Neznám mnoho lidí, kteří by byli tak explicitně antikomunističtí, jako známý výtvarník a blogger @Teo. A přesto je právě on krásným živoucím důkazem toho, že komunismus může fungovat. Jen je třeba si to představit, neboť, jak říká filosof Václav Bělohradský, současná krize je krizí představivosti.
Představivost je vůbec pozoruhodná věc. Včera jsem hovořil s přáteli o filosofii vědy a přišla řeč na Keplera. To byl ten astronom, který převzal Koperníkův heliocentrický systém, ale dospěl k závěru, že místo po dokonalých kružnicích obíhají planety kolem Slunce po eliptických drahách. Šlo o přinejmenším stejně významný krok, jakým bylo Koperníkovo přesunutí Slunce do středu systému. To už konec konců napadlo ve třetím století před Kristem Aristarcha ze Samu, a i když se to tehdy neujalo, Slunce je natolik dominantní objekt, že si je jako centrum představit lze. Ale uvědomit si, že vesmír se nemusí řídit naší představou o dokonalosti spočívající v představě o dokonalosti kruhu a sféry, to vyžadovalo enormní myšlenkovou námahu, aby se to poté, co to bylo přejato, stalo něčím, co vlastně mohlo být zjevné celou dobu. Však také Kepler hodně trpěl, než se se svou vlastní revoluční myšlenkou smířil a opustil snahu vybudovat model sluneční soustavy na základě Platónových ideálních těles.
V oblasti společenské to byly rovnost před zákonem či třeba volební právo žen, jež byly do určitého okamžiku zcela nepředstavitelné (zatímco instituce otroctví či nevolnictví byly normou), a kdo na si v tomto směru představoval nějaké novoty, byl pokládán za naivku, blázna či podezřelého revolucionáře. Přesto se z těchto věcí staly instituce, bez nichž si moderní společnost již nedokážeme představit a připadají nám logické a samozřejmé.
Ale zpět k @Teovi a komunismu.
Proč je tedy @Teo důkazem možnosti komunismu? Nu, proto, že dělá spoustu kvalifikované práce bez nároku či jakéhokoli zájmu o finanční odměnu, práce, jíž by patrně nedělal ani zdaleka tak dobře, kdyby k ní byl ekonomicky motivován.
—
EDIT (26. 2. 2012): Pinkem prezentované teze byly podrobeny konstruktivní kritice jak zde v komentáři ZCR, tak Filipem Tvrdým na blogu Massive Error, což mne vede k závěru, že některé moje vývody v tomto článku jsou ukvapené a zaslouží si hlubší promyšlení či přehodnocení.
—
Jistě – můžete namítnout, že potřebujeme nejen tu kreativní, ale i tu mechanickou práci – ale zde se nabízí námitka: Nejsou v tomto případě daleko nejmotivovanějšími pracanty roboti? Opravdu si dokáži představit si společnost, v níž mechanickou práci dělají stroje, část lidí dělá to, co je baví, a jsou přitom mnohem efektivnější, než kdyby byli motivováni finančními bonusy, a zbytek prostě jen tak žije a podílí se na bohatství společnosti a třeba ani nic “užitečného“ nedělá, ale nikomu to nevadí, protože ti, kteří pracují, pracují na základě úplně jiných než finančních motivátorů. Dobrovolná práce pro druhé při zajištění vlastních životních potřeb je pro mnoho lidí zcela přirozená – dalším pěkným důkazem možnosti komunismu je v tomto směru antikomunisticky naladěná bloggerka Modona – a samozřejmě tolik dalších – kam se podíváte, tam uvidíte nějakého tvůrčího či nápomocného člověka (často v jedné osobě). A mimochodem – skoro každý je v něčem dobrý a dokáže být spontánně užitečný – námezdní práce ve smyslu “labour“ je novodobou záležitostí, lidé pracovali dávno předtím, než se objevily první manufaktury, a nevidím důvod, proč by nepracovali poté, co se námezdní práce stane historií.
Další věc, která mne k tomu napadá: Dovedete si představit (sic!), kolik zdrojů by se ušetřilo, kdyby se věci vyráběly pořádně a ne tak, aby přestaly fungovat po skončení záruční doby, jak je tomu nyní (nemusím doufám vysvětlovat proč)?
Uvědomuji si, že realizace takového typu společnosti by narazila na množství praktických problémů, jež by bylo třeba vyřešit, ale je to podobné, jako s představou letu lidské posádky na Mars nebo třeba (ten Mars se může zdát až příliš blízko) k Jupiterovým měsícům – může trvat velmi dlouho, než se to zrealizuje, nebude to snadné, ale myslitelné to rozhodně je a tudíž i proveditelné. Jednou z největších překážek, jež budeme muset zdolat, jsou naše vlastní geny a v nich zakódované instinktivní odpovědi na stimuly – podobně, jako již nyní odoláváme svým genům a chceme-li zůstat zdraví neřídíme se imperativem Pokud je to sladké a kalorické, sněz toho co nejvíc!, musíme se naučit korigovat mužský instinkt působit na ženy nahromaděním velkého množství zdrojů (to skvěle fungovalo v pravěké tlupě, kde možnosti vlastnění byly omezené, ale v současném světě to vede k obludnostem podobně, jako podlehnutí instinktu jíst kalorickou stravu vede k obezitě).
Věřím, že krizi představivosti překonat lze, nicméně nejsem přesvědčen, že se nám to podaří. Stejně tak se nám může “podařit“ srazit se na kolena či zcela vyhubit. Odmítám víru ve spásný automatismus dějin v podání naivní interpretace marxismu. Zákonitosti v dějinách zřejmě existují, zaručeno však není nic. Buďme proto vděčni za lidi, jako je @Teo či Modona, neboť navzdory tomu, co verbálně sdělují, ukazují, že lidský život není mechanismus poháněný chamtivostí, ale nástrojem k sebevyjádření prostřednictvím neodcizené práce.