Příběh rodu Homo (recenze)

Přemýšlím, co je pro lidské bádání větší výzvou, zda porozumění zákonitostem vesmíru, nebo porozumění tomu, co nás vlastně činí lidmi. Obojí je patrně stejně závažné a obojí mne nesmírně fascinuje. Kniha, o níž budu psát, se týká druhé z výše uvedených velkých otázek a když jsem ji uviděl za výlohou knihkupectví, neváhal jsem a po zběžném prolistování jsem ji zakoupil.
Než se pustím do vlastní recenze, věnuji krátké zamyšlení knihám o člověku jako takovým. Spousta lidí čte takzvanou esoterickou literaturu a staví na ní. Nemám zásadních námitek proti hledání různých skrytých souvislostí týkajících se člověka a koneckonců třeba i takový Rudolf Steiner má co říci, uvažujeme-li o problematice vědomí jako jevu. Nicméně osobně dávám přednost základním kamenům, které nejsou vybudovány na základě nějaké osobní vize či mystického prožitku (o autorech, kteří jen donekonečna omílají mystické prožitky jiných, ani nemluvě…), ale na knihách, které jsou založeny na objektivnějším druhu bádání, neboť taková literatura ode mě nevyžaduje víru. Protože staví na všem lidem principiálně dostupných faktech.
Ale zpět ke knize Robina Dunbara nazvané “Příběh rodu Homo”. Jak již plyne z názvu, zabývá se vývojem člověka. Narozdíl od jiných knih tohoto typu však nepředkládá souvislé vyprávění o jednotlivých předcích moderního člověka a nezabývá se ani fyzickou antropologií, pokud se nevztahuje k tématu knihy, jímž je evoluční psychologie, zabývající se genezí typicky lidského vědomí, jímž se odlišujeme od našich zvířecích předků.
Za klíčové pokládá Dunbar především tyto aspekty: Postupný nárůst stupně intencionality, jehož byli naši předkové schopni dosáhnout, řeč jako nástroj k budování a udržování rozsáhlých sociálních sítí, problém kultury a konečně genezi a šíření náboženství.
Zastavím se nyní krátce u každého z těchto témat. Stupeň intencionality označuje naši schopnost předjímat myšlenky jiného člověka. Kolem čtvrtého roku života získává dítě druhý stupeň intencionality. Lze to snadno testovat: Dáte do krabičky od lentilek třeba tužky a zeptáte se dítěte, co si myslí, že v krabičce je. Odpoví, že lentilky. Pak mu ukážete, že tam jsou tužky. Následně se zeptáte, co by si myslelo jiné, zde nepřítomné, dítě, kdybychom se jej zeptali, co je v krabičce. Pokud dítě řekne, že cizí dítě by očekávalo lentilky, pak dosáhlo druhého stupně intencionality – je schopno si uvědomit, že někdo jiný nedisponuje znalostí o skutečném obsahu krabičky. Výzkumy na zvířatech jsou v tomto směru rozporuplné – některé naznačují, že by například lidoopi snad mohli druhým stupněm intencionality disponovat, jiné to zpochybňují. Ale dospělý člověk je schopen obsáhnout ne dva, ale pět až šest stupňů (Předpokládám (1), že Shakespeare chtěl (2), aby diváci uvěřili (3), že Jago chce (4) vyvolat v Othellovi podezření (5) že Desdemona pomýšlí (6) na nevěru.)! Čím vyšším stupněm intencionality člověk disponoval, tím lépe byl schopen předjímat myšlenky a pocity svých druhů a nakonec se tato schopnost podílela i na vzniku náboženství. Vysoký stupeň intencionality nám rovněž umožňuje lhát, manipulovat druhými a dělat všechny ty nepěkné věci, které nám pomáhají budovat si sociální status… To by se však neobešlo bez schopnosti řeči. Dunbar razí hypotézu, kterou pokládám za velmi pravděpodobnou a dosti zajímavou: S rostoucím objemem mozku docházelo ke zvětšování skupin, které naši předkové utvářeli. Tradičním způsobem, jak udržovat vztahy, byly vzájemné doteky – ono známé opičí probírání si srsti. Jenže aby lidoop mohl dělat i jiné věci nezbytné k přežití, například obstarávat si potravu či spát, může věnovat této činnosti maximálně dvacet procent svého času. Od jisté velikosti skupiny již není možné udržovat vzájemné vztahy tradičním způsobem, protože množství času, k tomu potřebného, by bylo neúnosně velké. Proto se podle autora postupně vyvinula řeč, která dokáže, spolu s vyšším stupněm intencionality, udržovat více vztahů než vzájemné doteky. Takže z fyzického drbání se staly… drby. Jak autor poznamenává, dvě třetiny hovoru mužů a tři čtvrtiny hovoru žen se točí kolem vztahových a společenských záležitostí. Řeč se nemohla vyvinout jako nástroj předávání strohých faktických informací – k tomu, abyste někoho naučili vyrobit pěstní klín nebo abyste rozdělili role při lovu, vám koneckonců stačí posunky.
Zajímavá je Dunbarova myšlenka, že řeči předcházela hudba, tedy zpěv a možná i tanec, které rovněž sloužily k udržování vztahů a možná byly předchůdci skutečné řeči. Podobně mohl řeči předcházet smích, jako přirozený generátor vyplavování endorfinů. Zpěv a smích jsou schopny navodit obdobně příjemné pocity jako vzájemné doteky a mohly takto sloužit starším populacím člověka.
Vznik řeči autor přisuzuje archaickým populacím Homo sapiens v období před půl milionem let. Tito lidé zřejmě disponovali čtyřmi stupni intencionality. Starší populace Homo erectus disponovaly dvěma až třemi stupni intencionality a podle všeho řeč v našem slova smyslu neovládaly.
Zde se dostáváme k problematice kultury a náboženství. Zatímco o jakýchsi náznacích kultury můžeme hovořit i u šimpanzů, k vytvoření to, čemu říkáme “vyšší” či typicky lidská kultura, je zapotřebí řeč a vyšší stupně intencionality – jinak by nebylo možné například vyprávět příběhy. Typickým rysem lidské kultury je náboženství. Robi Dunbar soudí, že vzniklo spolupůsobením několika faktorů, především pátého stupně intencionality, řeči a imaginace, mezi populacemi anatomicky moderního člověka někdy mezi 200 000 a 70 000 lety. Jasně ukazuje, že bez pátého stupně intencionality by nebylo možné náboženství vytvořit a bez znalosti řeči šířit. Jakmile se jednou objevilo, ukázalo se jako kompetitivně výhodné, protože dokázalo (obdobně jako například doteky či smích) navozovat euforii vyplavováním endorfinů, čímž působilo blahodárně na zdraví jednotlivců, a především stmelovalo rozsáhlé lidské skupiny.
Vše, co jsem zde uvedl, autor pochopitelně dokládá výzkumy, antropologickými, etologickými i psychologickými, demonstruje na řadě příkladů. Jeho argumetace je velmi věrohodná a styl psaní nadmíru čtivý. Proto mi nezbývá, než knihu jednoznačně doporučit každému, kdo přemýšlí o tom, jak jsme se vlastně stali lidmi a co vůbec znamená být člověkem.

DUNBAR, R. Příběh rodu Homo. Praha: Academia, 2009.