O Básníkově úsměvu a Námět – dvě mikropovídky z roku 1998

Po delší době se opět podělím o text, tedy v tomto případě hned o dva spřízněné texty, z konce devadestých let. Tipuji to s téměř absolutní jistotou na druhou polovinu roku 1998. Jsou sice poněkud naivní a také dost sebelítostivé, ale takový jsem prostě tehdy byl. A i s odstupem těch let se mi ty tetxtíky docela líbí. Třeba zaujmou i vás.

O Básníkově úsměvu

(Petře Bučkové)

 

Usmíval se.

Na svět, jenž jej ubíjel.

Tajil své slzy před světem, který po nich toužil, aby z pokoření a slabosti trpících získal vláhu.

Byl to krutý svět. Krutý, nikoli však zlý. Musel být krutý, aby přežil, aby slzy zvlhčily rozpraskanou zemi a daly růst novému životu.

Ale básník světu odolával. Svou bolest měnil v popsané cáry, jež vítr roznášel do všech světových stran. Byl krutý, když světu odpíral vláhu svých očí. A byl zlý, neboť tak činil vědomě.

Zatímco básník ve svém odhodlaném vzdoru žárlivě střežil každou slzu, země kolem něj měnila se v poušť.

Jednoho dne pohlédl na poslední kvítek, který ještě bojoval o život v šedivém prachu básníkovy zahrady. Ustrnul, když si v plné síle uvědomil vražednou moc svého úsměvu a bezmocnou prázdnotu svých básní. V jeho mysli se v té chvíli opět začaly rodit verše – překrásné a smutné verše o umírající sedmikrásce…

“NE!” vykřikl do ticha, roztrhal čistý svitek a sehnul se nad kvítkem.

Chtěl ronit slzy na jeho droboučké lístky.

Přál si, zoufale si přál zachránit ten poslední zbyteček života v šedivé pustině, která jej obklopovala. V pustině, již stvořil svým úsměvem a svými verši.

Slzy však nepřicházely.

Zapomněl už plakat.

S povzdechem pohladil usychající květ.

Smutně se pousmál…

 

* * *

Námět

 

Psal.

Možná ne dlouho, ale kdo ví, jak v Říši snů plyne čas?

Svou duši měnil na popsané papyrové svitky.

První příběhy byly o těch nejtemnějších hlubinách jeho já. Líbily se jen málokomu, on však byl příjemný, soucitný a láskyplný, proto jej mnozí měli rádi.

Pak začal psát i o radosti a štěstí, o prostých touhách, o zklamání, ale i naplnění. O lásce. O tom, co cítil k ostatním, ke světu. Lidem se líbily jeho nové příběhy.

A tak, jak se prve vše zlé měnilo v tisíce slov, nyní se vytrácelo i to dobré.

Jeho horoucí srdce pomalu chladlo a měnilo se ve střípek ledu.

Stával se krutým a lhostejným, jen jeho příběhy byly ještě plné lásky a síly.

Slábl a mizel světu jako tající sníh.

Cítil vyprahlost své duše a chtěl se zabít.

Ale vzal místo toho pero a vložil i tento pocit na další svitek.

Potom už nebylo o čem psát.

Pozvedl sklenku rudého vína a napil se.

“Jsem prázdný,” pomyslel si. “Žiji jen ve svých příbězích… Zajímavý námět!”

Usedl ke stolu a smočil pero v inkoustu.

Psal…