Jozef Karika (* 15. 11. 1978, narodil se, žije a působí v Ružomberku), je slovenský experimentální spisovatel a publicista. Vystudoval historii a filosofii, do povědomí se dostal po roce 2000 jak autor internetových stránek Garden of Magick a častý přispěvatel do diskusního fóra portálu Ritual.cz (pod nickem Raistlin) a následně se díky svým prvním dvěma knihám o magii – Slovanská magie (Vodnář 2003), Zóny stínu (Vodnář 2005) – stal uznávaným a diskutovaným autorem v této oblasti. Poté však postupně ukončil své na magii zaměřené aktivity (například semináře) a začal se věnovat obecné publicistice a psaní beletrie.
Průběžně mu sice vycházely další knihy o magii (Magie peněz (Ikar 2007, česky Vodnář 2008), Kurz praktické magie pro začátečníky (Ikar 2007, české vydání v nakl. Vodnář se připravuje), Brány meonu (Vodnář 2009) a britsko-americké vydavatelství Immanion Press mu vydalo knihu esejů Liber 767 vel Boeingus (2009), určenou pro americký a anglický trh), ale to byly vesměs výsledky dřívější činnosti v této oblasti vycházející s časovým zpožděním.
Pracoval jako historik v muzeu, televizní redaktor, vedoucí marketingového a grantového oddělení v samosprávě a jako mluvčí města. Do beletristického světa vstoupil svými hororovými povídkami, přičemž povídka Dědičstvo zeme se umístila na 3. místě Ceny Fantázie 2008 a povídka Samota na 1. místě Ceny Béla 2009 a na 3. místě Ceny Fantázie 2009. Tyto povídky také vyšly v příslušných antologiích. V roce 2010 mu v nakladatelství Ikar vyšla kniha V tieni mafie, jež se stala bestsellerem, téměř dva měsíce byla druhou nejprodávanější knihou na Slovensku (po novince Dana Browna) a nejprodávanější knihou slovenského autora. Tento drsný román z mafiánského prostředí se šokující otevřeností popisuje bezohledné mafiánské praktiky od výpalnictví, natáčení pornografie, obchodu s bílým masem až po korupci rozežírající státní a samosprávné struktury. V roce 2011 vyšlo v témže nakladatelství vynikající pokračování V tieni mafie 2. – Čas dravcov a na podzim bude plánovaná trilogie uzavřena thrillerem V tieni mafie 3 – Nepriateľ štátu.
V dubnu roku 2011 vyšel v nakladatelství Knižní klub český překlad prvního dílu trilogie pod názvem Ve stínu mafie a při této příležitosti jsem Jozefa Kariku požádal, zda by nebyl ochoten nechat se mnou vyzpovídat pro tento weblog. Jozef souhlasil a vy si nyní můžete přečíst, jak odpovídal na moje všetečné otázky ohledně jeho magické minulosti, duchovní cesty, filosofie, politiky a samozřejmě především literární tvorby. Protože již bylo zveřejněno množství rozhovorů s Jozefem Karikou, snažil jsem se klást otázky, které se jinde neobjevují, a nabídnout tak čtenáři nové a zajímavé informace. Věřím, že se mi to podařilo.
* * *
Čeští čtenáři Tě znají především jako autora knih o magii a proto toto téma nelze pominout. V rozhovoru pro Sirion – blog jsi svůj někdejší zájem o magii označil za důsledek svých religionisticko-sociologických úvah o společnosti. Ve skutečnosti Tě ale známe jako někdejšího aktivního propagátora magie a thelémy a praktikujícího mága. Opravdu jsi měl vždy takový odstup, jak to nyní prezentuješ?
V rozhovoroch väčšinou hovorim, ze u mňa v prípade záujmu o mágiu išlo o súhru viacerých typov motivácie. Základná línia bola vždy zameraná na skúmanie. Miera odstupu sa v rôznych etapách menila. Niekedy som bol priamo pohltený, inokedy som stál celkom mimo. Celý čas v tom však určitý odstup ako základné naladenie bol – napr. aj Zóny stínu to dokazujú. Napísal som ich v období najhlbšieho ponoru do tejto sféry. Napriek tomu je ich druhá polovica značne kritická k magickému diskurzu.
Což mi připomíná, že Rudolf Schimera (AKA King Mob) v osobním rozhovoru prohlásil, že si myslí, že jsi zašel hodně daleko v zkoumání zla a pak ses toho zalekl, proto jsi Zóny stínu ukončil na napsal ten kritický doslov. Má pravdu?
Nemám taký dojem. Po Zónach stínu predsa nasledovali Brány meonu, Ve stínu mafie I. a II., kde zlo skúmam ešte osobnejšie a povedal by som, že aj intímnejšie.
Ano, to je pravda, ale ne formou praktického magického zkoumání. Kdy jsi vlastně s praxí v intencích Zón stínu přestal?
Koncom roku 2006. Odvtedy som sa k tomu nevrátil, je to pre mňa uzavretá kapitola. S vynimkou niekolkých seminárov tusim v roku 2007 som sa k tomu uz nikdy nevracal. Aj čo sa týka rozhovoru, nemam k tomu viac čo povedať, venujem sa už takmer päť rokov úplne iným veciam.
Dobře, chápu. Ale jistě rozumíš tomu, že mé čtenáře tyto věci zajímají. Už jen poslední otázka ohledně magie, ano?
Trpím [úsměv].
V eseji „O nebezpečích magické cesty“ (byl publikován v knize Slovanská magie) jsi napsal: „U všech lidí, kteří v magii dosáhli alespoň nějakého pokroku a potom ji z různých důvodů odhodili, jsme ve velmi krátkém čase pozorovali intenzivní nárůst prvků životního kolísání a nerozhodnosti. Tito lidé propadli zvláštnímu druhu šílenství, které se projevovalo stále extrémnějším zvýrazňováním protikladnosti v činech i myšlení.“
Nuže: Není pochyb o tom, že jsi v magii pokroku dosáhl a pak ji odhodil, takže co bylo dál? Naplnila se Tvá vlastní slova nebo si dnes myslíš, že je to jinak?
Domnievam sa, že sa nenaplnili, pretože som neprerušil kontakt a prácu s tým, čo by sme mohli označiť ako “za” alebo “druhá strana skutočnosti”. Iba som zmenil metódu. Som mimo čohokoľvek “magického”, “okultného”, “ezoterického” a pod. To však neznamená, že sa nedotýkam toho, čo Castaneda označuje ako “nagual“. Objavil som proste formy tohto dotyku a práce, ktoré sú pre mňa viac uspokojujúce a pre spoločnosť azda prínosnejšie.
Předpokládám správně, že k těm formám patří i literární tvorba?
Presne tak.
Ještě něco dalšího?
Isteže, ale to sú osobné a takpovediac civilné veci, na ktorých pri pohlade “zvonku” nič také nie je. Napríklad aj práca s komunitami v ramci samosprávy, ktorej som sa v posledných rokoch venoval. Alebo hudba, či vzťahy.
Takže život jako dotýkání se nagualu. To zní jako dobrý přístup. Přejděme nyní k duchovní sféře v užším slova smyslu. Vždy jsi odmítal to, čemu se dnes říká „esoterika“, magii neděláš, ale působíš dojmem člověka, který se k duchovní oblasti zády neotočil a vnímáš duchovní aspekt svého života. V jednom článku na starém blogu jsi označil křesťanství, vzpomínám-li si dobře, za autentickou evropskou cestu. Je to samozřejmě hodně osobní záležitost, ale nechceš se podělit o to, jakým směrem se v této oblasti Tvůj život nyní ubírá? Má to nějaké jméno, nebo je to prostě seberealizace v tom smyslu, jak jsi právě řekl?
Ďakujem za pripomenutie tohto výroku. Vzhľadom k tomu, že tu na mňa práve vyberanými spôsobmi poľuje časť katolíckej komunity kvôli iniciatíve za zhodenie pamätnej tabule kňaza J. Ferenčíka z budovy úradu, to asi celé prehodnotím. Čo sa týka vážneho rozmeru otázky – sám asi dobre vieš, že sa na to dosť ťažko odpovedá. Nemá to žiadne meno a je to dosť amorfné.
Považujem to ale za nesmierne dôležité.
Tak to jsme dva. [úsměv]
Myslel som si [úsměv]. Len pre upresnenie – nemyslel som Cthulhu.
Na svém blogu jsi napsal, že “je treba si uvedomiť, že ani kresťanské učenie, tak ako akékoľvek iné učenie, nepredstavuje samo osebe dobro a nie je zárukou tohto dobra. Je iba nástrojom, ktorý sa musíme učiť správne používať, nie sa naň spoliehať.” Myslíš si tedy, že problém není v učení, ale v tom, jak je tento nástroj používán?
Určite, som o tom presvedčený. Potvrdzuje sa mi to aj iných sférach, napríklad v politike. Posledných päť rokov som mal možnosť sledovať regionálnu politiku veľmi zblízka, možno dokonca úplne z najbližšia. Predtým som veril v strany, teraz si myslím, že je to vždy skôr o jednotlivcoch. Určite je človeku niektorá ideológia bližšia, ale v praxi som sa stretol s ľudským odpadom aj v stranách, ktoré sú mi sympatické a naopak – v stranách, ktoré považujem za politický odpad, som stretol vynikajúcich a charakterných ľudí. Takže o jednotlivcoch a o tom, ako danú ideológiu chápu a využívajú. Podobne to vnímam aj s náboženstvami.
A když už jsi zmínil Cthulhu, myslíš, že existují metody, které nejsou neutrální, ale třeba jednoznačně zlé? Nebo je to vždy o individuálním uchopení dané metody?
To neviem. Ale povedal by som to asi tak, že na základe vyššie sledovaných vecí a diania si myslím, že dlhodobým nesprávnym používaním metódy sa dá dopracovať do štádia, kedy sa zvrhne aj samotná podstata. Tak nejak sa vyprofilujú napríklad ľudia, ktorí už pôsobia negatívne a deštruktívne v akejkoľvek situácií, zoskupení atď. Možno ich to dokonca teší. Ako to ale vnímajú oni sami neviem posúdiť. Možno pozitívne. [úsměv]
Já měl na mysli třeba to, čemu se říká “necronomiconská gnóze” či satanismus, tedy směry, které jsou obecně zaměřeny na “temnou stranu Síly”. Myslíš, že některé formy duchovní praxe jsou nebezpečnější než jiné?
Toto neviem posúdiť, nad takými vecami sa už vážne vôbec nezamýšľam.
Přejděme tedy dál. Dalším z Tvých klíčových témat je filosofie. Konec konců jsi ji studoval. V knize Ve stínu mafie poukazuješ na zajímavou skutečnost týkající se filosofie: Že může být nebezpečná. To člověka v souvislosti se studiem filosofie obvykle nenapadne, ale tvá demonstrace vlivu filosofie na hlavního hrdinu knihy je velmi přesvědčivá. Rád bych se zeptal: Poznal jsi i v reálném životě transformační působení studia filosofických idejí na psychiku, ať už u sebe nebo u druhých?
Myslím si, že všetkých, čo študujú filozofiu a sú dostatočne inteligentní, aby jej rozumeli, to poznačí zásadným spôsobom a celoživotne. Tie spôsoby sa môžu odlišovať, ale v zásade k tomu každý musí zaujať nejaký vnútorný postoj. A ten do veľkej miery ovplyvní jeho ďalší život.
Zajímáš se stále o filosofii a kteří myslitelé Tě v současné době nejvíce inspirují? Je to stále existencialismus a postmoderna, nebo nějaký jiný směr?
Teraz už pravdu povediac ani moc nie. Občas si prečítam niečo z Nietzscheho, Machiavelliho. Prípadne nejaké politické teórie. Čo sa týka filozofických myšlienok, siaham ešte stále aj po Ramseym Dukesovi. Ten jediný zo skupiny chaosmagických autorov odolal testu času a odstupu. [úsměv]
Niekde vo vnútri vo mne tie veci asi stále pracujú. Lebo práve minulý týždeň sa mi snívalo, že som sa prechádzal po vile Vytoužená, kde svojho času pôsobil Horev Klub. Bol to dosť živý sen a trochu ma to vydesilo. ) Nie ten obsah, ale to, že sa ti po piatich rokoch čo si o túto problematiku skoro ani nezavadil (s vynimkou recenzie na Nakonečného knihu), odrazu sníva Lasenic. [úsměv]
Přikročme k mafii. Vzhledem k tomu, že jsi na toto téma řekl už mnohé, pokusím se ptát na věci, jež nezazněly. První věc, která mě napadá, je, že ve svých dílech (nejen o mafii) bojuješ se svými osobními démony – navzdory tomu, že knihy vycházejí ze smutné reality, působí to na mě také jako forma autoterapie. Jaký máš pocit, když takové věci píšeš? Vnímáš to jako pokus o sebereflexi, o setkání se zlem ve vlastní duši?
Keď píšem, tak to nevnímam vlastne nijako, keď píšem tak to prežívam. Autoterapiou by som to ale neoznačoval. Jednak som nepostrehol, že by to malo nejaké terapeutické účinky, a za druhé, nemyslím si, že by temnejšie obsahy mali človeka poškodiť tak, aby potreboval terapiu. Veď tie temné veci má v sebe každý (v nejakej forme), to že sa nimi zaoberá ešte nemusí znamenať, že ich chce nejako prekročiť, zbaviť sa ich alebo s nimi niečo robiť. Jednoducho s nimi pri tvorbe pracuje ako so svojimi inými súčasťami.
Neobvyklé je to možno len tým, že temnejšie oblasti duší málokedy obnažujeme. Ešte k tomu verejne. Zlo v umení však nemusí znamenať, že je ten človek nejako horší, temnejší, rozorvanejší a pod. než ostatní. Znamená to len toľko, že tieto obsahy cez umenie komunikuje, to je všetko. Na druhej strane, môže to byť aj tak ako píšeš – že je to volanie o pomoc, príznak niečoho a pod. Asi aj v tomto je to o jednotlivcoch.
Rozhodně si nemyslím, že bys byl horší či temnější, právě naopak! Temné věci v sobě má skutečně každý, ale mám zkušenost, že ten, kdo je nereflektuje, bývá někdy přemožen vlastním stínem a udělá v životě nějakou neuvěřitelnou pitomost. Proto si myslím, že lidé, kteří se tím u sebe zabývají, bývají lepšími lidmi. To ostatně potvrzují například někteří mystikové z různých náboženských tradic.
Proto jsem psal o “autoterapii”. Myslel jsem to takto.
Ďakujem. Avšak ubezpečujem ťa, že neuveriteľné hlúposti robím občas aj ja. [úsměv] Keď nad tým premýšľam, musím však súhlasiť v tom, že prežitie si takýchto vecí formou imaginárnej “psychodrámy” pri písaní predsalen rozpúšťa niektoré temnejšie obsahy, resp. ich oslabuje. Takže v podstate sa zhodneme. Len by som to nenazýval terapiou. Opäť, nie preto, že by som bol presvedčený o tom, že žiadnu nepotrebujem, ale naozaj preto, že písanie takto nevnímam. [úsměv]
Pojďme tedy dál, od inspirace vlastním nitrem k inspiraci jinými lidmi. Je zjevné, že Tvé knihy o mafii využívají jako předlohy skutečné lidi a mně nedá, abych se nezeptal na jednu z nejpůsobivějších a nejživotnějších postav: Mentora hlavního hrdiny – Petera Štarcha. Můžeš naznačit, jak skutečný „Štarch“ ovlivnil Tvůj život a v čem bylo vaše setkání odlišné od setkání literárního Štarcha s Harvanem?
Absolútne zásadným spôsobom. Stretli sme sa v roku 2006 a myslím, že všetky tie následné zmeny s tým súviseli. Stretnutia prebiehali a prebiehajú zhruba rovnako ako je popísané v knihe. S jediným rozdielom – nikdy som nebol prítomný pri páchaní fyzického násilia ako je popísané v knihe.
Takže se stále stýkáte? A prozraď, opravdu volí tak, že náhodně vylosuje volební lístek?
To neviem. Postava Štarcha nie je stopercentným popisom reálnej osoby. Sám to ako spisovateľ poznáš. Niekým sa inšpiruješ, ale potom to dotváraš. Konkrétne táto vec bola inšpirovaná čiastočne rozhovormi s ozajstným Štarchom a čiastočne myšlienkovými reziduom od Petera Carrolla – on mal totiž metódu náhodnej viery. Vždy som premýšľal nad tým, že ľudia sa dnes dosť výrazne seba-identifikujú cez politickú príslušnosť. Teda určite nie všetci, ale mnohí. Takže náhodná voľba by bola zaujímavým spôsobom otrasenia seba-identity. Odporúčam to vyskúšať. Človek zistí, nakoľko mu niektorá politická ideológia a propaganda prenikla pod kožu. Pritom si racionálne po celý čas uvedomuje, že nech volí čokoľvek, je to stále len jeden hlas, ktorý reálne nič neovplyvní. Ale vyskúšaj si to, uvidíš, ako sa ozve podvedomé programovanie. [úsměv]
Vyzkouším! Už jsem o tom sám uvažoval ještě před tím, než jsem to četl, ale vyměkl jsem. [úsměv]
Presne tak, je tam tendencia vymäknúť. Ak to skúsiš, napíš ako to u teba prebiehalo, zaujímalo by ma to. V Štarchovom prípade som chcel aj takýmto príkladom ukázať na jeho životnú filozofiu – stáť mimo, resp. nad všetkými a využívať ich podľa vlastnej vôle.
Četl skutečný Štarch Tvé knihy? A pokud ano, co na ně říkal?
Vzhľadom k tomu, že som to prežil, sa domnievam, že sa mu páčili. Zdal sa byť pobavený, jedine tie úchylnosti sa mu moc nepozdávali. Hodnotu druhej knihy myslím nepriamo vyjadril tým, že sa mu z celého textu najviac páčila veta: “Teraz už spoľahlivo vedel, že sa aj posral.” Tú odvtedy opakuje pomerne často, obzvlášť v bojových situáciách, aké tu teraz zažívame. Po posledných komunálnych voľbách tu totiž máme čosi ako personálne-mocenské zemetrasenie, pri ktorom sa rozpadá väčšina štruktúr, ktoré sa v samospráve zabehli za posledných pätnásť rokov.
A jsou to změny k lepšímu? Ptám se v souvislosti s tím, že jsi vedení Ružomberku v minulosti chválil.
Ťažko povedať, ja som bol teda v druhej parte, nie v tej, čo vyhrala. [úsměv] Bol som dost naviazaný na predchádzajúceho primátora, pretože som mu v mestskej TV dosť dlho išiel po krku a nikdy ma nedal vyhodiť, ani s tým nemal problém. Naviac, napriek snahe som u neho neobjavil korupčné záležitosti. Doteraz verím, že je to človek so silnou morálnou integritou. Preto som tam mohol pracovať. Rešpektoval som tiež, že rozdýchal aj také veci, ako nečakané vydanie knihy V tieni mafie a pod. Situácia bola komplikovaná tým, že som bol hovorca mesta, čiže osoba spájaná s primátorom aj s reprezentovaním celého úradu. Ale v pohode to ustál. Teraz z úradu odchádzam. Nechcem si tu však ventilovať nejaké svoje nutkania a keďže som zatiaľ stále zamestnanec úradu, budem to riešiť profesionálnym mlčaním. [úsměv]
Je něco, co pokládáš v souvislosti s knihami o mafii za důležité, a na co se Tě ještě nikdo nezeptal?
Už sa ma ohladom toho opýtali asi na všetko. [úsměv]
Pojďme ještě krátce obecně k politice. V současné době je velká část české veřejnosti znechucena politikou a nutno dodat, že právem. Ty hodně cynicky glosuješ politiku v knihách o mafii a poukazuješ na to, že vliv moci na lidskou duši je zničující a také na všudypřítomnou korupci. Přitom uvažuješ, že do politiky vstoupíš, takže asi ve skutečnosti až takový cynik nejsi. Je tedy podle Tebe ještě nějaká naděje, že by šlo politiku dělat slušně?
Racionálne si myslím, že nie. V emocionalnej rovine mám však dojem, že sa, preboha, niečo musí dať urobiť. Preto mám občas tie iracionálne tendencie k aktívnemu vstupu. Zatiaľ však aj vďaka pomoci ľudí na mojom blogu (napr. aj teba), tieto iracionálne záchvevy zvládam rozdýchať.
Co by podle Tebe mohli nebo měli udělat lidé, kterým současný stav není lhostejný? Jak mohou proti tomuto zlu obyčejní lidé bojovat? Vidíš nějaké možnosti, které v rámci současné občanské společnosti nejsou využívány nebo jsou využívány nedostatečně?
Opäť – racionálne a cynicky asi to, čo urobí Harvan v prvej časti V tieni mafie. Keď sledujem správy, prepadám sa do stavov, kedy premýšľam, či by naozaj nepomohla iba fyzická likvidácia, vyrazenie do ulíc a podobne. Na úrovni samosprávy vidím veľkú silu v sociálnych médiách. Zatiaľ je to iba na začiatku, ale čo sa týka trendu, mám dojem, že týmto sa do rúk občianskej spoločnosti vkladá veľká moc. Rok som moderoval mestskú stránku na Facebooku a viem, aký tlak to na politikov dokázalo urobiť. Pritom aktívne sa tam zapájalo možno len zopár desiatok ľudí z niekoľkotisíc fanúšikov. Ale či by to fungovalo aj na štátnej úrovni neviem, asi skôr nie. Ak by však takýto trend pokračoval, mohlo by sa to postupne meniť oddola – od jednotlivých samospráv. Sám som zvedavý, ako sa to bude so sociálnymi médiami vyvíjať. Či bude ich vplyv narastať, alebo to prejde do apatie.
Doufejme, že do apatie nepřejde. Co bys vzkázal českým čtenářům své knihy?
Aby raz nastal stav, kedy bude moja kniha patriť do žánru fantasy. [úsměv]
Tedy trocha utopie na závěr! [úsměv] Děkuji za rozhovor, trpělivost a otevřenost a přeji Tvé knize co největší úspěch u českých čtenářů!
Taktiež ďakujem, pekne si sa na mňa pripravil, dávno som nedostal takto zabrať. [úsměv]
