Agnostik před tváří Boží

Agnostik: „Co to je za světlo? Kde to jsem? Kdo jsi?”

Bůh: „Jsem Bůh. Zemřel jsi a nyní stojíš před Mojí Tváří.”

Agnostik: „Aha, už si vzpomínám, když jsem šel spát, dost blbě se mi dýchalo, ale po všech těch cigaretách jsem to pokládal za normální stav… Infarkt?”

Bůh: „Nemyslím, že by tě to překvapovalo.”

Agnostik: „Ani ne, dalo se to čekat.”

Bůh: „Inu. Sice jsi celý život hlásal, že Moje existence je neprokazatelná, o chrám svého těla jsi příliš nedbal, hřešil jsi často v mých očích, ale celkem vzato jsi byl dobrý chlap a tak tě beru do Nebe. Doufám ale, že teď už uznáš, že skutečně Jsem.”

Agnostik: „Tak to pozor! Možná skutečně jsi, ale možná jsi také jen fantazie mého umírajícího mozku. Nebo se mi to všechno taky může jen zdát. To, že tady spolu mluvíme, nedokazuje vůbec nic!”

Bůh: „ACH, TI AGNOSTICI!”