Problém s křesťanskou koncepcí zla

Problém zla je prastarý a existují stovky koncepcí, kterak se s ním vypořádat. Rozhodl jsem se zamyslet se nad křesťanskou koncepcí Satana a jeho explanačním selháváním v případě některých forem zla.
Předně upozorňuji, že rozhodl-li jsem se zabrousit do oblasti křesťanské theologie, činím tak s plným vědomím vlastní nefundovanosti v této oblasti a k napsání této úvahy mne vede pouze intenzivní potřeba vypořádat se s některými z myšlenek, jež mi v poslední době běží hlavou.

1) Dva druhy zla
Studium i vlastní vnitřní poznání mne vedou k názoru, že ve světě existují dva druhy zla, z nichž každé má svou vlastní podstatu (lze-li v případě druhého o nějaké podstatě vůbec hovořit – o tom dále). První můžeme pojmenovat jako lidské, druhé jako nelidské. Lidé často hovoří o “nelidském zle” a míní tím něco poněkud jiného, než co mám na mysli já, proto je třeba oba pojmy pečlivě definovat. Napadá mne tento ilustrativní případ: Jednotka SS vraždící Židy jako na běžícím pásu. Jeden z esesáků je sadista a dělá mu to dobře. Poté, co je coby zvrhlík odhalen, s hanbou jednotku opouští. Zmíněný sadista je lidsky zlý, zbytek jednotky je zlý nelidsky. Zlo, které tomu, kdo je páchá, činí potěšení nebo mu přináší nějaký zisk, je zlem, jehož dimenze patří do tohoto světa. Dá se říci, že bychom je našli někde na Gaussově křivce. Zlo “konečného řešení” však bylo zlo, kterému chybí jakákoli lidská dimenze. Nebyla v něm žádná, byť perverzní, vášeň, bylo chladné a strojové. Tímto zlem se zabývá ve své iniciační knize “Brány Meonu” slovenský mág a historik Jozef Karika. Z magického hlediska lze hovořit o průnicích entit z oblasti nicoty, které zvláště ve dvacátém století vyvolaly stavy masové posedlosti. Můžeme to brát jako skutečný popis nebo jako metaforu (na druhou stranu pokud není Satan metafora, nemůže jí být ani Meon). Podstatné je, že hovořit v tomto případě o bytostech, démonech, tvorech… je značně nepřiléhavé. TO, oč tu běží, je natolik cizí veškerým lidským pojmům, že je v podstatě nemožné to uchopit jinak, než metaforicky. Jedná se o zlo bez intence, bez osobnosti, bez záměru, bez podstaty, jedná se o zlo, které se děje strojově, bezduše, nepochopitelně. Pokud jste viděli Murnaův film Nosferatu, pak upír v tomto filmu symbolizuje meonickou entitu – není to žádný sexy Dracula, je to čirá hrůza, která se pohybuje jako loutka a v jejíž stopách jde nesmyslný zmar. Nemá duši, ducha, osobnost, jedná jako stroj, jehož cílem je vysávat z lidí život, štěstí a radost. Podobnou metaforou jsou oživlé mrtvoly z Romerových filmů – potácejí se světem bez účelu, beze smyslu, bez vůle a jediné, co je aktivizuje, je přítomnost života – v té chvíli se spustí program s jedinou instrukcí – zabít, zmařit, pohltit…
Vrátíme-li se k problematice holocaustu, není překvapivé, že lidé nechtěli a nechtějí věřit, že se to skutečně stalo. Neudivuje ani, že mnozí z těch, kteří se na něm podíleli, měli pak potíže s pamětí – a já věřím, že to nepředstírali. Některé noční můry se zvlášť obtížně pamatují. Interpreti tohoto období dějin jsou často v koncích – chybí jim něco, čeho by se mohli chytit, něco… lidského.

2) Bůh, Satan a co dál?
Křesťanství pokládá Satana za dějinotvorného padoucha par exellence a za strůjce všeho zla. Uvidíme, že dojde-li na výše popsané nelidské zlo, Satan selhává. Proč tomu tak je? Satan v křesťanství není protipólem Boha, ani to není možné – pokud je Bůh Nejvyšší bytí, nemůže být jakékoli jiné bytí jeho rovnocenným protipólem. Jediným možným protipólem Boha pojímaného jako Absolutní bytí je Absolutní nebytí, Meon. Všimněme si, že podíváme- li se na Boha, Satana a Meon, pak jedině Satana můžeme smysluplně pojmově uchopit. Bůh i Meon patří do oblasti nevyslovitelna. Celý problém přísných náboženských dualismů spočíval v nepochopení základní kvality protipólu Boha, kterou je Nebytí, absence života, ducha, duše, intence… Oblast Meonu nemůže mít nějakého “šéfa”, který kuje ty či ony pikle proti Bohu. Je to oblast naprosté nehybnosti. Pouze pokud něco z této oblasti vyhřezne do našeho světa (nebo pokud my tento svět navštívíme), objeví se tvary. Tvary, které parodují život, zrůdné a nepřirozené. Tehdy se začne dít ono nepochopitelné, nelidské zlo, které se příčí jakémukoli pojmovému uchopení – stejně, jako jeho meoničtí původci.
Satan v křesťanském pojetí je oproti tomuto zlu jen drobný delikvent. Ovšem – vzbouřil se proti Bohu, strhl na svou stranu třetinu andělů, byl svržen do pekla a tam se užírá vztekem a kazí boží dílo kde může – jenže právě to jej činí nanejvýš vládcem lidského zla. Jednak proto, že je bytost, má své vlastní bytí, má nějaké záměry, emoce, má svou duši a je úplně jedno, že je černá. Je to duše. A co dělá? Svádí ke hříchu (pomiňme nyní relativnost toho, co je a co není hřích, a zůstaňme v rovině křesťanského mýtu). Co to znamená? Vzbuzuje nějaké emoce, vyvolává nějaké touhy… Průnik Meonu projevující se jako meonická “bytost” funguje jinak – Meon se nesnaží získat duši na svou stranu, Meon ji rozleptává a nahrazuje vzorci bezduchého zmaru (který ovšem může být nějak konkrétně zaměřen hodnotovou orientací posedlého). Meon se nesnaží apelovat na lidské touhy a potřeby, neboť celé jeho směřování je naprosto nelidské. Dá se říci, že pro ně nemá, narozdíl od Satana, pochopení.
Není tedy divu, že křesťanští interpreti holocaustu byli otřeseni – dost možná kdesi uvnitř tušili, že za něčím takovým Satan stát nemůže.

3) A co s tím nadělá Kristus?
Zde se objevuje otázka, že má-li Kristus moc vykoupit člověka z osidel Satana, má také moc nad Meonem? Nebo se jedná o oblast pro něj nedostupnou? Je pro ty, kteří byli pohlceni meonickým zlem vůbec nějaká možnost spásy? Vždyť jejich duše byly sežrány za živa! Může boží všemohoucnost proniknout do říše Meonu, kde je veškerá použitá síla vysáta a použita proti tomu, kdo s ní operoval?

4) Závěrem
Pokusil jsem se nastínit určitou koncepci zla, která ukazuje na limity křesťanského pojetí Satana jako strůjce zlého. Moje osobní mytologie je v mnoha směrech odlišná od toho, co jsem zde popsal, ale v této úvaze jsem chtěl setrvat na platformě mýtu křesťanského. Třeba to některé přemýšlivé křesťany přivede k nějakým plodným úvahám, i když to – vzhledem ke skutečnosti, že by takové úvahy nevyhnutelně vedly křesťana na cestu hereze – nepokládám za příliš pravděpodobné. Já se nyní odporoučím do svého vlastního mýtu, v němž hraje Satan poněkud jinou roli než v křesťanství a kde je “kníže temnot” svou živoucí povahou přirozeným a mocným spojencem v zápasu s meonickým zlem. Koneckonců je to Sét a ne Hór, kro každé ráno poráží Apopa…