O publikování na věčnost

Tato úvaha o lidském díle, jeho trvání, zániku a o entropii, vznikl na základě monumentální diskuse pod Dentovým článkem Kdo maže, tomu jede, zabývajícím se problematikou mazání (či nemazání) neaktivních weblogů. V duchu jsem přemýšlel nad jednou odpovědí a nakonec narostla v samostatný příspěvek, o němž se neskromně domnívám, že může být zajímavý i pro ty z mých čtenářů, kteří zůstali či zůstanou výše zmíněným článkem a následnou diskusí nedotčeni…

Celá debata se točila kolem “nenávratných škod” způsobených smazáním toho kterého weblogu či jiného autorského textu umístěného třeba zrovna na Bloguje.cz. Musím předně říci, že souhlasím s názorem, že čas od času může potenciální čtenář takto přijít o hodnotné texty, a jsem pro, aby automatické mazání neaktivních weblogů na Bloguje.cz mělo zabudované nějaké “pojistky”. Nicméně zde hovoříme o případech, kdy autor weblogu zemře nebo je dlouhodobě natolik nemocen či zraněn, že se nemůže o své dílo postarat. Pokud někdo ví, že mu hrozí smazání, dokonce mu přijde mail, který ho na to upozorní, a on to nechá být, pak je otázkou, zda takový blog za každou cenu zachraňovat, pokud ani jeho tvůrci nestojí za tu minimální péči, kterou by mu mohl věnovat. Dále jsou zde uživatelé: Pokud vidím, že blog, který rád čtu, je dlouho neaktivní a hrozí mu smazání, pak, protože jsem zvyklý postarat se o své potřeby, tento weblog označím jako archivní (čtenář, který má menší práva, může podat příslušný návrh a je vysoce pravděpodobné, že mu bude schválen…). Pokud jako uživatel vidím, že můj oblíbený blog směřuje ke smazání pro neaktivitu, ale nic s tím neudělám, pak patrně jeho obsah zase tak závratně hodnotný není, tedy alespoň pro mě ne…

Nyní se obrátím k hlubší a filosofičtější otázce, na jak dlouho vlastně publikujeme a jak je to s tou věčností.

Pixy ve zmíněné debatě mimo jiné napsal: “My zřejmě každý zcela odlišně chápeme pojem “publikovat”, v tom to bude. Pro mě “zveřejnění” má jakýsi samozřejmý podtext věčnosti, cokoli se jednou zveřejní, stává se součástí universa, a to navždy. Nikdy v lidské historii totiž nic jiného neexistovalo – když se něco publikovalo, vstřebalo to lidstvo a ponechalo si to natrvalo. Svitky a knihy se donekonečna opisovaly, zprávy, noviny a časopisy se neustále archivují už od prvních historických výtisků, informace se skladují. Nemažou se. Pokud se kdy něco publikovaného nenávratně ztratilo z povrchu zemského, šlo o extrémní náhodu či neštěstí, anebo si to pomalu vzala s sebou do hrobu celá společnost nebo dokonce civilizace. Úmyslné a účelové mazání informací z lidského “memofondu” je zde zcela nový fenomén. Nic takového jako “dočasné publikování” dosud lidstvo neznalo. Publikování nebylo dokonce ani “dlouhodobé” – bylo vždy “trvalé”. Jistě můžeme diskutovat, do jaké míry je to jen můj konzervatismus a do jaké míry je to špatné obecně, ale pro mě je prostě tato změna koncepce jen těžko přijatelná.”

Arthur Dent to okomentoval takto: “Spor je opravdu spíš “fundamentálního rázu” – zda “publikovat na internetu” má v podtextu “…navždy”, nebo zda je třeba počítat s tím, že nic netrvá věčně… a tak.”

Jak to tedy s tím publikováním na internetu a vlastně s publikováním vůbec je?

Předně musím konstatovat, že Pixy nemá pravdu, tvrdí-li, že “Úmyslné a účelové mazání informací z lidského “memofondu” je zde zcela nový fenomén.” To je pochopitelně, s prominutím, naprostá hovadina. Informace z lidského memofondu byly mazány vždy a to dvojím způsobem: Buď přímou likvidací (vzpomeňme třeba na Koniáše), nebo nereplikováním – tedy některé spisy nebyly opisovány, citovány a podobně a v důsledku toho postupně podlehly entropii a v nejlepším případě po nich zůstal název a třeba stručná zmínka v nějakém jiném díle. Uvědomme si jednu důležitou skutečnost: Zatímco “pálení knih” je totalitním rysem, jejich entropický zánik je víceméně demokratický (existují mezistupně, kdy nějaká kniha nebyla opisována kupříkladu na základě církevní direktivy). Kam spadá mazání neaktivních blogů na “blogovadle”? Je Bloguje “Koniášem” nebo jen nástrojem urychleného rozpadu děl, která nikoho nezajímají? Myslím, že se rozhodně jedná o případ druhý. Pokud bych žil ve starověké Babylónii, byl vzdělancem a uchvátil by mne Epos o Gilgamešovi, opsal bych si jej a tím bych přispěl k jeho zachování pro budoucnost. Nepochybuji o tom, že ve staré Babylónii vznikla fůra dalších eposů, ale holt nevzbudily dostatečné nadšení, nebyly opisovány a změnily se prach… Kdybychom se podívali ještě hlouběji do minulosti (či do přítomnosti neliterárních národů), měli bychom tu ještě méně dochovaných příběhů – protože se dochovají jen příběhy, které jsou dostatečně dobré, aby stály celým generacím za zapamatování a šíření ústním podáním…

I dnes se některé informace a hodnoty replikují, jsou předmětem velkého zájmu a zánik jim nehrozí. Jiné mají příznivce příliš efemérní nebo lhostejné a upadají v zapomnění. Entropie nakonec dostihne jakýkoli text či blog, o nějž není dostatečný zájem. Věřím v strašlivou a přesto spásnou a očistnou moc entropie – dříve či později by se weblogy či stránky, o nějž by nebylo pečováno, rozpadly, přestaly fungovat – třeba už jen proto, že se zcela změní některé parametry internetu a bude třeba udělat u takového blogu “upgrade”, ale nikdo jej neudělá atd. Už jsem se setkal se stránkami z devadesátých let, které fungují sotva ze třetiny – vy ne? (problematiku entropie na internetu dále přenechávám jako zajímavé téma zkušenějším IT odborníkům!).

Dobře to v diskusi vystihl Architekt: “Dobré a užitečné informace mají jednu zásadní vlastnost, a to že se šíří jako virus a přežijí jakýkoliv pokus o vymazání ze světa. Většinou jen díky tomu, že si je lidé prostě zapamatují. A když je smažete někde, objeví se brzy jinde.”

Prostě dílo, o které nikdo nestojí, nakonec tak jako tak zanikne, zatímco dílo, o které je zájem, přetrvá. Ovšemže se může stát, že zanikne dílo, jemuž se nedostalo patřičného zájmu proto, že příliš předběhlo svou dobu, otázkou však je, zda má takové dílo význam v době, kterou předběhlo, a zda v době, kdy už by význam mělo, nevznikne zcela logicky spousta podobných děl adekvátní kvality…

Ale to se stále ještě bavíme o perspektivě desítek, stovek či (v případě zmíněného Gilgameše) tisíců let. Jsou díla, která přetrvají měsíc (reportáž o sportovním utkání), díla, která budou zajímavá i po letech a jiná, která si najdou své konzumenty i po staletích. To je všechno představitelné…

100.000 let. Sto tisíc let existuje na této planete živočišný druh Homo sapiens sapiens. Sto tisíc let nadaní lidé sní, vyprávějí příběhy, kreslí, přemýšlejí… Psaná historie je záležitostí tak 4-5 tisíc let starou. Drtivá většina dochovaných textů je z několika posledních staletí a především z poslední doby.

Co bude s tímto článkem za deset let? Možná tu ještě bude a třeba bude i někoho zajímat. A za sto let? Za tisíc let? Za sto tisíc, milion či miliardu let? Nakonec se všechno, včetně pyramid, rozpadne v prach… Lidstvo patrně zanikne, nebo se, snad, změní v jinou formu života, pro níž díla vytvořená primitivními živočišnými předchůdci bude mít asi stejnou hodnotu, jako pro nás technologie výroby pěstního klínu… A Pixy píše o samozřejmém (sic!) podtextu Věčnosti!

To nejlepší, co můžeme udělat, je být dobří tady a teď v tom, co děláme. Pokud nám na našem díle záleží, můžeme se o ně patřičně postarat, předávat je ostatním a chránit před entropií. Ale nakonec zemřeme a pokud nedosahujeme kvalit Homéra, Gautamy Buddhy či Ježíše Krista, patrně po nás za pár století či (v optimistickém případě několik tisíciletí) nezůstane vůbec nic…