Coby člověk svobodomyslný jsem byl vždy odpůrcem všemožných moralistů vystupujících proti pornografii. Vlastně stále jsem odpůrcem moralistů, pokud se skutečně jedná o pornografii, tedy pokud je sexuálně explicitní námět a záměr napsán nebo nakreslen (či animován). Nicméně jsem si položil otázku, zda se s mojí představou a potřebou svobody opravdu slučují pornografické filmy a fotografie.
Tu otázku jsem si položil poprvé v souvislosti s četbou skvělého románu Jozefa Kariky Ve stínu mafie a nedávno také v souvislosti s provokativním a přečtení rozhodně hodným článkem olomouckého filosofa Filipa Tvrdého, v němž shrnuje osm hlavních námitek proti pornografii, přičemž za relevantní – dle mého názoru zřejmě správně, i když je otázkou, jak je to s vlivem sledování porna na psychiku (zde je třeba neustále opakovat, že korelace není důkazem kauzality…) – označuje jen tu první, jež zní: “Při natáčení pornografických filmů dochází k fyzickému zneužívání či ponižování zúčastněných pornohereček.“
Já bych k tomu dodal, že je zde prokazatelně vyskytly nákazy sexuálně přenosnými nemocemi, v celé záležitosti v některých případech prokazatelně hrály roli drogy (respektive závislost pornohereček na nich) a angažmá v tomto byznysu v některých případech vedlo k psychickému rozvratu, sebevraždám atd. Otázkou je, v jaké míře se v pornoprůmyslu tyto jevy vyskytují a je třeba vzít v potaz, že negativní aspekty jakéhokoli jevu jsou vždy vnímány předimenzovaně. Ale děje se to.
Filip Tvrdý se k tomu vyjádřil takto: “Nemám v úmyslu zabývat se všemi námitkami detailně, protože skutečně relevantní je jen první argument. I takové situaci lze ovšem předejít běžnými právními postupy, protože k sexuálnímu zneužívání a fyzickému násilí může docházet na jakémkoli pracovišti. Pokud se aktéři na připravě filmu podílejí dobrovolně a jsou dospělí, pak se jedná o konsensuální pracovní výkon, kterému by nemělo nic stát v cestě. Někomu může připadat ponižující práce uklízečky, popeláře nebo třeba poslance, je ale na konkrétních lidech, zdali se pro takovou profesi rozhodnou.“ [zvýrazněno mnou]
Ano, ovšem, jak jinak! Máme přece svobodu a nikomu nemůžeme upírat jeho svaté právo na seberealizaci v pornofilmu. Každé malé dítě přece ví, že zaměstnanec či uchazeč o zaměstnání a zaměstnavatel jsou rovnocenné smluvní strany! Stačí vyjít na ulici a zeptat se kolemjdoucích…
Stejně tak je nepochybné, jak poznamenal Anatole France, že “[p]rávo ve svém vznešeném pojetí rovnosti zakazuje chudým i bohatým spát pod mosty Paříže, žebrat na ulicích a krást chleba.“
Dosti ironie. Pomiňme nyní otázku “problémů na pracovišti“ (Filip Tvrdý mimochodem v tomto případě neoperuje žádnými výzkumy, ale jen svými dohady, zatímco v případě ostatních bodů poukazuje na to, že nejsou ničím podložené nebo jsou zmatečné, což má pravdu) a zeptejme se takto: Kolik pornohereček by si vybralo tuto kariéru, pokud by měly možnost svobodně se rozhodnout pro jinou práci, jež by je byla schopna existenčně zabezpečit, případně pokud by nebyly v situaci, kdy by nebyly závislé na drogách, na něž by potřebovaly peníze? Nebo případně: Rozhodlo by se to děvče pro tuto práci v sociálně spravedlivé společnosti? Přičemž berme v potaz, že významné procento pornohereček, ostatně stejně jako prostitutek, pochází z chudých zemí bývalého východního bloku a není tajemstvím, že ve většině případů odcházely do ciziny s vidinou trochu jiného druhu práce než je sexuální byznys.
Toto je pochopitelně myšlenkový experiment, nicméně lze očekávat, že pravděpodobnost kladné odpovědi příliš velká není. Je to podobné jako v případě prostituce: Ano, v každé společnosti bychom našli prostitutky, které by toto řemeslo (mimochodem: nemyslím, že nejstarší, lov a sběr musely předcházet, aby bylo za co sexuální služby směňovat…) provozovaly rády a dobrovolně. A budiž jim to přáno, v tomto opravdu nejsem moralista. Stejně tak jistě existuje určité procento přirozených exhibicionistek, které prostě baví točit porno. Ale opravdu si nemyslím, že by se to týkalo většiny pornohereček. A pomineme-li neoliberální fantasmagorii o rovnocenných smluvních stranách v pracovně-právních vztazích, je zjevné, že významné množství (a patrně většina) pornohereček a prostitutek se své profesi nevěnuje ze svobodného rozhodnutí, ale pod nějakou formou nátlaku. Moje svoboda dívat se na takový film je pak v kolizi se svobodou, jejíž obětí byl vznik tohoto filmu vykoupen. Je to podobné, jako nákup zboží vytvořeného otrockou či dětskou prací. Člověka pak samozřejmě napadne, jestli existuje nějaké “fair trade porno“ – a skutečně už existují na internetu články, které se této otázce věnují. Nelze si však nepoložit otázku skrytou v pozadí, totiž zda celá myšlenka “fair trade“ není jen záležitostí jakéhosi výkupného za špatné svědomí plynoucí z faktu, že svět, v němž žijeme, je extrémně nespravedlivý a my se na té nespravedlnosti svou spotřebou spolupodílíme (to je pochopitelně myšlenka Slavoje Žižka). Všimněme si mimochodem faktu, že chudí lidé fair trade výrobky nekupují a podporují tak často nelidské pracovní podmínky ve třetím světě. Jsou snad chudí lidé nelidštější než ti bohatší? Ne, nejsou. Prostě chtějí přežít a na fair trade zboží nemají peníze…
Ale zpět k pornu. To, oč mi šlo, byla jednak distinkce mezi pornografií, na níž se nepodílejí lidé v potenciálně (a pravděpodobně) nesvobodném postavení, což je pornografie literární, kreslená či animovaná, a pornografií, jež je na existenci potenciálně (a pravděpodobně) nesvobodných lidí závislá. Dále jsem pak chtěl zpochybnit tvrzení o svobodných smluvních stranách a svobodě rozhodnutí ženy či muže k práci v pornoprůmyslu a demonstrovat na tom, že svobodu zdánlivě hájící neoliberální ideologie může vést naopak k obhajobě a podpoře lidské nesvobody.
Uvědomuji si, že ve svém argumentu používám odvolávku na spravedlivou společnost, tedy na utopii, a může zaznít protiargument, že je třeba vycházet z takové společnosti, jaká reálně je. Já na to však mohu opáčit, že bychom se se společností, jaká je, neměli smiřovat a neměli bychom se vzdávat možnosti poměřovat etická dilemata ideálem.