Moje spirituální cesty tam a zase zpátky

Čas od času se setkám s tím, že někdo nahlédne do té či oné zdokumentované části mé minulosti a pak polemizuje s postoji, které již nezastávám, případně je využívá jako klacek při ad hominem argumentaci.

Dokonce jsem uvažoval i o možnost celou svou, na tomto blogu publikovanou, minulost smazat, jenže já se za ni opravdu nestydím, myslím si dokonce, že ji lze chápat jako cestu, v níž se projevilo boží vedení, a rozhodně jako cestu, jejíž každá etapa mne naučila něčemu důležitému.

Moje původní setkání s křesťanstvím v době adolescence mne naučilo síle víry, jež si neklade otázky, víry, jež má mnoho společného se zamilovaností. Její následná eroze mne naučila faktu, že hledání je silnější než pocit nalezení. Postupné směřování k magickému myšlení a thelémě Aleistra Crowleyho mne naučilo hledání a nalézání nečekaných spojení a souvislostí, což jsem posléze mimo jiné využil i při literární tvorbě. Posléze jsem si vyzkoušel i práci s pohanskými bohy, jež mne přivedla k porozumění archaickým formám spirituality a atavistické magii. Postupný nárůst racionálního myšlení, jenž vedl k tomu, že jsem předchozí složité magické myšlení stále více zjednodušoval a podroboval racionální kritice, vedl celkem logicky k přijetí laveyánského (“ateistického“) satanismu a jeho psychologické interpretaci magie a orientaci na výsledky. Jedna z nejdůležitějších věcí, jíž jsem se v této etapě svého života naučil, byla poctivost k sobě, schopnost vnímat sebemenší náznak pokrytectví a boj proti němu. Satanismus postupně přešel do zcela čistého scientistického ateismu a odvrhnutí posledních zbytků magického myšlení. V této životní etapě jsem se piloval k dokonalosti schopnost kritického myšlení a naučil jsem se rozdělovat testovatelnou a netestovatelnou zkušenost.

Nicméně, díky extrémní existenčně – existenciální krizi, jsem si uvědomil, že lidský život není opakovatelný experiment, není dvojitě slepou studií. Návrat k magii formou paktu s duchovními bytostmi haitské provenience přinesl ohromující výsledky v podobě nepřehlédnutelného zlepšení kvality mého života (díky své scientisticko-ateistické životní etapě si však uvědomuji, že veškeré mé zkušenosti jsou anekdotického rázu a nelze s nimi tudíž argumentovat ve vědeckém diskurzu). Dalším důsledkem bylo oslabení ega, zvýšení míry soucitu s bližními, postupný obrat k levicové politické orientaci a nakonec k evangelijní zvěsti. Konec konců duchovní bytosti, s nimiž spolupracuji, jsou svým způsobem katolíci. Nicméně se v mém případě nejedná o konfesní a dogmatickou víru, stále hledám svou vlastní cestu. Ježíš ostatně podle všeho dělal totéž. Současně, díky kontemplacím na duchovní a filosofická témata, dospívám k zenu, který vnímám jako cestu k duchovní singularitě, k prapůvodnímu tichu.

Co bude dál? Nevím. Nevím to stejně, jako to neví kdokoli, kdo si vyšlapává vlastní cestu.

Jsou lidé, kteří se narodí do nějaké víry nebo nějakého paradigmatu a ve stejné víře i zemřou. Podobně jsou lidé, kteří prožijí jednu konverzi a pak už zůstanou nové ideji věrni. To je v pořádku, nikterak tím nepohrdám. Jsou však lidé, kteří hledají, přijímají a odvrhují ty či ony metafyzické koncepty a leckdy i vytvářejí nové. Vskutku se nejedná o nějaké “převlékání kabátů“ (neboť to nijak nesouvisí s jakýmkoli osobním ziskem, spíše naopak), ale o hlubokou vnitřní potřebu hledání, spojenou s nespokojeností s předpřipravenými odpověďmi libovolného druhu. Tak to prostě je.