Zemřel Václav Havel. Když mě ta zpráva trkla do očí, rozlil se ve mně takový mírně melancholický pocit. Ne, nebyla to nečekaná zpráva. Václav Havel měl dlouhodobé zdravotní potíže a jeho tělo bylo díky minulým strastem i slastem solidně zhuntované. Věděl jsem, že se nedávno viděl s Dalajlámou, myslím, že se blížící se smrtí zabývali a Havel její příchod přijal klidně.
Řekl jsem si něco ve smyslu: Byl jste naivní, pane prezidente, politika vás místy semlela více, než jste chtěl, vzala vám mnohé z vašich ideálů, jež jste prezentoval v době svého disidenství, ale kdo jsem já, abych vás mohl soudit? Mohu kritizovat vaše činy, mohu kritizovat vaše slova a myšlenky, mohu podotknout, že slovní spojení “humanitární bombardování“ je sice nezapomenutelný mem, ale jinak je to ta největší kravina, jíž jste kdy vypustil z úst a díky Bohu, že jste se proslavil i jinými věcmi. Ale čert to vem. Byl jste velký člověk a dělal jste velké chyby. Jinak to nejde. Každý, kdo se pustí do vysoké politiky, uzavírá tak či onak cosi na způsob smlouvy s ďáblem a vždy bude vnímán ambivalentně – tedy, bude vnímán ambivalentně lidmi, jako jsem já, jinak bude vnímán buď jako hrdina nebo jako padouch. A tato asociace mi připomněla, co se bude dít (a že se to bude dít nevyhnutelně): Lidé se rozdělí na ty, kteří budou lomit rukama, zapalovat virtuální i reálné svíčky, a demonstrativně dávat najevo svůj žal, a na ty, kteří nenechají na Havlovi nit suchou a budou neméně ostentativně rozkřikovat, že “měl chcípnout už dávno“ a podobně. A také jsem věděl, jak moc z toho budu otrávený.
Otrávený z té nekritičnosti, ze všech těch stereotypů, ze stereotypů, které dělají z lidí, podle toho, jaká ideologie je právě v kurzu, anděly či ďábly. Trápí mě to proto, že se pak vytrácí lidská bytost – a má-li žít zesnulý v našich vzpomínkách, neměl by být, tak či onak, redukován na karikaturu sebe sama.
Další část mého smutku nad celou touto záležitostí plyne z faktu, že lidé jako by nerozlišovali smutek a žal. Možná tyto dva duševní stavy ve skutečnosti rozlišují, jen si myslí, že smutek se projevuje navenek jako žal, co já vím? Ten rozdíl, tu distinkci, vysvětlím na jednoduchém příkladu: V rodinném kruhu zemře milovaný dědeček. Zemře klidně, rozloučí se. Jeho život byl naplněn. Příslušnou emocí je v tomto případě smutek. Rodiče přijdou náhle, tragicky a nečekaně o jediné dítě. Příslušnou emocí je v tomto případě žal. Smutek je emoce kladná, obohacující, rekapitulační, integrující. Žal je emoce dezintegrující, jež může vyústit do vážných duševních obtíží. Je nepřirozené, aby člověk při očekávaném úmrtí Václava Havla, bez ohledu na to, jak moc jej měl rád, cítil či projevoval žal. Co by totiž měl pak projevovat, kdyby mu zemřelo dítě? Nebo chce říci, že by pro vlastní dítě truchlil stejně jako pro Václava Havla? To snad ne!
Mám-li poskytnout velmi osobní srovnání: Když jsem na FB přečetl zprávu, že zahynula Katka, zůstal jsem bez dechu, v hlavě tupé prázdno, má mysl to odmítala akceptovat… A to nepatřila k lidem mi nejbližším. Když jsem o necelé dva dny později přečetl zprávu o smrti Havla, byl to zcela jiný druh pocitu. Je prostě sakra rozdíl, když nešťastně zahyne dvacetileté děvče, které jsem osobně znal, a když důstojně zesne pětasedmdesátiletý pán, jehož jsem choval v úctě (v mém případě to byla úcta s výhradami, ale stále úcta). A jako člověk, který pochoval oba rodiče se opravdu mohu v těchto věcech pokládat za celkem zkušeného. Proto to mě to nediferencované truchlení tak rmoutí.
Dosti však osobních reminiscencí. Václav Havel prostě prožil zajímavý život, zapsal se do dějin hned v několika oblastech, jeho politické i filosofické působení bude jistě ještě mnohokrát interpretováno (vynikající zhodnocení nabízí například Miloslav Ransdrof v knize …není všem dnům konec), jistě si užil lecjakých radostí, udělal spoustu chyb a naivností (ale vysloveně zlou vůli bych mu nepřisuzoval), dožil se pěkného věku a umřel. Nevím jak vy, ale já být na jeho místě, tak sám nad sebou nepláču, ale řeknu si: „Jo! Stálo to za to! Tak kam dál?“
Havel nebyl padouch ani hrdina bez bázně a hany. Byl člověkem své doby, s níž se oženil v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v mnoha oblastech nebyl schopen překročit svůj stín, a já mu salutuji s mírně smutným úsměvem na rtech.
Jihoafrický anglikánský biskup a velký bojovník proti apartheidu Desmond Tutu řekl: “To, na čem nakonec záleží, není to, jak jsme dobří, ale jak je dobrý Bůh. Ne to, jak moc Jej milujeme, ale to, jak moc On miluje nás. A Bůh nás miluje, ať jsme kýmkoli, ať už jsme učinili či nedokázali učinit cokoli, ať už jsme věřili či nikoli.“
Nesvádějme boje s přízraky minulosti, jež si sami vytváříme. Přijměme minulost, poučme se z ní, a bojujme o budoucnost. Pakliže jsme vnímali Václava Havla jako člověka a politika nám blízkého, věnujme mu svůj smutek a úctu, pakliže jsme jej vnímalo jako nepřítele, vzdejme mu úctu, uvědomme si, jak hloupé je křepčit na hrobech nepřátel, a jděme dál. Není to Havel, který nás rozděluje, rozdělujeme se sami a ke své vlastní škodě. Protože z hlediska věčnosti jsme si všichni rovni, a smrt je okamžikem, kdy časnost mizí a nastává věčnost. Dokážeme to?