Blud

Nedávno jsem vedl takovou nic neřešící, ale současně neobtěžující, konverzaci s jednou křesťankou a ta mi v závěru naší debaty kladla na srdce, abych se otevřel Bohu, oslovil Jej a nechal Jej v sobě působit. A já si uvědomil, jak snadné by to bylo. Jak snadné by bylo podlehnout bludu…

Ucítil jsem v té chvíli blud, co blud, Blud s velkým B, kterak číhá na svou příležitost. Rozumějte, ten Blud nemá konkrétní podobu křesťanství, buddhismu či jakékoli jiné víry, je to blud nediferencovaný, blud teprve čekající na svou konkrétní formu. Jeho esence je existenciální – ten rozmlžený netvor v mé blízkosti je připraven dát mému životu Smysl, Smysl s velkým S, Smysl Absolutní. Je mu vcelku jedno, zda mi nabídne pocit, že můj život je součástí nějakého Vyššího plánu, nebo pocit že mě má Pánbůh osobně rád. Pro Blud je důležité popření skutečnosti, že jsem součástí zcela mimo-morální přírody, do níž jsem se zrodil a v níž zemřu, a že neexistuje nic, žádný Bůh, žádný Plán, který by tento můj osud vyvýšil a udělil mu zvenčí důležitost, jež mu nepřísluší. Lidé, kteří jednají pod vlivem takového Bludu, často hovoří o pokoře, ale není snad projevem vpravdě zrůdné pýchy myslet si, že já, tělo, mozek, žlázy, vnitřnosti, tekutiny, svaly a kosti… a v tom všem mysl snící svůj sen o konzistenci, že já (co to vlastně je?) jsem důležitější než odpovídá mému postavení v přírodě? Že důležitost mého života dosahuje daleko za hranice nejvzdálenějších galaxií, dál – až za hranice nekonečného vesmíru? Není snad toto pýcha vpravdě Absolutní? Pýcha par exellence?

Bludem je obecně míněno nevývratné přesvědčení, které je v rozporu s realitou. Z toho plyne, že veškeré diskuse s postiženým nemají vůbec žádný smysl. V případě Bludu, o němž píši, může navodit změnu jedině silný existenciální prožitek či případně protrahovaná deziluze  nikoli diskuse. Ale stejně tak dobře může silný existenciální prožitek či deziluze Blud aktivovat a zformovat. Představuji si to jako vybuzení systému na nestabilní energetickou hladinu, přičemž nelze nikdy přesně předpovědět, do jakého tvaru systém poté, co ztratí prvotní impuls energie, “zkolabuje”.

Existuje nespočet forem Bludu, primitivním a buranským evangelikálním křesťanstvím počínaje a sofistikovanou thelémskou mystikou “Svatého anděla strážce” a “Pravé vůle” konče, ale jen jeden stav, kdy je Blud bez formy, kdy neovlivňuje myšlení a člověk vnímá svět takový, jaký je. Nietzsche napsal, že to, co udržuje lidstvo při životě, nemusí být – a obvykle také nebývá – pravda, ale omyl. V této intenci lze považovat život pod vlivem Bludu za v mnoha ohledech stabilnější, klidnější, bezpečnější než život bez něj. Ale Nietzsche také napsal: “Žij nebezpečně!”

Jsou lidé, kteří upadají pod vliv Bludu pomalu a nenápadně; Blud pro ně přijme podobu nesmírně vycizelovanou a současně nenápadnou. Myšlenkové implantáty jim podsouvá po kapkách, přesvědčuje je, že jde o zkušenost, o empirii, sugeruje jim, že jde o poznání, jehož sami dosáhli a nikoli o silně personalizovaný, ale pořád tentýž… Blud.

Nespočet forem, jichž Blud nabývá, a jež se v drtivé většině případů tváří, jako by byly těmi pravými či alespoň nejlepšími výklady zvláštního místa člověka v přírodě, je odpovědí na předvídatelnou reakci čtenáře, jenž by se mohl zeptat: “A co když jsi to ve skutečnosti ty, kdo je v moci bludu?”. Na takovou otázku neexistuje absolutní a nevývratná odpověď, ale odpověď založená na pravděpodobnosti: Shodnou-li se ateisté v pohledu na svět zatímco lidé jakkoli věřící nikoli, která strana má blíže k poznání světa takového, jaký je a ne takového, jaký bychom jej chtěli mít? Ateismus není jen další víra, jak je ateistům občas podsouváno, je to zcela odlišná koncepce než jsou koncepce náboženské.

V případě, že člověk nežije v intencích Bludu, má v zásadě k dispozici dva mody existence: Neřešící a řešící. V prvním případě nevěnuje existenciálním otázkám pozornost a je materialistou v tom vulgárním smyslu slova. V druhém případě se člověk existenciálno vnímá a zažívá. Nelze říci, který postoj je “lepší”, ale lze mluvit o tom, že každému hrozí jiný druh nebezpečí. První člověk je v bezpečí po většinu času svého života, ale velmi jej ohrožují nenadálé události jako jsou různá neštěstí, nemoci a smrt blízkých, nemoci vlastní a konečně jeho vlastní smrt, kdy v posledních chvílích své existence pod vlivem vyplavených endogenních psychedelik popře sám sebe a “uvěří” – případy lidí, kteří prožili a přežili “zážitky blízkosti smrti” o tom jasně vypovídají a Moodyho knihy jsou v tomto smyslu nedocenitelnými soubory případových studií. Člověk druhého typu žije ve světě existenciálního boje s Bludem. Vnímá jeho blízkost a aktivně se mu brání. Uvědomuje si, jak by se mu ulevilo, kdyby povolil a vzdal se svému nepříteli. Ale je příliš hrdý na to, aby to, co vlastním úsilím vybojoval, vyměnil za jakýkoli externí myšlenkový implantát. Jeho hrdost mu dává nejen sílu k dalšímu boji s Bludem, ale i sílu jít proti proudu, tvořit, působit, žít na samé hranici svých možností a tuto hranici posouvat dál a dál. Takový člověk může doufat, že přijme i svou vlastní smrt aniž by popřel sám sebe… Člověk existenciální patrně vytrvá v těžkých chvílích, ale vzhledem ke své zvýšené citlivosti může podlehnout vábení Bludu v těch nejméně očekávaných chvílích, kdy na něj zapůsobí určitá idea, o níž si myslí, že ji zkrotí, a zatím ona zkrotí jeho. Je to situace obdobná situaci člověka, který si zahrává s návykovou látkou. Existenciální člověk však nemá jinou možnost, než si “zahrávat”, což klade velké nároky na jeho vůli. Nutností bývá neprodlévání u jedné ideje delší dobu…

Sedím u počítače a vnímám Blud jako svého stálého společníka, stojí za mnou a čeká. Čeká na chybu, na zakolísání, na ztrátu víry v sebe. Je tady a je mým dobrým a ctěným učitelem – ba přímo Mistrem! Mistrem, který mne učí jít rovně, zpříma a být za jakýchkoli okolností sám sebou…