Monthly Archives: Červen 2010

Nicholaj Frisvold: MORFOLOGIE CHORONZONA

Pro všechny zájemce o magii (a zvláště pak pro fanoušky Bertiauxova gnostického vúdú), jsem přeložil článek Nicholaje Frisvolda Morfologie Choronzona. Text pochází z dnes již neexistujících stránek Erzulie Freda a podařilo se mi jej zachránit i s obrázky pomocí Wayback Machine. Další hodnotné texty se mi však ze zrušených stránek vyzískat nepodařilo. V každém případě je Morfologie Choronzona v této chvíli na internetu přístupná pouze na Amor Vacui 😉 a to i v originálním znění (plném překlepů, neopravoval jsem je) jako PDF. Překlad byl náročný a nemohu zaručit jeho naprostou přednost, ale snad jsem se nedopustil žádných vážných chyb.

Celý příspěvek

komentáře 3

Filed under Magie-mystika-víra

Zbraň posledního soudu (recenze)

Kniha málo známého norského sociologa Olava Berulfsena Zbraň posledního soudu (Det dommens dags våpenet) se mi dostala do rukou v Oslu, kde jsem ji, hledaje nějaké zajímavé a přitom levné knihy v norštině, objevil v jednom sympatickém antikvariátu. Přestože je již dvacet let stará (vyšla v roce 1990 a patří vlastně k nejčerstvějším reakcím na pád Železné opony), její téma neztratilo nic na své zajímavosti, i když se zdráhám říci na závažnosti. Autor totiž analyzuje krok po kroku pád civilizace, jenž by nastal, kdyby byla aktivovaná „zbraň posledního soudu“. Co však je tou zbraní, jejímuž zkázonosnému působení Berulfsen věnuje skoro 400 stran textu?

Celý příspěvek

komentářů 10

Filed under Povídky a příběhy

Test na zjištění duševních odchylek či tendencí k duševním onemocněním

Včera v noci jsem se probíral starým harddiskem a našel jsem tam zajímavý devadesátiotázkový a tudíž důkladný psychotest v podobě počítačového prográmku (stahujte ZDE). No, řekněte, že jste zvědaví, jak jsem dopadl, a především: jak jste na tom vy?

Celý příspěvek

komentářů 22

Filed under Úvahy a postřehy

Stejně je ten tvůrčí proces zvláštní

Včera jsem začal psát povídku a dnes jsem ji dokončil. Přes 17 normostran textu, o němž si ještě pořád myslím, že je velice dobrý – a to od dokončení uplynulo už několik hodin. Pocit euforie ovšem již pominul. A právě o tom chci psát…

Celý příspěvek

komentáře 3

Filed under Co život dal... a vzal.

Vážně?

Existuje spousta otřepaných aforismů o životě, obvykle pravdivých i když často také banálních, a jeden z nich zní: Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.

Celý příspěvek

komentářů 12

Filed under Co život dal... a vzal.

Mikroskopičtí bohové (recenze)

O náladách se říkává, že jsou nakažlivé, že se přenášejí. Jenže – co když toto úsloví platí doslovněji, než jsme kdy tušili? Americký biolog Jason Kowalski totiž tvrdí, že náš emocionální život je determinován způsobem, na který jsme dosud ani nepomysleli, a ve své knize Microscopic Gods přichází s hypotézou vpravdě revoluční!

Celý příspěvek

komentářů 18

Filed under Povídky a příběhy

Hello darkness, my old friend…

…I’ve come to talk with you again. Co dodat? Už to tady bylo mnohokrát, takže si budu vylévat srdce jen krátce a pokusím se to pojmout zajímavě a s poučným přesahem. Po tentokrát jen půlročním (obvykle to býval rok a kousek) období pohody přišlo období, kdy jsem TO „cítil v kostech“, no a pak TO přišlo, tentokrát s opravdu velkou razancí…

Celý příspěvek

1 komentář

Filed under Deprese a spol.

Pokus o spekulativní rekonstrukci některých aspektů atomistické kosmogonie a kosmologie

Tento text vznikl v rámci přípravy na kolokvium z předmětu Kosmogonie a kosmologie u presokratiků. Tak jsem svým podkladům dal vizáž článku a recykluji je zde. Třeba bude někomu k užitku.  V každém případě berte prosím na vědomí, že jde o myšlenkové cvičení s praktickou hodnotou šachové studie.

 

Abstrakt

Následující stať je zaměřena na spekulativně zaměřenou interpretaci některých temných či dvojznačných míst dochovaných kosmologických a kosmogonických zlomků starších řeckých atomistů, jmenovitě Leukippa a Démokrita. Autor se snaží z dochovaných zlomků domýšlet prameny nezachycené aspekty podoby a fungování atomistického kosmu.

 

Technická poznámka

Čísla v kulatých závorkách odkazují k poznámkám na konci textu, nikoli přímo k literatuře.

 

Úvod

democritus.jpg

Řečtí atomisté pro mě vždy měli a stále mají své kouzlo. Jakkoli je jejich filosofie v dnešní době jen antikvární záležitostí, je třeba ocenit jejich důraz na úspornost při výkladu světa, jíž předjímali budoucí přírodovědný naturalismus, neboť již v 5. století před naším letopočtem uvažovali v intencích co nejjednodušších východisek – atomy, prázdno, věčný pohyb (bez postulování dvojího, přirozeného a nepřirozeného, pohybu), žádný význačný směr, nekonečný prostor… Přesto se ale měla ujmout méně úsporná, zato však myšlení tehdejšího člověka intuitivně bližší, fyzika Aristotelova; atomistické „výhonky“ postupně odumřely. Cením si také pokusu jejich následovníka Epikúra aplikovat atomistické vidění světa v etické oblasti, i když co se fyziky týče, jeho ústupky aristotelismu (zavedení přirozeného pohybu směrem dolů) jeho nauce dle mého názoru neprospěly (dále se v této práci Epikúrem zabývat nebudu a budu-li hovořit o atomistech, budu mít na mysli starší atomisty, jmenovitě Leukippa a Démokrita).

Někdy si představuji, jak by se odvíjelo lidské poznávání světa, kdyby se místo Aristotela prosadil jako klíčový představitel přírodní filosofie Démokritos, ale je druh spekulace vhodný spíše pro literární fantastiku než pro filosofii. Nicméně i tato stať je spekulativního charakteru – jejím cílem je pokus domyslet na základě studia dochovaných textových zlomků a antických zpráv některé aspekty atomistické kosmogonie a kosmologie. Je zřejmé, že takový počin nikdy nepovede k odhalení nějaké definitivní pravdy o tom, jak Leukippos a především Démokritos o povaze našeho kosmu přemýšleli, přesto však soudím, že mé úvahy mohou vrhnout na některé temné a problematické zlomky trochu světla.

 

Podstatné aspekty atomistické fyziky 

Hovořím-li v rámci této práce o kosmu, mám na mysli náš kosmos, tedy uspořádanou jednotku, jež se vytvořila v jedné oblasti nekonečného veškerenstva naplněného věčně se pohybujícím nekonečným množstvím atomů v nekonečném prázdnu. Atomisté věřili, že ve vesmíru existuje (logicky) nekonečné množství různorodých kosmů(1), které vznikají, rostou a také zanikají. Náš kosmos je jedním z nich.

Nyní jen stručně shrnu ty aspekty atomistické nauky, které se vztahují ke zvolenému tématu. Dle atomistů tvoří svět atomy a prázdno. Atomy jsou dále nedělitelné části hmoty, které se liší svou velikostí a tvary. Démokritos tvrdil, že atomy jsou „neomezené co do velikosti i do počtu, jsou unášeny ve vesmíru vířivým pohybem, a takto vytvářejí všechny složeniny, oheň, vodu, vzduch a zemi, neboť i tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou neporušitelné a neměnné pro svou tvrdost.“(2) Tato představa je odpovědí na učení Eleatů, že jsoucí musí být nedělitelné a že aby mohl být realizován pohyb, museli bychom postulovat nejsoucí, což bylo pro Parmenida nemyslitelné. Atomisté také bezpochyby reagovali na Zénónovy paradoxy pohybu založené na nekonečné dělitelnosti. S těmito podněty se však vypořádali po svém. Připustili existenci nejsoucna – prázdna – jako toho, v čem se pohybují částice eleatsky nedělitelného jsoucna – atomy. Popřeli nepřetržitost času, prostoru i pohybu. Podle Aristotelovy zprávy atomisté tvrdili, „že se i veličina, čas a pohyb skládají z nedělitelných částic.“(3) Atomy se liší pouze „útvarem, dotykem a obratem; útvar (rhysmos) je tvarem, dotyk uspořádáním a obrat polohou.“(4)

Pohyb atomů v prázdnu je věčný, atomy se srážejí, některé se navzájem odrazí, jiné k sobě na nějakou dobu přilnou a začnou tvořit vnímatelná tělesa a někdy i celý kosmos. To vše se děje deterministicky, „dle nutnosti“(5). Zde nás mohou mást zlomky, které hovoří o tom, že dle atomistů vznikaly světy náhodou(6). Existují různá řešení tohoto problému. Podle M. Okála Démokritos rozlišoval mezi vznikem živočichů a rostlin, který připisoval činnosti přírody, a mezi vznikem světa, který připisoval náhodě.(7) J. Petrželka se domnívá, že lze v závislosti na pohledu říci, že podle atomistů je veškeré dění určeno buď nutností (νάγκη), kterou ovšem neobjasnili, nebo náhodou (τύχη)(8). Osobně se přikláním k názoru, že příčiny jsou v případě vzniku světa sice deterministické, ale vzhledem k jeho věčnosti vedou do nekonečna, jsou tedy nedohledatelné. Tudíž se z našeho pohledu vznik světa jeví jako náhodný, což však neprotiřečí principiálnímu Démokritovu determinismu.

Zajímavým problémem je otázka váhy atomů. Střetává se zde totiž Aetiova zpráva, že Démokritos uváděl dvě vlastnosti atomů – velikost a tvar – a že Epikúros k nim přidal váhu(9). Naproti tomu nás Aristotelés informuje, že každý z atomů je těžký úměrně svému objemu.(10) Řešení by mohlo spočívat v tom, že Epikúros narozdíl od Démokrita přijal váhu jako příčinu pohybu atomů (které v jeho představě světa padají nekonečným prostorem směrem dolů), zatímco u Démokrita váha atomů příčinou jejich pohybu v prázdnu nebyla (neuznával žádný význačný směr)(11) Váha se v Démokritově (a zřejmě již i v Leukippově) představě začala projevovat až po vzniku zárodečného víru atomů, který posléze vytvořil svět, kdy podobně velké a podobně těžké atomy měly tendenci se shlukovat v určitých vzdálenostech od středu (větší a těžší blíže středu, lehké ve větší vzdálenosti, nejlehčí unikly do prostoru – což ovšem nutně neznamená, že všechny).(12)

A tím se dostáváme k prvnímu spekulativnímu náhledu na atomistickou kosmologii, totiž k úvaze, proč vlastně těžké předměty padají „dolů“.

 
 

Jak drží kosmos pohromadě a proč těžké věci padají dolů

Vzhledem ke skutečnosti, že atomy drží pospolu tak, že jsou do sebe různým způsobem zaklesnuty (například háčky), nelze Démokritovi přisuzovat myšlenku, že by na sebe svou váhou působily, aniž by se navzájem dotýkaly, tedy představu gravitace (to by byl ostatně nemístný anachronismus). Jak však vysvětlit, že země drží pohromadě a že těžké předměty padají dolů, když neexistuje žádný význačný směr? Vznikl takový směr snad po vzniku konkrétního kosmu? Jsem přesvědčen, že nikoli. Klíčový totiž možná není pojem padání či směr dolů (a už vůbec ne přitažlivost na dálku), nýbrž koncepce tlaku. Kosmos je, jak uvidíme, dle atomistických představ pravděpodobně pod „stálým tlakem“.

Nejprve si připomeňme základní rysy atomistické kosmogeneze. Podle atomistů je veškerenstvo (τ πν) nekonečné, jedna jeho složka je plno a druhá prázdno. Z nich vznikají nekonečné světy όσμοι), které se do těchto prvků zase rozpadají. Světy vznikají tak, že se z nekonečna odštěpí množství tělísek rozmanitých tvarů a pohybuje se směrem do velikého prázdna. Tato tělíska se shlukují a vytvářejí jediný vír. V tomto víru do sebe narážejí, a jak rozmanitým způsobem krouží, oddělují se od sebe, neboť podobná směřují k podobným. Když jim však už jejich množství brání pohybovat se nadále v rovnováze, jemnější tělíska unikají do vnějšího prázdna, jako by propadávala sítem, zatímco ostatní „zůstávají pospolu“, sbíhají se k sobě, zaplétají se do sebe a vytvářejí jakousi první kulovitou tkáň. Tato tkáň se odděluje jako „blána“, která v sobě objímá tělíska všech tvarů. A protože tato tělíska díky odporu středu víří dokola, vnější blána se ztenčuje, zatímco sousední tělíska se v doteku s vírem neustále sbíhají dohromady. Tímto způsobem vzniká Země, neboť tělíska, která jsou hnána do středu, zůstávají pospolu. Objímající blána se pak opět zvětšuje, neboť k ní přistupují tělíska zvnějšku: svým vířivým pohybem totiž přibírá tělesa, kterých se dotýká. Některá z tělísek, jež se do ní tímto způsobem zaplétají, vytvářejí tkáň, která je zprvu vlhká a bahnitá, ale jak spolu s celým kosmickým vírem krouží, postupně vysychá a posléze se vzněcuje, a vytváří tak substanci nebeských těles.(13) Popis Země se u Leukippa a Démokrita liší. Leukippos si zemi představuje, jistě pod vlivem Anaximandra(14), jako „buben“(15), tedy nízký válec. Démokritos navrhuje plochý disk(16), k jehož specifickému vytvarování se dostanu posléze. Oba myslitelé se domnívají, že Země je nakloněná směrem k jihu.(17) Podle Démokrita se Země zpočátku pohybovala spolu s vírem, ale poté, co zhoustla a ztěžkla, se zastavila.(18)

Podle Aristotelovy zprávy(19) Démokritos ve shodě se staršími mysliteli soudí, že příčinou nehybnosti Země je její plochost, a že Země leží na vzduchu. Jak se to však slučuje s původní atomistickou představou, že neexistuje žádný význačný směr? A jak je možné, že vzduch je „dole“ shloučený, když má možnost unikat po okrajích – jak jinak by mohla putovat nebeská tělesa pod obzor? Domnívám se, že pokud Démokritos o těchto nesrovnalostech přemýšlel (celá tato stať je vlastně snahou vcítit se do jeho myšlení), mohlo být výsledkem pojetí, že Země není podpírána vzduchem zespodu, nýbrž z obou stran. Klíčové je pro mne v tomto směru atomistické vysvětlení toho, proč lehké věci směřují nahoru a těžké dolů (uvidíme, že to nejsou nejvhodnější pojmy, ale zatím se jich přidržme). V Simplikiově komentáři k Aristotelovu spisu O obloze se dočteme: „Démokritos se svými stoupenci a později Epikúros říkají, že všechny atomy, jsouce stejné přirozenosti, mají určitou tíhu a tím, že jsou některé těžší, vytlačují, když klesají, lehčí atomy, takže tyto spějí do výše, a tak říkají oni, zdají se nám jedny atomy lehké, druhé těžké.“(20) Odpusťme aristotelikům, a vlastně všem starým myslitelům, intuitivní používání pojmů „nahoře“ a „dole“(21) a zkusme se zamyslet nad tím, jak se v představě atomistů mohl utvořit náš kosmos:

Těžká látka vytvořila disk (či ve starší představě buben) ve středu kulovitého systému. Věci, které se nám jeví být jako lehké, jsou vytlačovány nad těžší prostředí. Přesto však mají váhu. Lze symetricky předpokládat, že těžší věci jsou naopak lehčími stlačovány k sobě? Soudím, že ano. Proč je pro atomisty tak důležitá představa svět obalující blány tvořené „pevně zaháčkovanými“ atomy, o níž je řečeno, že je prostupná pouze zvenčí? Zjevně proto, že by se jinak postupně atomy (nejprve lehčí, posléze těžší) rozptýlily do okolního prázdna (což se děje při zániku světa). Uvědomme si, že pojem gravitace je atomistům neznámý. Tíže atomů definuje jejich uspořádání v uzavřeném systému, nikoli jejich volný pohyb v předkosmickém prázdnu. Jakmile tedy máme těžké atomy působením víru pohromadě obklopeny atomy lehčími (vzduchem), ustaví se rovnováha. Plochá Země je tedy nesena vzduchem nikoli zespodu, nýbrž z obou stran. Z toho by mimochodem plynula i možnost existence hypotetických antipodů, kteří by mohli žít na „spodní“ straně Země – a nespadnout! Zajímavé by bylo, kdyby se při srážce dvou kosmů světy prolnuly a nedošlo k narušení blan – k čemu by poté došlo? Patrně k vnitřnímu přeuspořádání jejich částí, ale to už je jen okrajová spekulace.

Dle dochovaných zpráv je Země nakloněná směrem k jihu, čímž atomisté patrně vysvětlovali sklon ekliptiky, větší teplo na jihu a zatmění (k tomuto problému se dostaneme později). Jak to odpovídá načrtnutému řešení atomistické fyziky?

Podle Aetia Démokritos tvrdí, že se pro slabost ovzduší na jihu Země zvětšuje a naklání, neboť severní ovzduší je nesmíšené, jižní je smíšené. Proto je Země tam zatížena, kde oplývá plody a růstem.(22)

„Slabost ovzduší“? „Smíšené ovzduší“? Domnívám se, že Démokritos měl na mysli vzduch smíšený s vodními parami (je to jih a je tam tepleji, tudíž je tam větší odpar vody). Takový vzduch by byl těžší než vzduch nesmíšený. Zatížení jihu by tedy mohlo souviset spíše s rozdílným tlakem vzduchu než s tím, že je tam bujná vegetace. Země se naklonila kvůli rozdílům v tlaku vzduchu. Je navíc možné, že na spodní straně Země je tomu obráceně – pod severem je teplá oblast a pod jihem chladná – to by odpovídalo předpokládané dráze Slunce, k níž se dostaneme později.

 
 

Zvolil jsem sklon 23° odpovídající sklonu ekliptiky, jaký sklon si představoval Demokritos je otázkou, z dalších úvah uvidíme, že mohl být i větší. Nicméně pokud chtěl vysvětlit sklon ekliptiky a měl jej napozorovaný, pak by uvažoval asi o úhlu kolem 23°. 

 

Proč má Země tvar disku a jak tento disk vypadá

Dozvěděli jsme se, že kosmos vznikl působením víru. Démokritos se nechával ve svých myšlenkách inspirovat pozorováním světa a není důvod se domnívat, že se nezamýšlel nad tím, jaké vlastnosti mají víry, jež kolem sebe pozoroval. Nemohl si nevšimnout, že působením víru na malá tělíska by nikdy nemohl vzniknout tak ostře ohraničený tvar, jako byl Leukippův „buben“. Disk byl zajisté mnohem pravděpodobnější. Ale celkový tvar Země byl ještě o něco složitější. Přenechejme slovo dochovaným zprávám:

Podle Aetia Démokritos učí, že má Země v ploše tvar disku a že je uvnitř dutá.(23)

M. Okál tuto dutost interpretuje jako ohnutí zemského povrchu ke středu Země (24), ale podle Senecovy zprávy (25) o Démokritově vysvětlení zemětřesení hovořil Démokritos o dutině uvnitř Země. Osobně se domnívám, že pravda může být obojí. Každý vír má ve svém středu „oko“. Uvažoval jsem dokonce, že by tvarem Démokritovy Země mohl být torus, tedy že uprostřed zemského disku je otvor, nicméně takto zvláštní tvar Země by byl asi Aristotelem diskutován už proto, že Aristotelés zařadil Démokrita mezi myslitele, kteří se domnívají, že Země je vzduchem podpírána. Nicméně představa, že ve středu Země je méně hmoty než na okrajích a že je navíc kolem středu dutina, je vzhledem k tomu, jak se v přírodě chovají víry, rozhodně myslitelná. Průřez Zemí by tedy podle Démokrita mohl vypadat nějak takto:

 

 
 
 
 
 

Je Země podlouhlá?

Zajímavou komplikací je skutečnost, že kromě zpráv o tom, že Země má tvar disku (tedy okrouhlý) máme zprávy i o tom, že Země je podlouhlá:

Agathémeros: (…) První však Démokritos, muž velmi zkušený, poznal, že je Země podlouhlá a že má délku jedenapůlkrát větší než šířku. (…)(26)

Jak takovou nesnáz vysvětlit? Jak by se působením víru mohla vytvořit země s elipsovitým půdorysem? Pohlédneme-li na kruh zešikma, jeví se nám jako elipsa. Démokritos tedy mohl mít oválem na mysli podobu světa, jak se jeví shora. V tom případě by ale musel být nakloněný o 48,2°(27), což se jeví jako opravdu velký náklon. Nicméně když jsem zkoušel jevení se kruhu jako elipsy experimentálně, nezdálo se mi, že bych potřeboval tak velký úhel. H. Bíla, s nímž jsem tuto věc konzultoval, k tomuto rozporu uvedl, že odhady od oka jsou nespolehlivé, jelikož mezi okem a vědomím je ještě automatické zpracování obrazu. Démokritos navíc nedisponoval současnou matematikou a mohl to pouze odhadnout, nebo se skutečně domníval, že je Země nakloněná o cca polovinu pravého úhlu, ale v tom případě není jasné, zda znal sklon ekliptiky. Připomínám, že i tyto závěry jsou samozřejmě spekulativní, nicméně by mohly pomoci vyřešit rozpor mezi zprávami o diskovité zemi a Zemi s elipsovitým půdorysem.

 

Rekonstrukce pohybů nebeských těles

Mé další úvahy se zaměří na pohyb nebeských těles kolem Země. Vyjdu přitom z jednoho temného zlomku: „Zatmění Slunce a Měsíce jsou způsobena tím, že Země se směrem k jihu sklání. Severní kraje jsou stále pod sněhem, jsou velmi studené a zamrzlé.“(28)

„Většina badatelů předpokládala po slově σελήνην („Měsíc“) mezeru, takže by to byl nějaký jiný přírodní úkaz, který by byl vysvětlován sklonem Země. Ale pořadí témat u Diogena hovoří proti předpokladu mezery; sklon Země by se však tak zjevně nehodil pro výklad zatmění, že se zdá nevyhnutelně předpokládat buď nějaký textový zmatek, nebo naprosté neporozumění u Diogena či jeho pramenů. Sklon Země však zůstává; vysvětluje jak naklonění zvěrokruhu, tak klimatické rozdíly a souvisí možná s Anaximenovou teorií – jakkoli se od ní jinak liší -, že Slunce je v noci skryto za vyššími severními kraji.“(29)

Rozhodl jsem se znovu se nad tímto zlomkem zamyslet a uvážit, zda v souvislosti s koncepcí víru, jenž se zákonitě musel točit kolem nějaké osy, nelze takto zatmění přeci jen vysvětlit. Dospěl jsem k názoru, že zatmění Slunce v žádném případě, zatmění Měsíce však ano. Podívejme se ale nejprve, jak vypadal náš kosmos předtím, než se Země naklonila k jihu:

 

 
 
 

Nebeská tělesa obíhají kolem rotační osy, která je vůči zemskému disku kolmá. Slunce i Měsíc obíhají víceméně v rovině zemské plochy (respektive kolem ní oscilují, k tomu se dostaneme později). V každém případě pokud jsou viditelné, jsou poměrně nízko nad obzorem. Zatmění Slunce je při tomto uspořádání možné, Měsíc může Slunce zastínit, není však nic, co by zastínilo Měsíc – Země je plochá a pokud by se postavila mezi Slunce a Měsíc, zastínila by jej jen málo. Soudím tedy, že citovaný zlomek nesprávně hovoří o zatmění Slunce, ale správně hovoří o zatmění Měsíce, protože pokud se Země nakloní o cca 23°, je zastínění Měsíce Zemí již možné.

 

 
 
Vesmírné objekty však neobíhají po jedné stabilní dráze, nýbrž při svých obězích oscilují v určitém vymezeném pásu. Tak lze vysvětlit slunovraty (na předchozím obrázku odpovídala dráha Slunce rovnodennostem). A také relativní vzácnost zatmění Slunce. Už Leukippos dával do souvislosti se zatměními nestejnost kruhů Slunce a Měsíce, což ve Zmocích předsókratovských myslitelů v poznámce pod čarou K. Svoboda interpretuje slovy: „Dráha slunce a dráha měsíce nejsou v téže rovině, nýbrž se protínají.“(30) To není úplně přesně řečeno. Dráhy Slunce a Měsíce se protínat nemohou, tak by to nefungovalo(31), ale protínají se roviny jejich drah, což měl autor poznámky patrně na mysli. Právě díky tomuto protínání rovin oběžných drah a současně naklonění Země může k zatmění Měsíce docházet a to často. Snad by pro tuto myšlenku oscilace oběžné dráhy Slunce mohl hovořit i zlomek z Aetia, v němž se dozvídáme, že: „Démokritos učí, že slunovrat vzniká vírem, který nese Slunce kolem.“(32) Podívejme se nyní, jak osciluje rovina oběžné dráhy Slunce.

Dráha v období letního slunovratu by vypadala takto:

 

 
 
 

Domnívám se, že nachází-li se Slunce v zenitu o letním slunovratu, pak jeho světlo v tomto modelu dopadá kolmo na jižní část zemského disku. Pokud Démokritos věděl, že o letním slunovratu jsou na dalekém jihu krátké či téměř žádné stíny, mohl to vzít v potaz, nicméně tuto spekulaci nelze podložit než nejistou a spíše anekdotickou evidencí o jeho údajných cestách po světě(33). Nicméně pokud cestoval, všimnout si toho mohl. V každém případě je Slunce v tomto modelu o letním slunovratu vysoko na obloze, neskryté za vyvýšenými okraji zemského disku (jak byl popsán výše). Podívejme se nyní na slunovrat zimní:

 

 
 
 

Potíže by činilo to, že v rámci tohoto modelu by byly dny a noci stále stejně dlouhé. Řešením by pak byla Anaximenova(34) představa, že se Slunce skrývá za horami, protože v zimě by byla dráha slunečního kotouče nízká. Představou, že nebeská tělesa obíhají kolem zemského disku mohli být atomisté silně inspirováni. I v mnou navrženém modelu obíhají tělesa spíše kolem Země než nad ní, Země je na okrajích vyvýšená a zásadní roli zde hraje její náklon.

Nicméně bychom mohli uvažovat i o tom, že dráha Slunce neosciluje pouze vertikálně, ale i horizontálně, jak konec konců naznačuje i Anaximenés. Je ovšem otázkou, jak by taková představa ladila s představou víru, podle níž by tělesa měla obíhat ve stabilní vzdálenosti od centrální osy. Pozorované změny vzdálenosti by u atomistů souvisely spíše s náklonem Země než s excentricitou oběžných drah nebeských těles.

Podívejme se nyní krátce na Démokritovo učení o dalších objektech na obloze. Zajímavé je, že z planet řadí Venuši mezi oběžnou dráhu Slunce a Měsíce, zatímco ostatní planety až za oběžnou dráhu Slunce(35). Démokritův zájem o Venuši může napovídat, že zprávy o jeho cestě do Babylónie by mohly být pravdivé, protože Babylóňané chovali Venuši v největší úctě hned po Slunci a Měsíci(36) a nejstarší záznam o jejích periodických fázích pochází již ze 17. století př. n. l.(37) Démokritos také možná postřehl, že se Venuše chová jinak než (z dnešního pohledu) planety za oběžnou dráhou Země, u nichž dochází ke zdánlivému zpětnému pohybu. Je však otázkou, proč takto nezdůraznil i Merkur a zda nějakým způsobem interpretoval zpětné pohyby Marsu, Jupiteru a Saturnu. Zřejmě je tedy, s výjimkou Venuše, namístě Senecova zpráva, že: „Také Démokritos, nejjemnější ze všech myslitelů, domnívá se, jak říká, že je více hvězd, které obíhají (planet), ale neurčil ani jejich počet, ani jména, neboť nebyly ještě pochopeny dráhy pěti oběžnic.“(38)

Přejděme nyní ke hvězdám. I zde máme jen málo zpráv. Ze skutečnosti, že Leukippos je umístil mezi dráhu Slunce a Měsíce (planety od hvězd neodlišoval)(39), jednoznačně plyne, že atomisté museli chápat hvězdy jako samostatná tělesa, jinak by je ve dne nemohlo přezářit Slunce. Zajímavé je, že Démokritos dle Aristotela pokládal za zdroj světla hvězd Mléčnou dráhu(40), podle Aetia pak interpretoval Mléčnou dráhu jako společné záření vedle sebe nahuštěných hvězd.(41) Není jasné, jak tyto dvě zprávy skloubit dohromady – navíc s Leukippovou představou, že hvězdy se rozžhavují svým pohybem. V každém případě se hvězdy musejí točit kolem osy původního víru, na jejímž vrcholu je Polárka a pod ním cirkumpolární souhvězdí. Vzhledem k tomu, že kosmos má tvar koule, není jiná možnost. Hrubý náčrtek Démokritovy představy kosmu by tedy mohl vypadat přibližně takto:

 

 
Závěr

Mým cílem bylo pokusit se o dochovanými texty podložené domýšlení kosmogonických a kosmologických představ atomistů, přičemž jsem se zaměřil především na Démokrita již z toho důvodu, že se o něm dochovalo více zpráv. Na základě dochovaného materiálu lze dovozovat, že Leukippos byl patrně čistý teoretik, který vytvořil základní rysy atomistické koncepce, ale méně se zajímal o pozorování skutečného světa. Démokritos se pak ve svém díle snažil sladit myšlenky atomismu s pozorováním přírody a aplikovat je na rozličné filosofické oblasti, zřejmě s výjimkou etiky(42), v níž našel atomismus uplatnění až u Epikúra.

 

Poznámky

(1)Hippolytos, Vyvrácení všech bludů: Démokritos říkal, že světy jsou nesčíslné a že se liší velikostí. V některých není slunce ani měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých četnější… Vzdálenosti mezi světy jsou nestejné, někde je více světů, jinde méně a některé rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné hynou, někde vznikají a jinde zanikají. A hynou a padají přitom na sebe. Některé světy jsou bez živočichů, rostlin a veškeré vlhkosti. V našem světě vznikla Země před hvězdami, Měsíc je dole, pak je Slunce, potom stálice, a oběžnice nejsou stejně vysoko. A svět je v rozkvětu tehdy, když již nemůže nic přijímat zevně. (A 40; cit. dle Řečtí atomisté, s. 122-3).

(2)A 1, Díogenés Laertios; cit. dle: Řečtí atomisté, s. 85.

(3)Aristotelés, Fyzika. Citováno dle: Řečtí atomisté, s. 96.

(4)(A 6) Aristotelés, Metafyzika, cit. dle: Řečtí atomisté, str. 49

(5)Démokritos pak upouštěl od toho, aby mluvil o účelu, a převádí vše, čeho užívá příroda, na nutnost. (A 66; Aristotelés, O vzniku živočichů; cit. dle Řečtí atomisté, s. 98). Vše se děje podle nutnosti, protože příčinou vzniku všeho je vír, který nazývá nutností. (A 1, Díogenés Laertios; cit. dle: Řečtí atomisté, s.97)

(6)Ale Démokritos pravě, že se vír všelikých podob odloučil od vesmíru (jak a proč neříká), tvoří tento vír, jak se zdá, ze samočinnosti a náhody. (A 67, Simplikios, Cit. dle: Řečtí atomisté, s.99).

(7)Okál, s. 91.

(8)Studijní materiál dostupný online na http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/atomiste.htm

(9)A 47, Aetios, Řečtí atomisté, s.92; podobně Cicero: Neboť od Démokrita dostaly atomy jakousi jinou sílu pohybu, totiž náraz, který on nazývá úderem; od tebe, Epikúre, dostaly sílu tíže a váhy. (A 47, Cicero, O osudu; cit. dle: Řečtí atomisté, s.92)

(10)Aristotelés, O vzniku a zániku; dle: Řečtí atomisté, s. 93.

(11)Viz Okál, s. 53. Stejně tak: Kirk, Raven, Schofield, s. 542.

(12)A 1, Díogenés Laertios; cit. dle: Řečtí atomisté, s. 47.

(13)Díogenés Laertios, A 1; cit. dle: Řečtí atomisté, s.47-48.

(14)Praví též, že země má tvar válce a že její výška měří třetinu její šíře. (zl. A 10 z Pseudoplútarchovývh Stromateis; cit. dle: Zlomky předsókratovských myslitelů, s. 14).

(15)Aetios (A 26); dle: Řečtí atomisté, s. 58.

(16)Aetios (A 94); dle: Řečtí atomisté, s. 129.

(17)Aetios (A 27); dle: Řečtí atomisté, s. 58.

(18)Aetios (A 95); dle: Řečtí atomisté, s. 129.

(19)Anaximenés, Anaxagoras a Démokritos říkají, že je plochost Země příčinou toho, že zůstává na svém místě. Neboť ona neroztíná nýbrž zakrývá spodní povrch, což činí, jak je patrno, plochá tělesa, vždyť ta se i větry stěží pohybují, poněvadž se jim stavějí na odpor. Právě tak činí i Země, jak říkají, svou plochou proti spodnímu vzduchu. Ten, nemaje dostatečného místa, kam by přešel, zůstává dole shloučený jako voda ve vodních hodinách.“ (Anaximenés A 20; Aristotelés, O obloze, cit. dle: Řečtí atomisté, s.129).

(20)A 61; cit. dle: Řečtí atomisté, s. 94.

(21)Aristotelés, O obloze: Je nerozumné tvrdit, že v nebeském prostoru není „nahoře“ a „dole“, jak se domnívají někteří; říkají totiž, že „nahoře“ a „dole“ tu není, protože tento prostor je všude stejný. Simplikios k uvedenému místu: Aristotelés mluví o tom, co on sám pokládá za „nahoře“ a „dole“. V tomto smyslu odporuje těm, kteří neuznávají, že „nahoře“ a „dole“ ve světě je. Toho názoru byli Anaximandros a Démokritos, kteří soudili, že vesmír je neomezený; v tom, co je neomezené, nemůže totiž žádné přirozené „nahoře“ nebo „dole“ být. (Řečtí atomisté, s. 124).

(22)A 96; Dox. 377; dle: Řečtí atomisté 129-130.

(23)A 94, Dox. 377, Aetios; cit. dle Řečtí atomisté, s. 129. J. Petrželka uvádí ve svém souhrnu poněkud odlišný překlad: Démokritos učí, že má Země v ploše tvar disku a že je ve středu vydutá. Dostupné z WWW: <http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/atomiste.htm>

(24)Okál, s. 101.

(25)A 98; Řečtí atomisté, s. 130.

(26)B 15, Řečtí atomisté, s. 136.

(27)Sinus úhlu je roven 2/3, pakliže úhel je měřen od vodorovné roviny, teda z 0° vidím úsečku a z 90° kruh. Na elipsu s poměry os 2:3 musí úhel být 41,8°. Kruh bychom tedy museli sklonit o 48,2°, abychom jej viděli jako takovou elipsu. Za konzultaci v této věci děkuji Hynku Bílovi, PhD.

(28)DL IX, 33 (o Leukippovi; DK 67 A 1), citováno dle: Kirk, Raven, Schofield, s. 539.

(29)Kirk, Raven, Schofield, str. 539.

(30)Zlomky předsókratovských myslitelů, s. 74.

(31)Pokud by se Slunce ocitlo mezi Měsícem a Zemí nestalo by se nic, Měsíc by stále nebyl vidět. Měsíc nemůže být zastíněn Sluncem už proto, že k zatmění Měsíce dochází v noci.

(32)A 89; Dox. 353; Aetios; cit dle: Řečtí atomisté, s. 126.

(33)Viz např. Klémens z Alexandrie, Koberce: „(…) ‚Já jsem ze všech svých vrstevníků prošel největší část země, zkoumaje největší věci, spatřil jsem nejvíce podnebí i zemí, slyšel jsem nejvíce moudrých lidí a v skládání čar s důkazem mě ještě nikdo nepředstihl, ani takzvaní egyptští spojovači provazů. A s nimi jsem byl v cizině pět let, navštíviv je po všech ostatních učencích.‘ Neboť přišel do Babylóna, do Persie a do Egypta, uče se u mágů a u kněží.“ (B 116) cit. dle Řečtí atomisté, s. 74.

(34)Říká, že se nebeská tělesa nepohybují pod Zemí, jak se domnívali druzí, nýbrž kolem Země, jako když se kolem naší hlavy točí plstěná čapka; a Slunce se ukrývá ne tím, že se dostane pod Zemi, nýbrž tím, že je zakrýváno vyššími částmi Země a že se zvětšuje jeho vzdálenost od nás. A hvězdy nehřejí pro velikou vzdálenost. (A7 z Hippolyta). Cit. dle: <http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/anaximenes.htm>

(35)Démokritos se domnívá, že jsou nejprve stálice, za nimi oběžnice a po nich Slunce, Venuše a Měsíc.A86, Dox. 344, Aetios; cit. dle: Řečtí atomisté, s. 125.

(36)Viz <http://www.ephemeris.com/history/mesopotamia.html>

(37)Heller, s. 191.

(38)A 92, Seneca, Přírodovědné otázky; cit. dle: Řečtí atomisté, s. 128.

(39)A 1, Díogenés Laertios; dle: Řečtí atomisté, s. 128.

(40)Aristotelés, Meteorologika: Anaxagorás a Démokritos se svými stoupenci říkají, že Mléčná dráha je světlo některých hvězd, neboť Slunce, zapadajíc pod Zemi, nevidí některé hvězdy. Světlo těch hvězd, které jsou Sluncem spatřovány, není tedy vidět, neboť tomu brání sluneční paprsky. A kterým hvězdám stojí v cestě Země, takže nejsou viděny Sluncem, těch vlastní světlo je, jak tvrdí, Mléčná dráha.“ (Anaxagorás A 80) (Řečtí atomisté, s. 127)

(41)A91 z Aëtia; dle: Řečtí atomisté, s. 127.

(42)viz Kirk, Raven, Schofield, s. 551n.

 
Literatura:
HELLER, J. (1988), Starověká náboženství. Praha, Kalich.
KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. (2004), Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny a vybranými texty. Praha, Oikuméné.
KLECZEK, J. (2002), Velká encyklopedie vesmíru. Praha, Academia.
OKÁL, M. (1953), Grécki atomisti a Epikuros. Štúdie z oblasti fyziky. Bratislava, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied.
PETRŽELKA, J. Atomisté. Dostupné online:<http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/atomiste.htm>
PETRŽELKA, J. Anaximenés. Dostupné online:<http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/anaximenes.htm>
SVOBODA, K. (ed.) (1980), Řečtí atomisté. Praha, Svoboda.
SVOBODA, K. (překladatel), SOBOTKA, M. (editor), MACHOVEC, D. (ed.). (1989) Zlomky předsókratovských myslitelů. Praha, Státní pedagogické nakladatelství.
History of Astronomy – Mesopotamia.Dostupné online:<http://www.ephemeris.com/history/mesopotamia.html>

1 komentář

Filed under Filosofie a religionistika

Náboženské odpovědi a šeptání milenců

Rudolf Carnap se ve třicátých letech dvacátého století zabýval tím, jak lidé používají slovo "Bůh" a dospěl k závěru, že "toto slovo spíše než jako označení něčeho konkrétního funguje jako jakýsi druh citoslovce a že tedy není rozumné předpokládat, že skutečně něco znamená." (Peregrin, s. 9)

Celý příspěvek

komentáře 4

Filed under Úvahy a postřehy

Je celý fyzikální svět strikně deterministický?

Filip Tvrdý zveřejnil na svém blogu článek, v němž mimo jiné polemizuje s vírou v existenci svobodné vůle a razí tvrdý determinismus ("Celý fyzikální svět je striktně deterministický, a proto snaha vymanit se z determinismu nutně znamená i opuštění fyzikalismu a naturalismu, čili toho, co je pro vědu a (naturalizovanou) filosofii nepostradatelné."). Osobně nemám sebemenší problém uznat svobodnou vůli jako pouhou fikci, a souhlasit s myšlenkou, že "vědomí není ve skutečnosti příčinou, ale důsledkem fyziologické aktivity lidských těl." Ale mám problém s uznáním deterministického pojetí přírody, které pokládám za vcelku neužitečné a zastaralé fyzikalistické metafyzické dogma. Vysvětlím proč.

Celý příspěvek

komentářů 67

Filed under Filosofie a religionistika