Osobní identita v literárním pojetí Grega Egana

Shrnutí
Tento esej se zaměřuje na problematiku myšlenkových experimentů při zkoumání osobní identity, tedy na otázky typu „Co znamená, že jsem sám sebou?“ Srovnávám v něm klasické myšlenkové experimenty filosofa Dereka Parfita, jenž vytvořil psychologickou teorii identity, a podobnými tématy v knihách australského spisovatele Grega Egana.
Nezabývám se ze otázkou identity komplexně, tato práce je spíše komentářem či doplňkem k úvahám obsaženým v disertační práci Radima Bělohrada Osobní identita a její praktická hodnota, kterou čtenáři zajímajícímu se hlouběji o tuto problematiku, vřele doporučuji.

Úvod
Myšlenkové experimenty, byť leckdy zpochybňované, jsou, a troufám si říci, že i nadále budou, důležitou součástí sady nástrojů, jež filosofové ke své práci používají. Někdy však jsou nabízené experimenty dosti krkolomné – čtenář pochopí, oč zde běží, ale stále cítí, že takto postavený argument poněkud drhne, protože je třeba uzávorkovat příliš mnoho představ, jež jsou s podobnými situacemi obvykle spojené. Něco takového si autor sci-fi dovolit nemůže – aby své čtenáře oslovil, musí dbát na to, aby jím nastíněná situace působila přirozeně a byla pro čtenáře uvěřitelná přinejmenším v kontextu daného vyprávění. Z tohoto hlediska je kvalitní fantastika zdrojem, z nějž je možné čerpat i pro filosofickou práci.
K dalšímu výkladu jsem si zvolil srovnání myšlenkových experimentů, jež se nacházejí v knihách spisovatele Grega Egana, se dvěma klíčovými myšlenkovými experimenty, s nimiž přišel Derek Parfit, tvůrce moderní psychologické teorie osobní identity.

Tvorba Grega Egana
Australský spisovatel Greg Egan (*1961) je programátor a autor hard sci-fi, přičemž těžištěm jeho zájmu je promýšlení možného vývoje přírodních věd a důsledků tohoto vývoje na život společnosti. Egan se profiluje jako technooptimista a scientista, v mnoha svých dílech se věnuje místy až sžíravě satirické kritice náboženství, nejrůznějších pseudovědeckých představ a některým směrům současné filosofie. Eganova kritika ovšem vychází ze solidní znalosti problematiky a schopnosti se dívat na svět očima stoupenců těchto představ. Jeho největší síla však spočívá ve výtečné orientaci v oblasti současných přírodních věd a techniky, především fyziky, biologie a samozřejmě informatiky a počítačových technologií. Skutečnost, že jeho díla z počátku devadesátých let nepůsobí ve většině ohledů ani po dvaceti letech zastarale, je hodna obdivu.
Ve svých dílech se zabývá mimo jiné vizemi blízké i vzdálenější budoucnosti, úvahami o společnosti a sociální kritikou (z mírně levicového pohledu), problémem sexuality, jejích různých forem (častými hrdiny jeho příběhů jsou homosexuálové) a otázce předsudků se sexualitou spojených. Ústředním tématem většiny jeho děl, k němuž se neustále vrací, aby je zkoumal z nových a nových úhlů pohledu, je ovšem otázka osobní identity a definice člověka, přičemž hrdiny svých románů a povídek vystavuje různým druhům transformací – biologickým transformacím mozku (implantáty v mozku, přebudování mozku pomocí nanorobotů apod.), změnám těla (například ve smyslu změny pohlaví na neutrální v románu Úzkost) a počítačovému „zálohování“ lidské identity (skenování mozku a jeho spuštění ve virtuální realitě). Eganovým cílem je v tomto směru zkoumání hranice, kdy za těchto podmínek zaniká původní osobní identita, a jaká proměna vede k tomu, že bytost přestává být druhově vymezitelná jako člověk, přičemž ukazuje, že tyto dva aspekty nejsou vzájemně nutně provázány (bytost může přestat být člověkem a zachovat si osobní identitu stejně, jako může ztratit osobní identitu a zůstat člověkem). Lze říci, že prakticky každé Eganovo dílo je kvalitní a provokativní filosofický myšlenkový experiment – či dokonce celá série vynikajících myšlenkových experimentů. Přistupme nyní k jeho zpracování těch z nich, které se týkají otázky osobní identity.

Parfitovy a Eganovy myšlenkové experimenty a jejich řešení
Myšlenkový experiment rozdělení osoby
Derek Parfit (*1942) v tomto myšlenkovém experimentu uvažuje o hypotetické transplantaci jednoho mozku do dvou těl (do každého jedna hemisféra) a ptá se, co se stalo s „Adamem“, původním „majitelem“ mozku (je zřejmé, jak problematická je snaha uchopit tyto skutečnosti obvyklým jazykem), v případě, že by obě části mozku přežily (v tělech „Bedřicha“ a „Cyrila“) a byly by schopny si uvědomit předchozí psychologickou kontinuitu své existence. Nabízí tyto možnosti:

a) Adam operaci nepřežil.
b) Adam přežil v Bedřichově těle.
c) Adam přežil v Cyrilově těle.
d) Adam přežil v obou tělech.

Pro Parfita je tato úvaha jedním z důkazů, jež podporují jeho tezi o neurčitosti identity nějaké osoby. Zatímco v případě nějakého společenství (např. politické strany nebo církve), které se rozštěpilo na dvě frakce, nemáme problém říci, že tyto frakce mají částečnou identitu původního společenství, snažíme se vnímat lidskou identitu jako nedělitelnou. Parfit ukazuje, že osobní identita není nezávislá entita, ale entita ontologicky závislá na určitých procesech (tak, jako vodní vír nemůže existovat nezávisle na vodě). Podle Parfita, jak jeho pojetí ve své monografii shrnuje Radim Bělohrad, jsou osoby skutečné objekty, které lze nalézt mezi objekty tohoto světa. Když k nim referujeme, nereferujeme k mozkům, tělům či mentálním procesům, ale k osobám, které chápeme jako subjekty těchto procesů. Ale současně platí, že osoby nemohou existovat na základě těchto procesů, které je utvářejí. Existence těla, myšlenek, zkušeností a jiných mentálních a fyzikálních procesů je podmínkou existence osob.
Podívejme se nyní, jak se s touto problematikou vyrovnává Egan. První povídkou, jíž jsem od něj četl, a která mne již v první polovině 90. let hluboce zasáhla, je Učím se být sám sebou z roku 1990 (u nás vyšla poprvé v roce 1993), jejíž úvod si dovolím ocitovat:

Bylo mi šest let, když mi rodiče pověděli, že mám v lebce malý tmavý drahokam, který se učí být mnou.
Mikroskopičtí pavoučci protkali můj mozek zlatou pavučinou, aby mohl učitel drahokamu naslouchat šepotu mých myšlenek. Sám drahokam byl napojený na mé smysly a uměl také vnímat chemické zprávy přenášené mou krví; on viděl, slyšel cítil a hmatal svět úplně stejně jako já a jeho učitel monitoroval jeho myšlenky a porovnával je s mými vlastními. Kdykoli se jeho myšlenky rozcházely s mými, učitel – rychlejší než vlastní myšlenka – provedl na drahokamu malou úpravu, která zajišťovala naši čím dál tím úplnější shodu.
Proč? Aby mě drahokam mohl, až nebudu sám sebou, převzít.
[Egan (1998), s. 163-164.]

Autobiografické vyprávění čtenáře dále seznamuje s hypotetickými psychologickými a společenskými důsledky existence takového v mozku implantovaného „zálohovacího zařízení“ (z něhož mimo jiné plyne faktická nesmrtelnost spočívající v možnosti implantovat „drahokam“ do nových, třeba naklonovaných, těl, či do těl mechanických), přičemž je zde uvedeno, že lidé na vrcholu svých duševních schopností, obvykle kolem třiceti let věku, se nechávají „přepnout“ – jejich mozek je usmrcen a vládu přebírá „drahokam“. Vypravěč popisuje svoji úzkost z toho, zda to po „přepnutí“ bude stále on, přičemž se ale nakonec odhodlá operaci podstoupit. Ještě před ní však dojde k selhání techniky – „drahokam“ se „probudí“ předčasně, tj. přestane být synchronizován s mozkem, a vnímá sama sebe jako uvězněného v těle, na které nemá sebemenší vliv (tělo je stále ještě ovládáno původním mozkem). Po krátké době jej zachvátí úzkost, že tato skutečnost bude při „přepojování“ odhalena a on, tj. předčasně probuzený „drahokam“, bude tímto zabit. Člověka, s nímž sdílel společnou minulost, postupně začíná chápat jako někoho cizího, ba dokonce jako někoho, kdo jej ohrožuje na životě, a snaží se přijít na to, jak přežít (samozřejmě na úkor toho, jímž ještě nedávno byl). Povídka má zajímavou pointu, jíž ale nebudu zbytečně prozrazovat, neboť není důležitá pro úvahy o problému, jehož se tento myšlenkový experiment týká.
Greg Egan zde ještě nepracuje s motivem naskenováním mozku a jeho dalším životem ve virtuální realitě, případně dalším dělením „kopií“ ve virtuální realitě, což je téma jeho románu Město permutací. V tomto románu předpokládá možnost, že v budoucnosti budeme schopni v podstatě věrně (na buněčné úrovni, nikoli na atomární a subatomární) modelovat lidský organismus včetně mozku nejen po anatomické stránce, ale i po stránce fyziologické, a budeme schopni replikovat a do virtuální reality umístit celý konkrétní lidský mozek i s pamětí, osobností apod., což pak dává autorovi mnoho dalších námětů na myšlenkové experimenty, jež „drahokam“ neumožňoval.
Nicméně v otázce rozdělení identity je jeho odpověď jak v tomto případě, tak i v případě „kopií“, stejná: Psychologická osobní identita se po rozdělení rozštěpí v okamžiku, kdy obě původně identické části začnou mít různé zkušenosti, přičemž si přinejmenším jedna verze uvědomí, že se liší od té druhé. S postupujícím časem je „originál“ vnímán „kopií“ stále více jako cizí a (pakliže má nad „kopií“ nějakou moc) i jako nepřátelská či přinejmenším ohrožující bytost.
Srovnáme-li Parfitův myšlenkový experiment s těmi Eganovými, pak se liší v tom, že v případě Egana máme u obou (či více) výsledků rozdělení osoby v okamžiku rozdělení psychicky identické a žádným způsobem nezmrzačené subjekty, Eganův experiment je tedy „čistší“. Eganova odpověď na otázku je pak celkem prostá: Eganův nezmrzačený „Adam“ (ale platilo by to s výhradami i o Parfitově „Adamovi“) přežil v obou tělech, nicméně v okamžiku, kdy se zkušenosti obou „Adamů“ začaly lišit, získal každý z nich svůj vlastní sebezájem, začal vnímat sám sebe jako osobu odlišnou od originální či zkopírované osoby, a výsledkem jsou dvě odlišné osoby, jež sice vyrostly ze společného „kořene“, sdílejí do určitého okamžiku společnou minulost, ale jsou vzájemně jednoznačně odlišené.
Následnictví (tedy určení, která osoba přebírá práva a povinnosti) je pro Egana otázkou sekundární a řeší ji stipulativně – v případě existence původního tělesného originálu je to tento tělesný originál, pakliže jde o „kopii z kopie“ (tedy o zdvojení bytosti, jež již existuje jako model spuštěný na počítači), disponuje původní kopie nereplikovatelným identifikátorem, který jí umožňuje přístup k finančním zdrojům atp.
Přestože tento vznik dvou oddělených osobností neobhajuje pomocí nějaké důkladné argumentace, domnívám se, že autorovo uchopení problému intuitivně odpovídá způsobu lidského sebepojetí. Skutečnost, že si je člověk vědom faktu, že si před několika měsíci nechal vytvořit „zálohu“, jež bude v případě jeho smrti spuštěna ve virtuální realitě, jen z menší části snižuje jeho úzkost v případě, že sedí v letadle, jež se nekontrolovaně řítí k zemi. Vnímá v tomto typu situace dle Egana své zazálohované „já“ jako odlišné od „já“ jímž se cítí být nyní. Pěkným příkladem důsledků tohoto faktu je umírající magnát vystupující ve Městě permutací, jenž zadá lékařům, kteří mají naskenovat jeho mozek, instrukci, aby jej už neprobouzeli a nechali jej dožít v umělém spánku. Zde se setkáváme s dalším zajímavým problém kontinuity osobní identity – intuitivně cítíme smysluplnost této snahy o zachování subjektivní kontinuity existence.
Velmi kreativně řeší Egan problematiku zájmu o „kopii“. Ve svém pojetí sice souhlasí s intuicí, na kterou upozornil McMahan (i zde vycházíme z Bělohradovy monografie), že by nám na našem alteregu příliš nezáleželo, ale v povídce Únos (vyšla ve sbírce Axiomat) nastiňuje situaci, kdy se „únoscům“ podaří získat kopii manželky bohatého člověka, oživí ji ve virtuální realitě a hrozí, že ji budou nesnesitelně týrat, pokud od něj nedostanou pravidelně zaplaceno. Unesená kopie si není vědoma toho, že „není skutečná“ a její utrpení je zcela reálné. Muž se rozhodne únoscům zaplatit za to, aby ji vypnuli a nechali vypnutou, což z hlediska soucitného člověka dává intuitivně celkem dobrý smysl.

Argument z kombinovaného spektra
Parfit předestírá několik hypotetických situací. V jedné z nich je postupnými a téměř neznatelnými kroky měněno tělo člověka, až je nakonec zcela změněno v tělo člověka jiného, aniž by přitom došlo k nějakým psychickým změnám. V takovém případě bychom jistě uznali, že se na konci procesu jedná o stejnou osobu jako na počátku.
Dále si představme, že je takto přestavována naše mysl, naše duševno, opět po neznatelných krocích, přičemž na konci procesu je někdo psychologicky jiný (tělo zůstane stejné) – můžeme říci, že v některém konkrétním momentu se „moje mysl“ změní v „mysl někoho jiného“? A řekněme, že během celého tohoto procesu subjekt vnímat intenzivní bolest – lze říci, že se v nějaké době subjekt vnímající bolest změní v jiný subjekt vnímající tutéž bolest? Dojde k nějakému předání štafety? A pokud ano, v kterých okamžicích?
A co když oba procesy budou prováděny souběžně – tedy na konci těchto pozvolných změn je někdo jiný – lze říci, kdy přestávám být sebou a začínám být „jiným“, přičemž pokud by k oběma změnám došlo okamžitě, bez přechodu, intuitivně bychom řekli, že původní osoba je zcela jistě pryč, mrtvá? Docházíme tak k paradoxním závěrům (identita subjektu se změnila i nezměnila). Parfit z toho opět odvozuje, že osobní identita je neurčitá.
K tomu si dovoluji podotknout, že dualismus těla a duše může snad být v určitých momentech užitečnou fikcí, ale ve skutečnosti je každá změna psychiky změnou těla, protože mozek je součástí těla a každá taková změna má, pakliže nehodláme ignorovat závratné množství poznatků poskytovaných neurovědami, neuronální korelát. Ostatně i Parfit uvažoval o nějakých chirurgických zásazích do mozku a celý jeho postoj je kritikou neredukcionistického pojetí identity (například v podobě předpokladu nehmotné duše). Je také třeba doplnit, že osobní identitu člověka neutváří jen mozek, ale i míra sekrece různých hormonů, a že – hledáme-li hranice nějakého „já“ – tak jako tak musíme vzít v potaz nejen mozek, a dokonce nejen celé tělo, ale i celý životní kontext.
Radim Bělohrad pokládá tento Parfitův myšlenkový experiment za slabý, protože nezohledňuje provázanost jednotlivých částí psychiky – předpokládá, že pokud by se jich změnilo příliš mnoho, celá struktura by se narušila natolik, že by došlo ke zhroucení a subjekt by prostě zešílel, jeho identita by se zcela rozpadla. Vzhledem k původnímu Parfitovu myšlenkovému experimentu dávám Bělohradovi za pravdu, nicméně právě zde nabízí Greg Egan zajímavé varianty tohoto myšlenkového experimentu, které již takto kritizovat nelze.
Ve virtuálním světě „kopií“, jak jej Greg Egan popisuje, má zkopírovaná osoba zpočátku k dispozici dokonalý model svého původního těla. Nicméně má také přístup k „ovládacímu panelu“, s jehož pomocí je schopna upravovat vlastnosti těla i psychiky dle vlastního uvážení.
Začíná to nenápadně: Proč se obtěžovat něčím tak nedůstojným a v rámci virtuální existence zcela zbytečným, jako je vyměšování, když není problém nechat pozřenou „potravu“ a „tekutiny“ prostě „zmizet cestou“? Jíst ostatně rovněž není potřeba, ale pro mnoho kopií je to příjemné. Nicméně existují i rychlejší cesty, jak dosáhnout odpovídajících pocitů. Podobně lze řešit i sex. A proč mít vlastně věrohodně modelované staré tělo, když je možné namodelovat mladší, hezčí či třeba úplně jiné? Dalším krokem jsou změny psychiky – proč se trápit nějakou úzkostí nebo fóbií, když ji lze prostě „vyeditovat“? Kopie, kterou trápí vědomí, že svět, v němž žije, není dostatečně skutečný, může toto trápení bez problémů škrtnout a cítit se ve virtuálním světě dobře.
Postupně se tak mnohé kopie v Eganových dílech (zvláště v knize Diaspora) mění natolik, že za sebou nechávají nejen původní osobní identitu, ale i lidství vůbec. Vzhledem k tomu, že jsou naprogramovány tak, aby byl celek jejich vědomí stále konzistentní, a vzhledem k tomu, že změny jsou pozvolné, je možné v tomto případě nahlížet Parfitův argument z kombinovaného spektra jako celkem smysluplný myšlenkový experiment. Greg Egan se průběžnými změnami osobnosti „na přání“ zabývá také v povídce Axiomat (jež vyšla ve stejnojmenné sbírce jeho povídek), kde zákazníkovi, který si koupí tu či onu změnu, je prodána série příslušně naprogramovaných nanorobotů, kteří mu na předem stanovenou dobu změní jeho psychiku – vnímání, prožívání, přesvědčení, víru atp., a tuto změnu uvedou do souladu s ostatními částmi psychiky. I o této povídce bychom mohli hovořit jako o „argumentu z kombinovaného spektra“ (i když jde o změnu spektra psychického).
Egan přitom nezapomíná ani na to, jakou moc má provázanost vzpomínek a dalších částí psychiky a jak úzce to s psychologickou identitou souvisí: Jedním z hrdinů Města permutací je bohatý muž (magnát, který byl zmíněn výše), který jako mladík zavraždil svou milenku. Nikdy nebyl odhalen, ale celý jeho život byl poznamenán mučivými pocity viny, nočními můrami atp., což si přenesl i do života ve virtuální realitě. Otázku své osobní identity v souvislosti se vzpomínkami na vraždu a obavou z odhalení řeší takto:

Věděl, že si mohl nechat vzpomínky na zločin vymazat. Vyeditovat z původního skenového souboru, z aktuálního modelu mozku, z jeho záložních snímků. Jiný důkaz neexistoval. Bylo absurdní si představit, že by někdy někdo měl sebemenší důvod – natož legální nárok, natož moc – vzít data, která ho tvořila, a prozkoumat je… ale pokud by to ulevilo jeho paranoidním obavám, proč to neudělat? Proč nezlikvidovat nervozitu z technické proveditelnosti toho, že by si někdo mohl přečíst jeho mysl jako knihu – nebo ROM – obrácením metaforické nebo téměř realistické pravdy ve svůj prospěch? Proč nepřepsat poslední obviňující verzi své minulosti? Jiné kopie využívaly toho, čím se staly, k pošetilým rozkošnickým výstřelkům. Proč si nedopřát trochu klidu duše?
Proč ne? Protože by ho to okradlo o identitu. Pětašedesát let ho ono břemeno myšlenek na jednu noc v Hamburku tížilo stejně vytrvale jako gravitace projevovalo se ve všem, co od té doby udělal. Kdyby vyškubl celou zašmodrchanou sílu své psýchy – a způsobil, že by se polovina zbývajících myšlenek stala nesrozumitelnými – zůstal by zmateným cizincem v cizím životě.
Jistě, s každým pocitem ztráty nebo dezorientace si také mohl poradit, odstranit jej… ale kde by se takový proces amputace zastavil? Kdo by zůstal, aby se mohl radovat z nezatíženého svědomí, které vyrobil? Kdo by spal spánkem spravedlivých v jeho posteli?
[Egan (2002), s. 194-195.]

Nicméně svět, který Greg Egan vytvořil, umožňuje pokračování existence, pakliže by se hrdina rozhodl takovou operaci provést; hrdinova obava se týká toho, že by přestal být sám sebou, nikoli že by se stal defektním.

Závěr
Mým cílem bylo ukázat, že Greg Egan kompetentním způsobem rozvíjí Parfitovy myšlenkové experimenty a nabízí jejich uvěřitelnější a použitelnější formulaci. Existuje samozřejmě mnoho dalších aspektů Eganova díla, jež by bylo možné filosoficky rozebrat, například samotný problém modelování mozku v počítači je fascinujícím a provokativním tématem, ale zde jsem se soustředil především na Eganovy variace klasických Parfitových myšlenkových experimentů v oblasti osobní identity a na možná řešení, jež Egan nabízí.
Osobně si myslím, že Greg Egan je spisovatel z filosofického hlediska inspirativní podobně, jako například Stanisław Lem, a že si rozhodně zasluhuje naši pozornost.

Literatura
BĚLOHRAD, Radim. Osobní identita a její praktická hodnota. Brno : Masarykova univerzita, 2011.
EGAN, Greg. Axiomat. Brno : AF167, 1998.
EGAN, Greg. Město permutací. Brno : Návrat, 2002.

Advertisements

komentářů 30

Filed under O blogu

30 responses to “Osobní identita v literárním pojetí Grega Egana

  1. martiXXX

    Co takový myšlenkový experiment…nakopírování deseti lidí do posledního atomu a elektronu..např. může být libovolné množství; co se stane s vědomím té osoby? bude to vědomí deseti lidí nebo jednoho člověka? a kterého člověka? a co když ta původní entita zemře? nebo několik jich zemře?

    • Nu, to se přeci v tom článku řeší: Egan je toho názoru, že v okamžiku, kdy se začnou zkušenosti kopií lišit, vznikají různé a odlišené osoby. Já s tímto pohledem souhlasím a nechápu, v čem je problém. Ať již pak umře kdokoli, umře prostě jedna z odlišených osob. Nebo tu otázku chápu špatně?

  2. martiXXX

    Sorry, omlouvám se; přečetl jsem jen pár řádků a nečetl jsem celý článek; dal jsem to sem jen kvůli tomu, že kdysi jsem to dal na osel.cz a můj příspěvek byl vymazán..podle mě tyto myšlenkové paradoxy jsou zajímavé; a dokonce si myslím (hypotéza), že existuje jakési podloží – vědomí (bez myšlení, bez ega) celého univerza, lidstva; tedy ego zemře, myšlení zemře ale vědomí nezemře…je to moje hypotéza, intuice…

  3. Medea

    Tak toto je veľmi zaujímavá téma 🙂

    Parfit>
    V Parfitovom myšlienkovom experimente sú hemisféry Adamovho mozgu transplantované do dvoch ľudských tiel. Ja by som k Parfitovým možnostiam a) – d), pridala ešte piatu možnosť (spresnenie Parfitovho d):
    e) Po operácii existujú dvaja zmrzačení Adamovia, dve osoby – dve zmrzačené pokračovania pôvodného Adama.

    Egan>
    V spomínanej Eganovej knihe sa ľudské osoby tiež duplikujú (alebo multiplikujú), ale oveľa pokročilejším spôsobom, teda duplikáty pôvodnej osoby už nie sú len nejaké jej zmrzačené torzá, ale jej (psychicky) plnohodnotné pokračovania.

    Spoločným menovateľom predošlých myšlienkových experimentov (Eganovho a mojej možnosti e) je multiplikácia osoby. Teda v istom období existovala osoba O a potom existujú jej pokračovania: osoby O1, O2, … tieto pokračovania sú síce samostatnými oddelenými osobami, ale spája ich spoločná minulosť daná osobou O. Z pohľadu osôb O1, O2, … je jednoducho osoba O minulým štádiom ich osobnostného vývoja.

    Ja si však viem predstaviť aj opačný proces: oddelené osoby Oleg1, Oleg2, … by mohli byť pomocou pokročilej technológie zlúčené do jedinej osoby Olega, ktorý by osoby Olega1, Olega2 … vnímal ako svoje minulé osobnostné štádiá. Teda keby Oleg spomínal na svoje obdobie pred ZLÚČENÍM, tak by sa mu v pamäti vybavovalo, že kedysi bol Olegom1, aj Olegom2, … práve tak ako si ja teraz vybavujem, že som niekedy bola turistkou v Paríži, v Ríme, v Buenos Aires, … rozdiel je len v tom, že ja mám svoje spomienky (obvykle) chronologicky usporiadané, teda osobnostné štádium „turistka v Paríži“ si chronologicky kladiem pred štádium „turistka v Buenos Aires“, ale Oleg by si nemohol svoje osobnostné štádiá Oleg1, Oleg2, … takto chronologicky usporiadať. Oleg1, Oleg2, … by boli jeho minulosťou, ale musel by im priznať rovnaký chronologický status (inak čo sa určenia chronologického statusu udalostí týka, tak niečo podobné sa občas prihodí aj mne 🙂 keď si spomínam na nejaké dve udalosti z môjho života a neviem ich chronologicky usporiadať, i keď si samozrejme uvedomujem, že je to spôsobené len pamäťovým výpadkom a nie ich skutočnou časovou paralelnosťou, ako by to bolo v prípade nášho Olega).
    A aby to nebolo také jednoduché 😉 náš Oleg by si po nejakom čase mohol zmyslieť, že opäť chce byť rozdelený na nejaké samostatné osoby O1, O2, … a potom byť zase zlúčený do jedného Olega.

    Mne identita (prúdu) ľudského vedomia skôr pripomína identitu rieky, než identitu nejakých pevných entít:
    Vo svete pokročilých technológií, by sa tak jednotlivé prúdy ľudského vedomia a zážitkov mohli podľa potreby zlievať do jedného väčšieho prúdu alebo naopak, rozvetviť sa do viacerých oddelených prúdov vedomia. Budúci milenci z roku 2212, by si ako pokračovanie svojho zväzku vôbec nemuseli zvoliť niečo tak primitívne, ako je manželstvo, mohli by sa rozhodnúť pre úplné splynutie „duší“ a vytvoriť tak nejakého komplexného Androgyna (prípadne aj nejakú Gynogynu alebo Androandra 🙂

    • Shodou okolností i tomuto tématu se Egan věnuje – v povídce „Blíž“, která vyšla ve sbírce Axiomat. Milenecká dvojice zkouší různé formy netradičních zkušeností, například si prohodí těla atp., až nakonec vyzkouší úplné splynutí v jednu osobu a pak rozdělení… Mám prozradit pointu, nebo si to přečteš? 😉

  4. Medea

    Samozrejme, treba si uvedomiť, že to, čo my dnes vnímame ako sci-fi, alebo len nejaké filozofické myšlienkové experimenty, môže byť pre vyspelú civilizáciu disponujúcu rozvinutými bio- a nano- technológiami každodennou záležitosťou 😉
    Prečo by raz ľudský mozog nemohol byť popretkávaný funkčnou sieťou nanovláken a mikroskopických strojov, ktoré by zlepšovali jeho funkcie a vytvárali jeho interfejs s inými ľudskými, ale aj umelými mozgami ? Prečo by sa raz človek nemohol stať kyborogom s telom plným nanoimplantátov, ktoré by z neho urobili fyzickú, ale aj mentálnu súčasť inteligentnej bytosti vyššieho rádu ?

    Ja vidím celosvetovú sieť ľudských mozgov a umelých supermozgov ako úplne reálnu budúcu možnosť. Dnes tu máme primitívny „stredoveký“ internet, ale naši potomkovia v 23. st. by mohli mať k dispozícii „neuronet“, v ktorom by sa miesto súčasných mŕtvych dát presúvali zážitky a prúdy vedomia a antagonizmus subjekt/objekt, by pre účastníkov v rámci neuronetu úplne stratil zmysel. Neuronet by tak mohol pre svojich účastníkov fakticky prestavovať akési priblíženie sa k hinduistickým víziám o atman a mentálnej sieti cítiacich bytostí 🙂

    • Myslím, že Eganovy knihy jsou pro tebe to pravé!

      • Medea

        Za toho Egana som Ti vďačná. Do včerajška som poznala len tú Eganovu poviedku o tom zálohovacom kryštále. Zajtra sa vrhnem na Axiomat 😉

        • Je fakt dobrý. Mimochodem: Úplně poslední povídka ve sbírce Axiomat je o mně 😉

  5. Medea

    BMI (Brain Machine Interface)

    Tímu profesora Gallanta sa podarilo v rámci výskumu prebiehajúcemu v rokoch 2007-2011 dekódovať fMRI sledovaním vizuálnej mozgovej kôry subjektov to čo subjekty vizuálne sledovali. Teda dnes máme k dispozícii technológie, ktoré nám do istej miery umožňujú priamo vizualizovať to čo subjekt vidí len na základe sledovania jeho mozgovej kôry.
    https://sites.google.com/site/gallantlabucb/publications/nishimoto-et-al-2011
    Na tej stránke si môžete pozrieť krátke filmy, ktoré pokusné subjekty sledovali a súčasne aj ich rekonštrukciu získanú len dekódovaním signálov (!) z vizuálnej kôry subjektu teda fMRI „čítaním z mozgu“ subjektov.

    A tu je zaujímavý text obsahujúci aj odkazy na ďalšie stránky o „čítaní z mozgu“: http://osel.cz/index.php?clanek=6129

    • Ano, o tom vím, je to fascinující! Doufám, že se jim jednou podaří tímto způsobem zobrazit sny!

  6. Medea

    Ahoj Kojot,

    pred pár hodinami som sem poslala nejaké komentáre, ale neobjavili sa. Neviem či je táto diskusia moderovaná alebo komentáre skončili v nejakom spame.

    • Aha, díky za informaci. Zapátrám. Ještě se s tím systémem seznamuju.

    • Už je to v pořádku. Ten systém se musí naučit, co schvaluji a co nikoli. Nyní už by neměl být problém.

  7. Medea

    Už vidím svoje komentáre 🙂

    Bol s nimi nejaký technický problém ? Boli v spame ?

    • Ano, systém je vyhodnotil jako spam. To už by se stávat nemělo. Ale stále to po mně chce, abych ručně tvé komentáře schvaloval, zkusím vypátrt proč.

    • Aha, už chápu, lišící se uvedené maily 🙂

  8. Medea

    Ach tak 🙂

    prisahám na všetkých podsvetných bohov, že na tomto blogu sa definitívne obmedzím len na ten jeden jediný (centrum) mail

    Amen

  9. Mirek

    Taky si budu muset Axiomat přečíst, od Egana jsem pár věcí četl, ale tohle ne. To sloučení osob, co zmínila Médea, je ale zajímavá věc. Dokonce bych řekl i „nábožensky“, respektive z hlediska posmrtného života: je to splynutí s veškerenstvem, a zároveň není (v tradičním smyslu rozplynutí osoby) – vlastně to z pohledu toho splynutého člověka vypadá, že teď je teprve svým pravým já a předtím žil jen částečně, v rozdělených částech. Pro mě je základní intuicí při multiplikaci osoby, že prostě ona osoba žije svůj další život, „fázově“ posunutě. To se ale myslím dá hájit jen v případě, že jsme v tomto smyslu všichni jen jedna „osoba“ (respektive jedno vědomí, řekněme átman, vtělující a vlastně i „vduševňující“ se do různých osobností.
    Pak by multiplikace byla jen obdoba toho, že jsme (třeba já, Kojot a Médea odlišní – rozdíl by byl jen v tom, že my máme odlišné osobnosti od začátku svých životů, kdežto při multiplikaci by se osobnosti začaly (obsahově, strukturálně) odlišovat až někdy po začátku, respektive by se nemusely odlišovat vůbec (třeba při existenci v paralelním vesmíru, který se sice od našeho nepartně liší, ale ne tak, aby tato odlišnost překročila hranici, v němž by se projevila v našem vnímání – říkám to takhle složitě, protože o existencí více strukturálně ZCELA stejných paralelních vesmírů mám své filozoficky motivované pochyby) .
    Problém je pro mě v tom, že si to nedokážeme představit jinak než časoprostorově, a tedy tak, že každý takový život následuje buď před nebo za jiným. A při souběžné multiplikaci třeba do tří či více osobností tedy neexistuje žádný důvod, proč by ta či ona z daných osobností měla existovat dříve či později. To znamená, že by se zde uplatňovala čirá náhodnost a tu, jak už víte, nemám rád 🙂

    • Nicméně v této souvislosti ještě víc doporučuji v eseji uvedený román „Město permutací“, to je ještě mnohem promakanější, než ty povídky, no a pak román „Diaspora“, ale to už je fakt peklo – různé posthummání entity v různých prostorech včetně popisovaného pohybu v pětirozměrném kontinuu (a Egan je matematik a rozumí tomu), kvantová mechanika, prostě to už není hard scifi, to je hardcore hard sci-fi – ale skvělá! 😉
      Jinak na tato bizarní témata včetně protiběžných časů apod. jsem také před lety napsal takovou spekulaci, vlastně spíš hříčku, nikdy jsem tomu takto doopravdy nevěřil, ale bavilo mě to promýšlet: https://kojot.name/2007/03/09/499520-struktura-universa/

  10. Medea

    >>Osobná identita ako mereologický problém<<

    To s tým atman som myslela len ako metaforu teda tak, že neuronet, by mohol pre svojich užívateľov prestavovať niečo podobné ako predstavuje atman pre hinduistov 🙂

    Mirek: „Pro mě je základní intuicí při multiplikaci osoby, že prostě ona osoba žije svůj další život, “fázově” posunutě. To se ale myslím dá hájit jen v případě, že jsme v tomto smyslu všichni jen jedna “osoba” (respektive jedno vědomí, řekněme átman, vtělující a vlastně i “vduševňující” se do různých osobností. “

    Ja osobu nechápem ako niečo absolútne, hranice medzi jednotlivými subjektami sú (podľa mňa) len relatívne, určené telom a dajú sa prebudovať (posunúť alebo zrušiť) pomocou vhodného interfejsu. Teda problém „ja a oni“ je (podľa mňa) len mereologická a technická záležitosť. Pomôžem si metaforou 😉 Predstavme si nejakú miestnosť. Miestnosť je daná svojimi stenami a vnútorným priestorom. Ak miestnosť rozdelíme priečkou, dostaneme dve nové miestnosti a dva oddelené vnútorné priestory týchto miestností. Ak priečnu stenu odstránime, bude tu opäť predošlá miestnosť s jedným vnútorným priestorom. Žiaden metafyzický horor nenastal 🙂 A naopak, ak máme dve susedné miestnosti M1 a M2 oddelené stenou S (ktorá nie je nosná), tak zbúraním tejto steny môžeme získať jednu väčšiu miestnosť M. Premena dvoch miestností M1 a M2 na jednu miestnosť M, by mohla byť aj úplne plynulá, do steny S by sme mohli urobiť malý otvor a jeho postupným zväčšovaním by sme sa stále viac a viac mohli približovať k situácii, v ktorej sa už nedá hovoriť o dvoch M1 a M2, ale len o jednej miestnosti M (teda predstavte si dva ľudské mozgy A a B prepojené umelým neuronálnym mostom: pri malej hustote uzlov medzi umelou neuronálnou sieťou a oboma mozgami, by sa vymieňalo len malé množstvo informácií a A aj B by boli dobre odlíšiteľné, A aj B by si udržiavali jasnú identitu a individualitu, pokiaľ by však hustota umelého konektómu prekročila istú medzu, tak A aj B by sa stali jediným mozgom, v ktorom by sa individualita mozgov A aj B rozplynula).
    Teda ja, Vy, Kojot a ďalších 7 miliárd ľudských mozgov sme (z môjho pohľadu) ako oddelené miestnosti v jednom obrovskom mrakodrape (alebo v Babylonskej veži ?) a vhodným budovaním alebo odstraňovaním stien sa môžu jednotlivé miestnosti zlučovať do väčších miestností alebo naopak, rozdeľovať na menšie miestnosti a celé je to (podľa mňa) len záležitosť vyspelej technológie.

    Teda ja vedomie skutočne chápem ako jednu (i keď rozdelenú) vec a nehľadám za tým žiadnu mystiku.

    Aby som zmenšila pravdepodobnosť možného nedorozumeniu, tak na záver ešte jedna metafora 🙂
    Červená farba: Červeň sa dá tiež chápať ako jeden rozdelený objekt, pričom hranice medzi jednotlivými časťami tohoto objektu nie sú absolútne (dve červené škvrny na stene môžeme pomocou štetca a červenej farby zlúčiť do jednej škvrny a opačne, jednu červenú škvrnu čiastočným zotretím môžeme rozdeliť na tri oddelené červené škvrny).

    Jedna červeň rozbitá na mnoho červených škvŕn – JEDNO VEDOMIE ROZBITÉ NA MNOHO SUBJEKTOV 😉

    • Mirek

      Úplně cizí mi to není, ale myslím, že trochu podceňujete roli vědomí a naši zkušenost s ním. Pokud usnu a probudím se, jsem to stále já. Pokud mě někdo ve spánku zduplikuje na dva nové lidi a starý originál přitom zničí a pak ty dva nové probudí, probudím se, nebo se probudí dva zcela jiní lidé, s jinými vědomími, pouze s mou strukturou osobnosti? A pokud se probudím, probudím se v obou najednou? To intuitivně dává smysl jen tehdy, pokud bych se probudil ve dvou tělech (osobnostech) najednou, ale to zase naráží na fyzikální překážky – vědomí by se v tomto případě muselo nějak „vznášet“ nad oběma a mít k nim okamžitý přístup, šlo by o něco mezi individuálním a kolektivním vědomím. A že bych se probudil jen v jednom nováčkovi, taky příliš smysl nedává. Vybruslil bych s toho tou představou o fázovém časoprostorovém posunu – tedy nejdřív se probouzím v jednom, prožiju život v něm a pak se mé vědomí vrací zpět v čase do druhého (aniž by přitom neslo nějakou informaci). Jenže pořadí probouzení by zde muselo být absolutně náhodné, což mi zavání chybou.

      • Medea

        Mirek: „Pokud usnu a probudím se, jsem to stále já.“

        Ako som už hore napísala, ja chápem vedomie ako jeden „rozbitý“ objekt, teda v istej oblasti časopriestoru vedomie Mirkuje, v inej oblasti Medeuje, v ďalšej Kojotuje, dnes v malej časti USA vedomie Obamuje a v roku 1960 v malej časti USA vedomie J.F. Kennedyovalo 😀 V niektorých oblastiach časopriestoru je súčasťou vedomia aj zážitok „ja“, teda napr. Mirkovanie je sprevádzané týmto zážitkom. Keď zaspíte tak vo Vašej oblasti časopriestoru vedomie Mirkuje špecifickým spôsobom a v rámci tohoto Mirkovania sa objavujú sny, vo fáze hlbokého spánku vedomie neMirkuje. Keď sa spánok skončí vedomie vo Vašej časti časopriestoru začne Mirkovať spôsobom typickým pre ľudské bdenie a tento spôsob je sprevádzaný zážitkom „ja“.

        Mirek: „Pokud mě někdo ve spánku zduplikuje na dva nové lidi a starý originál přitom zničí a pak ty dva nové probudí, probudím se, nebo se probudí dva zcela jiní lidé, s jinými vědomími, pouze s mou strukturou osobnosti?“

        Vaše pôvodné telo, štruktúra v rámci ktorej vedomie Mirkovalo, je zničené, ale sú tu dve nové telá, dve nové štruktúry, v rámci ktorých vedomie aj naďalej veselo Mirkuje 🙂 Mirek1 je samozrejme oddelený od Mirka2. Ale obe Mirkovania, Mirkovanie1 aj Mirkovanie2 sú plnohodnotným pokračovaním pôvodného Mirkovania pred duplikáciou. A Mirek1 aj Mirek2 majú rovnaké právo považovať Mirka pred duplikáciou za minulé štádium svojej osoby, ale obaja, Mirek1 aj Mirek2, sú už oddelené osoby, takže vedomie už môže v rámci nich Mirkovať rôznymi spôsobmi.
        Pokiaľ neprebehne pomocou nejakej supertechnológie opätovná fúzia oboch osôb do jednej, pokiaľ sa neuskutoční nejaké neuronálne prepojenie oboch Mirkov, budú oba procesy Mirkovanie1 aj Mirkovanie2, prebiehať od seba nezávisle rôznymi spôsobmi a postupom času budú medzi nimi narastať odlišnosti.

        Mirek: „A pokud se probudím, probudím se v obou najednou?“

        „Ja“ je len špecifický zážitok a obaja Mirkovia budú mať tento zážitok.
        Zdá sa mi, že Vy vo vašej ontológii prepokladáte, de facto, existenciu ľudskej duše, nedeliteľnej, neduplikovateľnej, singulárnej monády disponujúcej vedomím. Teda na základe Vašich reakcií som nadobudla tento dojem.

        Mirek: „A pokud se probudím, probudím se v obou najednou?“

        Tá otázka nemá pre mňa zmysel. Prebudia sa dve osoby, pre obe tieto osoby predstavuje Mirek pred duplikáciou ich minulé osobnostné štádium. Každá z nich (ak bola duplikácia kvalitná) má rovnaké právo povedať „Ja som Mirek“.

        Mirek: „Úplně cizí mi to není, ale myslím, že trochu podceňujete roli vědomí a naši zkušenost s ním.“

        Ja v ľudskej skúsenosti vedomia zatiaľ nenachádzam nič také, čo by bolo v rozpore s mojou ontológiou vedomia.

        • Mirek

          Nevím, jestli předpokládám, ale různé myšlenkové experimenty a intuice mě opravdu vedou spíš k tomu, že vidím rozdíl mezi vědomím a osobností jako určitým obsahem vědomí. Nevím úplně, jestli bych mluvil o lidské a o duši: lidské to vědomí nutně být nemusí („člověk“ by byl spíš typem jeho obsahu, nebo druhovým názvem pro určité jeho obsahy, a „duše“ se většinou vztahuje i na nějaké individuální obsahy, kdežto já předpokládám, že se obsahově (strukturou) jedna „duše“ od jiné nijak neliší. Ale jinak považuji váš názor za velmi zajímavý, nemám teď vůči němu žádné přímé námitky.

          • Medea

            Mohli by ste o Vašej predstave napísať trochu viac ?

            Zatiaľ som nadobudla taký dojem, že Vy sa prikláňate k hypotéze, že existujú nejaké nedeliteľné, neduplikovateľné entetity s ostrou identitou, spočiatku bez individuálneho mentálneho obsahu, pričom po čase môžu nadobudnúť špecifický mentálny obsah a stať sa osobami a ak by som nejakú osobu rozdelila na dve, alebo naopak, dve osoby zlúčila do jednej (a hoci bolo by to aj bolo v súlade s úmyslami zúčastnených osôb a zúčastnené osoby pred týmito procedúrami a aj po nich, by boli maximálne spokojné), tak by došlo k „metafyzickému hororu“, teda k zabitiu jednej alebo, v druhom prípade, dvoch „mentálnych monád“.

            • Mirek

              Nene. Úplně jasné řešení nemám. Ale z těch, o kterých jsem uvažoval, se nejvíce přikláním k názoru, že máme (jsme…) všichni jedno vědomí, které se fázově (zřejmě časoprostorově) přemísťuje. Při rozdělení osoby se zachováním původní osoby by tedy došlo k tomu, že vědomí zůstane v původní osobě a po konci jejího života „skočí“ do nově vzniklé osoby (a po konci jejího života do další, atd.). Pokud původní osoba zachována není, tak prostě skočí do další už při jeho zániku. Tj. mentální monádu nelze zabít nijak – respektive jen tak, že vyřadíte úplně všechny možnosti vtělení do živých tvorů (zřejmě jen do živých, i když hranice mezi živým a neživým je trochu sporná).
              Pokud jde o sloučení osob, moje původní intuice – ve shodě s výše uvedeným – byla taková, že se osobnosti jako obsahy vědomí prostě sloučí, a protože původní vědomí jsou sama o sobě stejným vědomím nejen strukturálně (jsou stejné tím, že žádnou strukturu jakožto obsah nemají), ale i fakticky, vědomí obou původních osobností splyne do jednoho stejně jako obsahy obou osobností – nebo spíš víc, protože nově vzniklá osobnost si podle mě bude pořád uvědomovat, že v minulosti žila dva různé životy a měla dvě sady vlastností, a podle mne ty vlastnosti nebude moci udržet jako dvě odlišné sady, ale spontánně se vytvoří nějaký osobnostní kompromis – asi jako v dílu Tuvix ze Star Treku, kdy dojde ke sloučení Neelixe a Tuvoka.
              Uvědomil jsem si ale, že pokud mám být v „převtělovacím“, či přesněji „předuševňovacím“ modu důsledný, tak bych měl spíš předpokládat, že ke sloučení osobností a případně kompromisu mezi nimi dojde, ale ke sloučení vědomí samotných ne, protože jsou vůči sobě fázově posunuty a jednotlivé osobnosti po sobě fázově (a zřejmě tedy i časově, jinak si to neumím představit) následují, tudíž je logičtější předpokládat, že v dané osobnosti budou dvě vědomí ve smyslu dvou časových úseků jednoho vědomí, které prostě ve dvou časově různých „vtěleních“ své existence prožije od bodu sloučení daných vtělení obsahově totéž.
              Problematické je pro mě v této úvaze jednak to, že nemám žádnou představu o mechanismu tohoto přechodu a jeho souvislostech s hmotným světem, a pak to, že pořadí osobností při přechodu by zřejmě bylo absolutně náhodné – pokud by tedy šlo o časoprostorový přechod, ale protože jednotlivé osoby žijí časoprostorově, nemám ani šajn, jak jinak než časoprostorově by se ten přechod mohl dít.
              Proto nemohu říci, že bych tuhle představu považoval za nějaké konečné řešení. Ale dělení identity ve vaší představě mě neuspokojuje – podle mě je situace, kdy mají všechny nově vzniklé osoby vědomí kontinuální s vědomím původní osoby a zároveň už nejde o jedno vědomí, tj. vzájemně jsou si „cizí“, problematická.

      • Medea

        Mirek: „Pokud usnu a probudím se, jsem to stále já. Pokud mě někdo ve spánku zduplikuje na dva nové lidi a starý originál přitom zničí a pak ty dva nové probudí, probudím se, nebo se probudí dva zcela jiní lidé, s jinými vědomími, pouze s mou strukturou osobnosti?“

        Z môjho pohľadu ste len špecifická fáza vedomia. Mirek je proces, ktorý sa za istých okolností dá prerušiť a potom spustiť. „Mirek“ – to je len jednoduché označenie pre druh špecifickej mentálnej hry, ktorú vesmír hrá v niektorých oblastiach časopriestoru 😉

        Samozrejme, neberte to ako urážku, je to len vyjadrenie môjho filozofického stanoviska. Pre Medeu platí to isté čo pre Vás, teda: Medea je proces, ktorý sa za istých okolností dá prerušiť a potom spustiť. „Medea“ – to je len jednoduché označenie pre druh špecifickej mentálnej hry, ktorú vesmír hrá v niektorých oblastiach časopriestoru 🙂

    • Medea

      Poznámky:

      Upozorňujem, že som 4-dimenzionalistka (už som o tom hovorila pod Kojotovým článkom „Kvantové efekty a svobodná vůle“, kde som spomínala svoju špeciálnu formu relativistického posibilizmu), teda akýkoľvek proces/dej je pre mňa 4-rozmerný objekt/vec . Teda napr. pohyb Zeme okolo Slnka chápem ako 4-rozmerný objekt alebo 4-rozmernú vec, je to pre mňa obrovský 4-rozmerný „červ“ ovíjajúci 4-rozmerný slnečný „stĺp“ 🙂 Preto aj vedomie označujem ako „vec“ alebo „objekt“. Ak to niekomu vadí, nech si slovo „vec“ nahradí slovom „proces“.

      Väčšina ľudí uvažuje o okolitom svete trojrozmerne a rozlišuje medzi vecami a procesmi/dejmi, teda napr. stolička je pre nich „vec“ a pohyb Zeme okolo Slnka „dej“, ale v skutočnosti je aj stolička na elementárnej úrovni neprestajným hmýrením elementárnych častíc, teda z (mikro)fyzikálneho hľadiska je aj samotná stolička komplexný dej – „stoličkovanie“ 😉 , ale keď sa na to pozrieme z hľadiska 4-rozmerného časopriestoru, tak každá elementárna častica je vlastne „vlákno“ v časopriestore a stoličkovanie je zväzkom týchto vláken, teda stoličkovanie je 4-rozmerný objekt v časopriestore.

      Samozrejme, bežný empirický predpoklad je, že vedomie sa ako jav objavuje vždy spoločne s nejakým mozgom, ale mozog samotný môže byť aj bez vedomia, teda z tohto hľadiska môžeme vedomie vyhlásiť za jav, ktorý sa ukazuje na mozgu, teda za vlastnosť mozgu. (Samozrejme, len dovtedy pokiaľ nenarazíme na nejaké bludné vedomie bez mozgu 😀 Ale ja v tejto diskusii budem priznávať vedomiu osobnosť, teda ho tu nebudem označovať za vlastnosť, ale len za vec alebo objekt.

      Niekto by snáď mohol mať námietky proti časopriestorovosti vedomia, je však empirickým faktom, že vedomie každého človeka bezprostredne a úzko koreluje s mozgom v jeho hlave, teda podľa mňa je adekvátne priraďovať ľudskému vedomiu časopriestorové charakterisitky.

  11. Medea

    >>Neuronet ako vedeckotechnická vízia<<

    Ako som už napísala, NEURONET – celosvetová sieť ľudských mozgov a umelých supermozgov, v ktorej by sa miesto súčasných mŕtvych dát presúvali zážitky a prúdy vedomia a antagonizmus oddelených subjektov, by pre jej užívateľov stratil zmysel, nechápem len ako nejaký filozofický experiment, ale ako zaujímavý vedeckotechnický BMI (Brain Machine Interface) projekt – ako obrovskú vedeckú výzvu pre celú našu civilizáciu.

    Na prepojenie jednotlivých mozgov by boli potrebné umelé neuronálne siete kompatibilné s neuronálnou sieťou ľudského mozgu (pozor, teraz nehovorím o nejakých smiešnych softvérových simuláciách neurónovej siete, ale o výkonnom hardvéri zloženom z mikroskopických jednotiek, kompatibilných s konektómom mozgu, teda o hardvéri, ktorý ešte len čaká na svoje objavenie) a umelé mozgy-superpočítače, ktoré by informácie prichádzajúce z jednotlivých ľudských mozgov spracúvali a vhodne integrovali.
    Teda potrebujeme dve revolúcie: jednu nanotechnologickú BMI revolúciu a hardvérovú AI revolúciu výkonných umelých mozgov 🙂
    Tieto revolúcie si vyžadujú rozsiahlu integrácia a miniaturizácia – hardvérový zostup až na molekulárnu úroveň.

    Nanotechnológie nie sú len nejakým inštrumentom sci-fi románov, sú reálnou vedeckou možnosťou, aj keď samozrejme nanotechnologická revolúcia nezačne hneď zajtra 🙂 Ľudstvo čaká ešte mnoho veľmi náročnej vedeckej práce, pokiaľ sa chce k vyspelej nano-technológii dostať. Veľkou inšpiráciou pre nano-vedcov môže byť aj živá príroda, pretože každá bunka je plná komplexných molekulárnych strojov, ktorými ju vybavila evolúcia.

    Stránky o nanotechnológiách, možno si tam čitateľ nájde niečo užitočné a zábavné 🙂
    http://en.wikipedia.org/wiki/Nanotechnology
    http://wiki.polymtl.ca/nano/index.php/Research
    http://nanohub.org/

    A tu sú stránky informujúce o nových moderných hardvérových prístupoch:
    http://cba.mit.edu/
    http://www.stanford.edu/group/brainsinsilicon/index.html

    BMI:
    http://en.wikipedia.org/wiki/Brain-machine_interface
    https://sites.google.com/site/gallantlabucb/publications/nishimoto-et-al-2011

  12. veray

    Rozumím nadšení nad BMI, ale řešit propojování vědomí a mozků jednoduše technologicky podle mého názoru není dobré…Jakmile supermozkem začnou proudit živá data ze všech mozků, začne fungovat mnohonásobně složitěji než jeden každý ze zúčastněných mozků. To znamená přestane být kontrolovatelný a ovladatelný. Jaká slova modlitby pro nás vybere?, jaké desatero…pokud pro něj vůbec budeme zajímaví…