Antiislamismus už z principu není kritika islámu

Antiislamismus, prezentovaný kupříkladu na hysterické FB stránce „Islám v české republice nechceme“, není a nemůže být tím, zač se někdy označuje, totiž kritikou islámu. Abychom mé tezi porozuměli, zamysleme se nejprve nad tím, co vlastně kritikou je a co nikoli.

(Terminologická poznámka: Pojmem “islamista” označuji fundamentalistického muslima, který má radikální politické ambice (viz heslo Islamismus na Wikipedii). Pojmem “antislamista” ale v tomto kontextu nemíním odpůrce islamismu (jímž ostatně docela dobře může být i muslim), ale bojovníka proti islámu jako takovému. V zásadě lze říci, že jde o dvě strany jedné fanatické mince.)

Smyslem kritiky kohokoli a čehokoli je snaha o žádoucí změnu na straně kritizovaného subjektu, tedy snaha o nějakou formu nápravy či zlepšení daného stavu. Kritika je naprosto nezbytnou součástí učení všeho druhu, ať již jde o učení se efektivnímu zvládání životních situací, šachové hry, skoku dalekého nebo třeba tvůrčího psaní. Spadá sem i sebekritika, jež je kritikou internalizovanou. Kritika z podstaty věci nemůže být motivována nenávistí ke kritizovanému subjektu. Nenávistí je možné si změnu vynutit, ale není možné jí někoho přimět, aby se změnil sám na základě nových faktů a účinné zpětné vazby.

Pokud mi kupříkladu někdo sdělí, že jsem ten či onen text nedomyslel, nebo jsem jej z těch a těch důvodů napsal špatně, zamyslím se nad tím a pomůže mi to psát v budoucnu lépe a vyvarovat se chyby, jíž jsem se doposud dopouštěl. Pokud mi však někdo napíše, že můj text je debilní, připojí nějakou „diagnózu“ mé osobnosti a doplní to sérií smajlíků, pomyslím si něco ve smyslu „A ty mně taky.“ a ani to se mnou nehne. Dokonce i kdyby ten text debilní opravdu byl, „kritika“ tohoto druhu mi zabrání v tom, abych se nad ním znovu zamyslel. Je to zcela přirozená lidská reakce: Pokud na vás někdo řve, tak jej buď poslechnete, protože se ho bojíte, nebo ho pošlete do řiti, zaujmete obranný postoj a zatvrdíte se.

Již nyní je, soudím, celkem jasné, kam mířím: Žádnou nenávistí vedenou rétoriku není z principu možné označit jako „kritiku“, a je úplně jedno, jestli se jí dopouští levičák nebo pravičák, anarchista nebo neonácek, muslim nebo křesťan, věřící nebo ateista, islamista nebo antiislamista… Nejedná se o kritiku, jedná se jen o křik a sliny létající od vztekem zkřivených brunátných držek.

Skutečná kritika musí mít z podstaty věci dialogickou povahu. Abyste kohokoli přesvědčili o tom, že něco dělá špatně, musíte s ním hovořit, jinak to prostě nejde. Jediná další možnost je jednat z pozice síly. Když jsem v jedné diskusi napsal, že nenávist nikdy k ničemu dobrému nevedla, byl mi nabídnut protiargument, že nenávist k nacistům byla nástrojem podílejícím se na jejich porážce, a to přeci dobré bylo. Toto lze mimochodem označit za skutečnou kritiku – a také jsem se nad tím zamyslel.

Ano, nenávist lze takto využít, pokud nastane konflikt, v němž zúčastněné strany jednají z pozice síly. V takovém případě ale už nehovoříme o argumentech – a výsledek konfliktu na nich ani nijak podstatně nezáleží. Vyhraje vždy ten, kdo disponuje většími donucovacími prostředky, přičemž nenávistná propaganda je jen jedním z těchto prostředků. Tedy ano: Nenávist může být (mobilizačním) prostředkem k vítězství dobré věci, nicméně až ve chvíli, kdy se smíříme s tím, že vedeme válku. Mimochodem: Počínání antiislamistů nelze považovat ani za kritiku lidí, kteří, třeba jako já, v jejich očích „podceňují nebezpečí islámu“ – neboť i takoví lidé jsou okamžitě zavaleni agresí, je jim spíláno do kolaborantů atp.; tedy ani zde nenalézáme cokoli, co by bylo možné označit slovem „kritika“.

Připusťme ovšem, že antiislamista (dle mého názoru paranoidně, ale budiž) v této chvíli namítne, že v takové válce již jsme. Pak ale musí připustit, že jeho záměrem je mocensky vynucená likvidace „nepřítele“. Tedy, méně kulantně řečeno, například omezování občanských práv na základě hlášení se k určité náboženské víře, deportace občanů na základě náboženské příslušnosti, ghetta, pogromy, koncentrační tábory, „hubení škůdců“ naší vyspělé kultury… (Nikoli nutně všechno z vyjmenovaného.) Neměli jsme zde už někdy něco podobného?

Pakliže tedy antiislamistické kruhy užívají nenávist jako mobilizační nástroj, měly by jasně říci, oč přesně jim běží, jak si vlastně své „vítězství“ představují a jak chtějí naložit s poraženými, zvítězí-li. Nemusím snad dodávat, že jejich „vítězství“ pro mne osobně představuje nepřijatelné pošlapání étosu naší kultury a pád do přesně toho barbarství, jakým nás sami antiislamisté straší v případě, že by v Evropě získali převahu muslimové.

Abychom demonstrovali kontraproduktivnost antiislamismu, je třeba připomenout, že (jak to trefně vystihl Ivan Brezina) „islám není religiózním monolitem, ale pestrým konglomerátem řady disparátních věroučných skupin, které se od sebe velmi liší“. Islám je de facto horizontální síť, jež je tvarována různými autoritami spíše přirozeného a neformálního, než oficiálního rázu. V Íránu je to trochu jinak a existují společnosti, kde je podoba praktikovaného islámu nějakým způsobem kodifikována, ale pokud jde o evropské muslimy, ti si mohou volně vybírat z velkého množství autorit, škol a směrů od těch nejkonzervativnějších až po ty nejliberálnější. Na čem přesně takový výběr závisí?

Samozřejmě, že některé z těchto autorit jsou finančně podporovány určitými mocenskými centry, například Saúdskou Arábií, v tomto s Lukášem Lhoťanem a dalšími, kdo na to upozorňují, nemám problém souhlasit, ale podstatnější je, že volba islámských učenců, které muslimové akceptují jako autority, vychází především z podmínek, v jakých muslimové žijí. Islám v devatenáctém století byl jiný, než islám ve století dvacátém, přičemž jeho inspirace evropskou civilizací v 19. století i jeho averze k ní ve století dvacátém, lze sociologicky velice dobře vyložit jako ideový odraz té které dějinné situace a s ní spojených socioekonomických vztahů. Pokud něco potřebujeme, tak nikoli potření islámu, ale jeho zpestření, obohacení dalšími školami a směry; nicméně je logické, že v situace vnímaná jako ohrožující a konfliktní fundamentalistickému wahhábismu jedině prospívá.

Vážně se obávám, že antiislamisté mohou dosáhnout situace, jež je v sociologii a sociální psychologii známa jako „sebenaplňující se proroctví“ – totiž že výsledkem jejich úsilí bude jen a pouze větší radikalizace muslimů, jež povede k větší radikalizaci antiislamistů atd. – pěkně fofrem do peklíčka po spirále smrti!

„Osvícenstvím inspirovaná sekularizovaná společnost vytváří prostor pro náboženství (svoboda vyznání) a zároveň náboženství legitimně omezuje (u nás např. § 5 zákona o církvích, 3/2002). V tomto smyslu je v demokratické společnosti prostor pro křesťany stejně jako pro muslimy. Mohou plně realizovat své náboženství a musí dodržovat zákony demokratického státu. To je vychovává. Věřím na kultuivující vliv sekulární společnosti na náboženství (například pravoslaví v západních demokratických zemích daleko víc ukazuje svou krásu, než v polodemokratických, polodiktátorských zemích východní Evropy) a věřím na to, že takto zkultivovaná náboženství se mohou odvděčit sekulární společnosti tím, že ji dají duchovní inspiraci. A je to sekulární prostředí, ve kterém náboženské směry vstoupily do dialogu. A v tom i křesťanství s islámem. Tento dialog podporuji.“ napsal v jednom komentáři Ivan Štampach a já se s jeho postojem naprosto ztotožňuji.

Proto, bez ohledu na to, zda v tomto směru jsem či nejsem „hlasem volajícího na poušti“, pokládám za svou povinnost znovu a znovu volat po dialogu a odmítat hádku, volat po sbližování a odmítat kopání zákopů, volat lásce a odmítat nenávist. Nemohu jinak.

Chcete-li dát najevo svůj protest vůči nenávistné rétorice antiislamistů a jste na Facebooku, otevřete si komunitní stránku Islám v České republice chceme a klikněte na Líbí se mi. Dáte tak najevo, že u nás nejsou jen hysteričtí fanatikové, ale i lidé naklonění dialogu a vzájemnému obohacování kultur. Je to ostatně jediné správné východisko ke skutečné kritice islámu a jeho interakcí s dalšími kulturami.

About the author

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *