Minulý autoritářský režim pod vedením komunistické strany měl spoustu chyb, zhusta se točících kolem nehorázného zasahování do osobní svobody a vkusu lidí a především do svobody projevu, ale měl i aspekty, po nichž se mi stýská, například opraváře televizorů.
Takový opravář televizorů, to byl pane někdo. Zvláště kolem Vánoc si vydělal leccos bokem… Ale podstatné je, proč se mi vlastně po opravářích, a nejen televizorů, ale i jiných věcí, stýská. Jedna z věcí, které mi na současném globalizovaném kapitalismu nesmírně vadí, je to, že jeho ekonomická efektivita je vykoupena tak nehorázným plýtváním. Televizor, který vydrží jen tři roky a pak je třeba koupit jiný, je skvělý pro trh, ale… můžeme si to ještě dovolit? A pokud ano, jak dlouho?
Totéž se samozřejmě týká všech věcí, jež jsou označované jako “spotřební“, přičemž stále více věcí se stává “spotřebními“ – nejen elektronika, ale i automobily, pračky, průtokové ohřívače vody, boty – kam se podíváte, tam naleznete záměrnou fušeřinu promazávající soukolí volného trhu.
Jak jsem napsal výše, nemám na mysli důsledky kapitalismu jako takového, ve všech jeho možných formách, nýbrž kapitalismu globalizovaného, v němž se již lidé nestěhují za prací, ale práce za lidmi, tedy kapitalismu, v němž se vyplatí vyrábět levně a prodávat oproti minulosti vcelku za lacino, nicméně s daní v podobě nízké životnosti.
Lámalo se to, myslím, v devadesátých letech. Nejsem ekonom, ale samozřejmě chápu, že z hlediska tržní logiky se jedná o zcela racionální jednání. Je výhodnější prodat zákazníkovi v průběhu deseti let čtyři laciné šunty, než jednu kvalitní (a třeba i trojnásobně drahou) věc, jíž nebude mít potřebu nahradit ani po patnácti letech. Je mi jasné, že se tímto způsobem dostávají tyto výrobky i k lidem, kteří by si je v minulosti nemohli dovolit. Chápu také, že tento přístup prospívá inovacím. Nicméně si říkám, že současný Prostějovák by si nyní asi raději koupil dražší oděv místní výroby, než ten laciný ze stánku, jen kdyby závod, v němž pracoval roky i desetiletí, dále nabízel místním lidem práci (tato problematika je mimochodem velmi dobře zpracována v dokumentu Závod ke dnu, který velice doporučuji ke shlédnutí).
Srovnávám-li minulý režim a ten současný, všímám si jedné důležité věci: Tehdy (hlavně proto, že jsme neměli konvertibilní měnu) byly pro našince západní technické vymoženosti a hračky dosti nedostupné, pamatuji si, jak se lidé dívali na reklamy v rakouské televizi a fakt je štvalo, že nabídka v našich obchodech byla dosti šedivá, o výpadcích těch či oněch komodit (třeba kakaa či toaletního papíru) ani nemluvě. Ale je třeba říci, že ty blýskavé západní hi-tech hračky nebyly věci k životu nezbytné. Zato bylo levné bydlení, energie, běžné potraviny, a lidé se nemuseli stresovat, že deset let před důchodem skončí jako nezaměstnatelní na pracáku a pak na sociálce či v předčasném důchodu, s nímž se skoro nedá vyjít. Dnes jsme zaplaveni neuvěřitelnou spoustou efektních a relativně levných věcí, které povětšinou vlastně vůbec nepotřebujeme, ale věci, které potřebujeme, jako kvalitní potraviny, bydlení, voda a energie, jsou rok od roku dražší. Kam to dospěje? K bezdomovcům s “chytrými“ telefony?
To, co mě v této souvislosti ale trápí asi nejvíc, je ekologický aspekt tohoto plýtvání zdroji – surovinovými, enviromentálními (každá výroba určitým způsobem zatěžuje životní prostředí, třeba už jen tím, že zabere ornou půdu) jakož i plýtvání lidskou prací, jež by mohla být využita k něčemu konstruktivnějšímu, než je nadprodukce krámů na jedno či několikeré použití. Samozřejmě – předjímám námitku – dnes jsou tyto věci likvidovány “ekologicky“ (pokud je ovšem majitel nehodí do komunálního odpadu nebo na černou skládku), ale já se ptám: Nebylo by podstatně ekologičtější, kdyby byly vyrobeny tak, aby člověku sloužily pětkrát déle, než je dnes normou? Nebylo by podstatně ekologičtější, kdyby vznikaly v evropských a nikoli v asijských továrnách (které se tolik žinýrovat ohledně emisí)?
Současný kapitalismus mi připomíná pacienta trpícího akutní mánií, který se nezastavitelným způsobem řítí vstříc depresi, osobnímu bankrotu a možná i sebevraždě, kdesi v koutku duše to ví, ale nedokáže si to přiznat a vtíravý hlásek rozumu přehlušuje dalším a dalším rozhazováním peněz. Takovému člověku připadá, že je vše v pořádku, že má vše pod kontrolou a že ne on, ale ostatní jsou úplně mimo, když se jej snaží zabrzdit. Obvykle je v takovém případě nutná hospitalizace a medikace, což si, po pravdě řečeno dovedu představit u nemocného člověka, ale jen stěží u nemocné společnosti.