Lon Milo Duquette: Můj život s duchy (recenze)

Když jsem zahlédl v Levných knihách knížku nazvanou Můj život s duchy s podtitulem Magická autobiografie, automaticky jsem ji vložil do košíku, za 29Kč se nebylo, vzhledem k tomu, že se její téma bytostně týká mé vlastní životní reality, co řešit. Až po chvíli mi došlo, že jejím autorem je významný člen Ordo Templi Orientis, biskup Ecclesia Gnostica Catholica a především autor skvělého Tarot of Ceremonial Magick, který je koncipován jako studijní pomůcka určená k hlubšímu proniknutí do souvislostí magického systému Aleistra Crowleyho. Tudíž bylo jasné, že tato knížka rozhodně nebude nějaký hloupý magický brak!

Docela mě zaujalo, že se zpráva o jejím vydání v roce 2008 nedonesla k mému sluchu, ani jsem se o ní nedočetl třeba na Facebooku. Možná tomu tak bylo proto, že ji nevydalo žádné ze specializovaných nakladatelství, ale Mladá fronta, nebo jsem zmínku o ní prostě přehlédl. Tak či tak pro mě byla tato knížka novinkou, s chutí jsem se pustil do četby a musím říci, že už od prvních stránek, popisujících mimo jiné, kterak autor požádal o ruku ženu (s níž už pak zůstal) pod vlivem LSD, mé srdce plesalo nadšením. Duquette píše vtipně a čtivě, nechybí mu smysl pro sebeironii a přitom sděluje velmi zajímavé a podnětné postřehy týkající se nejen duchovní cesty a magické praxe, ale života vůbec. Podstatné je, že se do značné míry soustředí na vyprávění o chybách, jichž se během své magické praxe dopustil a o tom, čemu jej naučily. Nemáme tedy před sebou vznešenou autobiografii “velkého mága“, jenž celý život neochvějně kráčel vstříc hlubokým duchovním vhledům, nýbrž vyznání člověka, který se dopouštěl pošetilostí, příliš spěchal, choval se nedospěle… a vůbec ničeho z toho nelituje, protože právě takto nakonec dospěl k nějakým těm hlubším vhledům, které ovšem zmiňuje spíše jen na okraj a nikterak se jimi nehonosí. Je opravdu radost číst o nedomyšlených rituálech a jejich důsledcích – už proto, že si pak člověk praktikující magii uvědomí, že není sám, kdo v této oblasti v životě něco podělal, a že vlastně opravdu není důvod se za to stydět.

Duquettův pohled na magii je dosti racionální – jeho vlastní zkušenost jej přesvědčila, že se skutečně občas dějí různé věci, k jejichž uchopení magický rámec poslouží lépe než jakýkoli jiný, nedělá však z magie exaktní vědu, chápe ji jako umění a duchy vnímá jako vnitřní síly člověka a magii jako způsob, kterak s nimi pracovat, nicméně připouští, že na některé fenomény je toto pojetí krátké. Žádný definitivní výklad fungování světa Duquette nevlastní a nepředkládá, z textu je v tomto směru cítit velmi sympatická pokora.

Nebudu zde reprodukovat to, čím mě kniha obohatila, protože si ji bez problémů můžete přečíst sami. Abych vás navnadil, zmíním jen, že se v ní dočteme, kterak se malému Lonovi zjevil Ježíš a jak traumatické to bylo, jak prožíval nedělní školu, jak vplul do světa hippies, živil se jako muzikant a také zažil regulérní samádhi poslouchaje Beatles, jak se dostal k magii, co se dělo, když zasvěcoval svoji magickou hůlku (příběh se skvělou pointou!), jak evokoval goetického ducha, ztratil při tom iluze o své důstojnosti, ale pak se vše v dobré obrátilo, jak pracoval se skupinkou žáků s enochiánskou magií a dospěl k jakémusi závěru týkajícímu se smrti a reinkarnace, jak s kolegou vymítali démona z jedné ženy a bylo to jako z hororu… a leccos dalšího. To celé je prošpikováno nejrůznějšími nevážně vážnými postřehy o životě, vesmíru a vůbec.

Nejedná se o nějakou systematickou a důslednou autobiografii, kniha má ostatně jen 135 stran a člověku až přijde líto, že jich není víc, neboť Duquette by jistě mohl vyprávět mnoho dalších zajímavých příhod ze svého života. Nicméně to podstatné se mu i na tomto malém rozsahu sdělit podařilo: Nebojte se žít, nebojte se dělat chyby, nebojte se trapasů, experimentujte a nepodléhejte žádným svazujícím dogmatům. To je něco, co by člověk čekal možná spíše od chaosmága než od člena O. T. O., ale o to víc to potěší. Lon Milo Duquette nedělá vědu z magie ani života, je rozený vypravěč a jeho kniha zahřeje u srdce. Rozhodně ji doporučuji nejen lidem, kteří se tak či onak magií zabývají, ale, a to doslova, úplně komukoli! K četbě není třeba vůbec žádných předběžných znalostí a čtenář díky ní mimo jiné zjistí, že magii se lze věnovat s nadhledem a úsměvem. A především díky této knize získá jedinečnou příležitost nakouknout pod pokličku života soudobého mága.

K překladu nemám vážnější výhrady až na fakt, že překladatel zjevně nezná české knihy o magii a ustálenou terminologii, tedy třeba fakt, že Holy Guardian Angel bývá překládán jako Svatý anděl strážce a ne jako Svatý anděl strážný apod. Nicméně srozumitelnost knihy to nijak nesnižuje.

Shrnuto: Skvělá kniha, která se dobře čte, srší inteligentním humorem a je současně velice poučná. Nenechte si ji ujít!

 

Ukázky:
“Magie je umění, stejné umění, stejné umění, jako je malování, hudba nebo tanec. Pro pochopení a ocenění umělcovy tvorby je užitečné, možná dokonce zásadní, vědět něco o jeho charakteru a motivaci, která jej pohání k vytvoření určitého díla. Já provozuji ‘černé umění’ (alespoň tak bylo nazýváno posledních dva tisíce let). Jsem duchovním umělcem. Tvořím své výtvory z myšlenek, snů a vůle. Jemnou zátěž těchto elementů neunese žádný malířský stojan. Musí být nanášeny na plátno mé vlastní duše. Na tyto umělecké objekty není možné nahlížet přímo, to je jako chtít pohlédnout do samotné esence svého bytí. Lze nanejvýš studovat stíny, které vrhají na mou paměť.“ (s. 9)

“Bratr mi vyprávěl, že když mě přivezli z porodnice, chůva, která se o něj starala, mě zvedla nad hlavu, pohlédla na mou uslintanou tvářičku a řekla: ‘To bych chtěla vědět, čím byl v minulém životě?’ Matka mě vyrvala z jejích rukou, nazvala ji čarodějnicí a na místě ji propustila.“ (s. 10)