Ztopořené rakety aneb Kam až jsme to dopracovali…

V rámci hledání podkladů k budoucí knize jsem sáhl do knihovny po těžkém svazku Vojenské rakety a u podvečerní kávy a cigarety jsem jím zamyšleně listoval. Nenašel jsem sice to, co jsem hledal, zato se však začala rodit úvaha o tom, kam to muži se svými falickými atributy dopracovali. První myšlenkou při pohledu na fotky a nákresy balistických raket bylo: Tolik umu, znalostí a energie bylo investováno do nástrojů hromadného ničení. Taková myšlenka ovšem jistě mnohokrát napadla kde koho a ve své podstatě je naprosto bezcenná. S mírným pocitem viny, způsobeným přítomností mírumilovné Lucienne, jsem současně obdivoval vznešenost, sílu, krásu a majestát těchto zbraní. Začal jsem přemýšlet o cestě, kterou urazil falický archetyp od špičatého klacku k vojenské raketě. Záměrně jsem se v této úvaze přidržel jen dvou polaritních archetypů – lingamu (falu) a jóní (vagíny), i když jich spolupůsobilo mnohem víc.


Mužský princip lze jako celek charakterizovat jako solární, ženský jako lunární. S nimi jsou ovšem spjaty nižší archetypy martické a venušinské. Těmi se v tomto článku zabývám především.

Lidstvo na své cestě urazilo velký kus cesty (pomiňme nyní otázku kam?). Na počátku zde byly dvě rovnocenné manifestace mužského a ženského principu. Oštěp, zpočátku v ohni opálený zašpičatělý klacek, a nádoba (zpočátku vydlabaná tykev či něco podobného). Lingam a jóní byly po dlouhou dobu v rovnováze. Jenže muži nezaháleli a vymysleli vrhač oštěpů, který byl možná strategickou výhodou, jež spolu s dalšími faktory vedla k vyhubení podstatně méně invenčních neandrtálců. Souběžně se objevil luk. Ženy přišly se sofistikovanějšími hliněnými nádobami, které posléze umožnily skladování potravin a podílely se na rozvoji neolitické civilizace. Stále ještě jsme ve stavu rovnováhy. S objevem zemědělství se energie falického principu vydala dvěma různými cestami. Jednak jako pluh zarývající se do země a jednak v podobě zbraní. Nezdá se, že by jej to jakkoli oslabilo. Ženský princip se projevil ve vynálezu sýpky.

S objevem metalurgie došlo ke zlomu. Kovové zosobnění falu v podobě meče vneslo do bitev typické řinčení zbraní. Lidská populace se zvětšovala a s ní přibývalo i šarvátek a válek. Dlouhé ostré špičaté věci masakrovaly lidská těla čím dál sofistikovanějšími způsoby. Byly drženy v rukou bojovníků, byly nasazeny na kopí či na kola válečných vozů. Inovací se dočkal i luk a objevily se první stroje schopné vrhat na nepřítele těžké či hořící předměty. Držel v této době ženský princip s takto různorodě a nápaditě provedenými materializacemi falického principu krok? Pravda – vznikaly čím dál krásnější a umnější nádoby, ale jejich funkce zůstala v podstatě nezměněna. Nicméně se objevily nádrže na vodu a kanalizace, které napomohly rozvoji měst. Celkově se mi v této chvíli rovnováha jeví jako vychýlená směrem k falickému principu.

Pokročme do středověku. Vynález střelného prachu přinesl hákovnice, první pušky, děla… Zvuk bitev se opět změnil a s nepřítelem bylo možné zatočit na podstatně větší vzdálenost. Dlouhé střílející věci se rychle rozšířily a zvony se ocitly v permanentním ohrožení.

S nástupem novověku byl vynalezen parní stroj. To je období, kdy můžeme opět hovořit o technické materializaci jóní v podobě kotle. Ten však sloužil k dalšímu a efektivnějšímu šíření zbraní falického typu (nejen, ale i…). Koncem 19. století byl kotel doplněn a posléze postupně nahrazován palivovou nádrží.

První světová válka znamenala konec jedné epochy a skutečný začátek dvacátého století (neboť duch století devatenáctého žil až do roku 1914). Nastala eskalace objevů, nárůst technologií. Začalo se naplno experimentovat s raketami, jimiž jsem tento článek začal. Stačila jen relativně krátká doba a muži měli k dispozici falus v dosud nepřekonaném provedení: mezikontinentální balistická raketa s mnohočetnými hlavicemi (což mi evokuje rozkvetlý či rozštěpený falus incubů a mýtických postav některých náboženství přírodních národů). S takovou zbraní můžete vyjebat s nepřítelem i když je na druhé straně zeměkoule! Problém je, pokud on může udělat totéž. A tak jsme tu po značnou část studené války měly tisíce ztopořených raket namířených proti sobě. Takový priapismus ale nakonec jen bolí. Zvláště pokud si nemůžete dovolit uvolnit všechno to napětí. Studená válka skončila a problém jaderných zbraní na nějakou dobu ustoupil do pozadí. Spousta jich byla demontována. Spousta jich ale zůstala a jsou vyvíjeny nové technologie. Stále se hledají cesty, jak obejít, případně anulovat, mezinárodní smlouvy. Rusové se vztekají ve věci americké protiraketové obrany, některé země na svět vystrkují své nové rakety a vůbec se ukazuje, že zase až tak moc „za vodou” zase nejsme. Vrcholná ztělesnění agresivní stránky mužské sexuality stále ještě čekají v silech na možnost vybití. Bude tomuto novému ztělesnění pradávného archetypu stačit mírová seberealizace v podobě vesmírných letů? Nepokládám to za jisté, protože je třeba vzít v potaz, že se k těmto zbraním pojí apokalypticky laděné archetypy nejen martovského, ale i plutonského ražení (o tom třeba někdy jindy). Stanou se realitou drastické scény z filmu Den poté (myslím ten původní)? O tom, jak snadno může něco takového může nastat vás poučí Kubrickova černočerná komedie Dr. Divnoláska (vřele doporučuji). Osobně si ale myslím, že toto nebezpečí nelze podceňovat, ale v dohledné době bych globální nukleární Armageddon spíše neočekával. Jen tak mimochodem: Jsem toho názoru, že je v pořádku, že tyto zbraně byly vyvinuty a vyrobeny. Vše se děje za nějakým účelem a nemám právo soudit dějiny za to, že byly takové, jaké byly. Kdyby byly jiné, nebyl bych zde já, abych je hodnotil…

Spíše si kladu otázku: Jak tváří v tvář síle, představované mezikontinentální balistickou raketou s mnohočetnými nukleárními hlavicemi, odpoví ženský princip?

LGM-118A Peacekeeper, LGM-30G Minuteman III, LGM-30B Minuteman I.