Poznámky k aplikované etice 01: Argumentace proti euthanasii

Aktuálně jsem se opět vrátil ke studiu filosofie (religionistiku jsem po zralé úvaze vypustil) a v rámci tohoto studia navštěvuji seminář Apliovaná etika vedený dr. Radimem Bělohradem, v němž diskutujeme na různá zajímavá a kontroverzní etická témata. V rámci přípravy máme vždy prostudovat text věnující se k danému tématu a zaujmout k němu stanovisko. Mí stálí čtenáři bezpochyby vědí, že takové úkoly jsou voda na můj mlýn, a že by bylo s podivem, kdybych svou přípravu na seminář nerecykloval na tomto weblogu. Což tímto činím a první téma se týká argumentů proti euthanasii (příští týden se budeme věnovat argumentům pro euthanasii).

Autorem článku, nad nímž jsme se měli zamyslet, je profesor filosofie J. Gay-Williams, a jeho článek z roku 1992 se jmenuje The Wrongfulness of Euthanasia. Je k dispozici na veřejném webu, není dlouhý a v případě, že se budete chtít pustit do polemiky, bylo by fajn, kdybyste si jej přečetli.

Nejprve musím říci, že ten text do značné míry urážel moji inteligenci; něco tak argumentačně slabého bych se neodvážil zveřejnit ani na blogu, natožpak v odborném periodiku. Nicméně, jak poukazuje v souvislosti se standardními argumenty proti euthanasii Philip A. Pecorino (Queensborough Community College, The City University of New York): “What we learn from Gay-Williams is that the standard arguments are worthless.“

Autor se v úvodu pozastavuje nad tím, že ve společnosti roste míra tolerance vůči euthanasii (osobně si myslím, že je stejného původu, jako další, dle mého názoru pozitivní, liberalizační trendy, jako je ochota k legalizaci marihuany apod.), a pak definuje euthanasii jako záměrné ukončení života člověka, který je ve stavu, jenž je pokládán za beznadějný, přičemž nemocný s takovým zákrokem souhlasí; autor dále uvádí, že je jedno, jestli si nemocný vezme život sám, nebo jej usmrtí někdo jiný. Gay-Williams dále objasňuje, co podle něj euthanasie není – není jí usmrcení pacienta způsobené neúmyslně a – a to je důležité – není jí v jeho pojetí ani tzv. “pasivní euthanasie“, tedy ukončení léčby, která by jen prodlužovala utrpení, v případě, že pacientův stav je beznadějný (například ono klasické “odpojení od přístrojů“). Autor se zde hlásí k úzké definici euthanasie a zdůrazňuje, že zatímco v případě aktivní euthanasie (v jeho pojetí euthanasie vůbec) působí smrt nějaká intervence zvenčí (tedy “něco přidaného“), ve druhém případě je to samotná nemoc či zranění pacienta. S tím nemám problém souhlasit, otázka je, nakolik je taková distinkce podstatná. Gay-Williams pak čaruje s řečmi o intencích, kdy tvrdí, že v prvním případě je intencí zabít, zatímco v případě druhém je intencí neprodlužovat utrpení. Řekl bych, že pro takové tvrzení není žádné opodstatnění. V obou případech je intencí ukončit utrpení, přičemž to je to, oč pacient žádá (nezapomínejme, že – alespoň v principu – by měl pacient s postupem souhlasit), přičemž k ukončení utrpení dojde tak, že pacient zemře, a ten, kdo zákrok (a zákrokem miňme i ukončení péče) provede, to ví. Na semináři mimo jiné zazněla otázka, zda takové pojetí není alibistické. Nebylo by snad alibistické, kdyby lékař řekl “Já mu odpojením smrt nezpůsobil, smrt způsobila zástava srdce, které bez podpory nemohlo dále fungovat a šlo o přirozený proces…“?

To, o čem se v této části bavíme, je smrt jako metoda ukončení nějakého utrpení a její způsobení, přičemž věřme, že lékaři povětšinou nejsou psychopati s primární intencí zabíjet…

 

V první části své argumentace autor tvrdí, že euthanasie je morálně nepřijatelná proto, že je proti lidské přirozenosti. Je mimochodem zajímavé, jak rádi se nábožensky motivovaní lidé, a to autor dle mého názoru jednoznačně je, odvolávají na přírodu, když se jim to hodí, aby v jiných případech naopak zdůraznili, že člověk není pouhý živočich, že je kvalitativně odlišný od jiných živočichů. Ostatně i toto se v autorově argumentaci objeví.

Moje stanovisko je: I kdybychom akceptovali, že účelem existence živého tvora je přežití (což se dle autora projevuje na různých úrovních sebezáchovných reakcí organismu), a že euthanasie jde proti tomuto účelu (je zde ovšem namístě otázka po relevantnosti takového teleologického argumentu), pak totéž platí například pro tzv. mučednickou smrt. Ostatně stejně bychom mohli přírodou argumentovat v tom smyslu, že účelem života je kontinuita genů, tedy obvykle zplození potomstva, či případně pomoc příbuzným v úspěšném rozmnožení se, tudíž je třeba odsoudit kupříkladu dobrovolný celibát. Takových argumentů ostatně existují tisíce a v tomto směru by bylo nemorální i nošení brýlí, protože se staví proti přirozenému stárnutí očí a horšení zraku atp.

V diskusi se objevila i zmínka o tezi prof. Josefa Šmajse, že celá naše kultura je protipřírodní a neshledáváme na tom nic nemorálního, spíše naopak – kdybychom se potulovali po městě a řídili se čistě biologickými imperativy, bylo by jen s obtížemi možné označit takové chování za morální. Tak či onak: Gay-Williams nevysvětlil, proč by to, co je proti přirozenosti, mělo být morálně špatné, respektive: proč by to mělo být morálně špatné v případě euthanasie a ne třeba v případě celibátu nebo brýlí. Autor prostě sází na své povrchní intuice a ještě si odvažuje sebevědomě prohlásit “The above arguments are, I believe, sufficient to show that euthanasia is inherently wrong.“

Nicméně i kdybychom tu přirozenost vzali jako argument vážně, objevují se zde další námitky. V diskusi zazněla i připomínka týkající se rozporu přímo v textu, kde autor argumentuje tím, že instinktivně reagujeme tak, abychom se zbavili bolesti, ale pokud se jí chceme zbavit v případě euthanasie, je to najednou špatné. Proč? Mně připadli na mysli ranění vojáci prosící kamarády o doražení – skutečně se chovají proti své přirozenosti? Není náhodou přirozenost v případě člověka právě to, co se projeví, když se člověk ocitá v mezí situaci, kdy je vážným narušením ohrožena či už vážně narušena integrita jeho těla a stojí tváří v tvář smrti? Znamená to, že disponujeme nějakou zvláštní duchovní kvalitou, jež nám, na rozdíl od zvířat, umožňuje konat proti své přirozenosti? Já si myslím, že ne (tedy že rozdíl mezi námi a zvířaty je v tomto směru spíše kvantitativní; jako kvalitativní se patrně jeví jen proto, že nemáme osobní kontakt s mezičlánky), ale pokud ano: Znamená tato kvalita, jež nám umožňuje konat proti své přirozenosti, je inherentně zlá?

V následujícím textu autor odkrývá karty a tvrdí, že euthanasie je aktem proti Bohu, který je jediným vlastníkem lidského života. Do toho se skoro ani nechci zaplétat, protože si myslím, že fantazie o tom, co Bohu vadí a co nikoli (skutečnost, že Bůh patrně není vlastníkem životů zvířat, jež smíme zabíjet, je v tomto směru docela zajímavá), jsou něčím, co do slušné akademické debaty nepatří. Já si mimochodem taky myslím, že člověk má na tomto světě nějaký jedinečný úděl k naplnění a osobně se řídím určitými nábožensky či spíše spirituálně ukotvenými maximami, ale to je prostě můj problém a nemám žádné právo svou zvnitřněnou morálku zobecňovat pro všechny.

Mimochodem: V kritizovaném článku to tak formulováno není, ale setkávám se s tím: “Život sis nedal a tudíž nemáš právo si jej vzít.“ Zde poznamenám: Povaha daru spočívá v tom, že se nějaký subjekt vzdává dispozičních práv k nějaké věci ve prospěch jiného subjektu. Je-li tedy život dar, který mi byl Bohem dán, pak z toho naopak plyne, že s ním mohu naložit dle svého uvážení a nikoli naopak! To jen tak na okraj.

Poslední části moc nerozumím. Autor vytahuje jakýsi dualismus založený na člověkově vědomí konce (na rozdíl od zvířat), přičemž euthanasií se tomu jaksi vzpíráme a jsme pak méně lidmi – proč? Nechápu. Z toho můžu stejně tak dobře vyvodit, že jsme tím více lidmi.

Ohledně života jako hodnoty bez přívlastků: Čím je to podloženo? Proč není kvalitní život vyšší hodnotou? A co euthanasie v případě zvířat? Má pes či kočka právo na milosrdnou smrt zatímco člověk nikoli? Proč? Proto, že postrádají kvalitu, jež nám umožňuje vlastní utrpení ukončit?

 

V druhé části přichází Gay-Williams s tzv. argumentem sebezájmu. Autor tvrdí, že riziko nesprávné diagnózy je příliš velké na to, abychom euthanasii povolili, ale neuvádí žádnou statistiku ani jinou argumentaci k této tezi. Dále argumentuje možností objevu zázračné léčby, jemuž euthanasií ubíráme šanci. Dále pak dokonce prohlásí, že v mnoha (sic!) případech dochází ke spontánní remisi. V mnoha? Co je to mnoho? Nějaká statistika by byla? To se mám spokojit s tvrzením, že “’miraculous’ recoveries frequently occur“? Zde prakticky nemá smysl něco vyvracet, autor, coby proponent, musí sám svá tvrzení podložit, a pakliže tak nečiní, zamítám je jako nepodložené fantasmagorie. Snad jen poznamenám, že se o euthanasii nikdy nehovoří v tom smyslu, že by byla určena diagnóza, pacient by na místě podepsal souhlas, dostal žihadlo a umřel. Hovořit o chybných diagnózách v souvislosti s terminálními fázemi onemocnění je nesmyslné. A i k těm spontánním remisím obvykle dochází v časnějších fázích onemocnění, nikoli ve chvíli, kdy má člověk smrt na jazyku a moc dobře to ví (jinak by nežádal o euthanasii). Samozřejmě nelze vyloučit možnost, že některý pacient kvůli euthanasii nebude zázračně uzdraven, ale je to tak nepravděpodobné, že to můžeme nechat plavat (alespoň dokud někdo nedokáže opak, tedy že spontánních remisí je opravdu statisticky významné množství), respektive nechat posoudit samotného pacienta, zda si na takový zázrak vsadí či nikoli.

Následuje argument, že možnost euthanasie podkopává vůli k životu, jež je nutnou součástí procesu uzdravení, tím, že dává člověku možnost přestat bojovat, přičemž v průběhu utrpení člověk nemá dost jasnou hlavu si to promyslet. Dále argumentuje možností úvah o tom, že dobrovolná smrt ulehčí situaci příbuzným či blízkým, což nemocného může ovlivnit a on zvolí předčasnou smrt, i když by o ni za jiných okolností nežádal.

Dobře, tohle jsou argumenty dostatečně smysluplné na to, abych se nad nimi trochu zamyslel. Opět zde není žádné tvrzení podloženo ničím víc než dohady a zde je ke zvážení, zda dobro způsobené zavedením euthanasie převáží či nepřeváží případné negativní dopady. Osobně se domnívám, že trpící člověk může ztratit vůli k životu bez ohledu na možnost či nemožnost euthanasie, takže nám zůstává pouze hypotetický tlak rodiny. Zde je možné argumentovat tak, že jakékoli svobodně přijaté rozhodnutí je v zásadě platné, bez ohledu na to, jestli zde byl implicitní tlak. Pokud v minulých volbách někdo „přemluvil bábu“, aby volila ODS, také byl její hlas platný. Člověk má právo se rozhodnout s ohledem na své blízké, je to legitimní.

 

V poslední části článku se autor zabývá praktickými dopady. Doktoři a sestry jsou dle jeho tvrzení zapáleni pro zachování života a smrt berou často jako osobní prohru (argumenty?) a legalizace euthanasie by mohla míru jejich nasazení pro zachování života snížit (argumenty?) a to by mohlo vést k celkovému snížení kvality zdravotní péče (argumenty?). Ve skutečnosti zde nezaznívá žádný argument, jen samé kondicionály… Není tomu ve skutečnosti tak, že – jak potvrzují nepřímé zprávy – dochází k euthanasiím pod záštitou léčby bolesti již nyní, přičemž pacient ne vždy dává dostatečně informovaný souhlas a celé to není právně podchycené?

Následující argument skluzavky končící implicitně argumentem ad Hitlerum: Možnost zneužití kategorie beznadějného stavu, přičemž se bude stále rozšiřovat okruh lidí, jimž bude euthanasie umožněna, až nakonec bude prolomen souhlas pacienta a euthanasie se stane sociálně-inženýrskou technikou. A tato nebezpeční jsou prý příliš veliká na to, abychom euthanasii povolili. Stupňování však nijak nezdůvodňuje a to, co říká, je obdobné tvrzení, že když povolíme volné pobíhání psů po parcích, lidé si je budou bez košíků brát i do autobusů a za chvíli i na palubu letadel, a od toho už je jen krůček k tomu, aby pokousali pilota a způsobili leteckou katastrofu (vypůjčeno z Wikipedie).

V závěru opět kryptoteologický názor o utrpení jako přirozené součásti života, o tom, že má hodnotu pro trpícího i ostatní (nevysvětluje jakou, a pak je zde ovšem otázka, jestli to není v rozporu s jeho vlastním tvrzením, že je správné utrpení zmírňovat) atd. Jsem hluboce přesvědčen, že jsou lidé, pro které utrpení hodnotu má. A jsou lidé, pro které nikoli. To nechť si každý posoudí sám. To, že třeba pro mě utrpení jakousi hodnotu má a je schopno mě něčemu naučit, je jen a pouze můj problém, nemám žádné legitimní právo chtít po někom jiném, aby to viděl stejně.

 

Tolik tedy k článku J. Gay-Williamse. Nyní ještě krátce k zajímavému dokumentu o umírání nazvaném Hledání dobré smrti. V něm zazněl jeden kvalitní argument proti euthanasii, totiž že v případě, že pacient dostane možnost umírat bez bolestí a důstojně (například v ústavní nebo domácí hospicové péči), užívá si obvykle každý den a o euthanasii nestojí. Samozřejmě by i toto tvrzení chtělo nějakou statistiku, ale obecná intuice říká, že tomu tak nějak nejspíš bude. Dále zde zazněl doplňující argument, že 98% onkologických pacientům dokážeme od bolesti ulevit. To všechno je krásné, ale je třeba se zeptat: Proč tedy stále většina lidí umírá nedůstojně v nemocnicích? Neměl by civilizovaný stát více podpořit tuto “neproduktivní“ oblast zdravotní péče? Osobně bych byl pro to, aby člověk, který žádá o euthanasii (a netrpí nesnesitelnou a neléčitelnou bolestí – i takové bolesti bohužel existují například u některých nádorů mozku), musel strávit nejprve třeba týden či dva v péči hospicových profesionálů (kteří by se ale museli zavázat, že budou dělat jen svou práci a nebudou pacienta jakkoli indoktrinovat), a pak se teprve definitivně rozhodl. Pakliže mají stoupenci hospicového hnutí pravdu, počet uskutečněných euthanasií by byl jen malý. A ti, které by hospic nepřesvědčil, by měli právo odejít dle své vůle.

Nicméně z hlediska utilitárního: Pakliže z nějakého důvodu člověk v beznadějném stavu velice trpí, hospicová péče by mu sice pomohla, ale je pro něj z jakéhokoli důvodu nedostupná, je morálnější trvat na tom, aby trpěl (s tím, že mu nic jiného nezbývá), nebo je lepší nabídnout mu euthanasii jako druhou nejlepší variantu?

V dokumentu také zazněla možnost uvedení pacienta do analgosedace (lehké narkózy, umělého spánku), v níž se může bez bolesti prospat až k smrti. Je zjevné, že z praktických důvodů má smysl k tomuto kroku přistoupit, až když je smrt opravdu na dohled, každopádně je to celkem sympatické řešení. Nicméně je otázkou (a následující prosím berte jen jako morbidní odlehčení na závěr), nakolik pro tuto metodu hovoří v dokumentu zmíněný fakt, že pacient má v tomto stavu sny, protože člověk jako já si v takové souvislosti nemůže nevzpomenout na H. P. Lovecrafta či na Ladislava Klímu (“Jak bude po smrti”) a na potenciální zlověstnost Říše snů. Ale takto bychom mohli brát v potaz i případné utrpení způsobené fenomény spjatými s umíráním mozku (tzv. near death experiences) a zvážit možnost, zda z určitého pohledu není tou nejúčinnější euthanasií ustřelení si hlavy brokovnicí s upilovanou hlavní… 😉