Nemám chuť psát nějakou objektivní reportáž z právě skončeného pátého ročníku “setkání lidí, co se aktivně teoreticky i prakticky zajímají o magii, šamanimus, hermetismus, pohanství nebo mystiku a příbuzné směry.“ Shrnu jen to, co bylo důležité pro mě.
Moje povídání o Duchách šťastného húdú lehce nadzvedlo pár lidí, zvláště poté, co jsem prohlásil, že mi vůbec nevadí, když o úspěších, jichž se mi dostane, nemohu říci, že jsem je vykonal já, neb jsou z velké části dílem duchů, a že pokud se to, co přečká mou smrt stane Duchem šťastného húdú, nemám s tím problém. Ne, opravdu mi nesejde na tom iluzorním pocitu kontinuity existence, kterému říkáme „já“.
Přednáška nefalšované šamanky Arraku o jihoamerickém šamanismu byla obohacující, dozvěděl jsem se spoustu nového o Ayahuasce a dalších rostlinách, a líbilo se mi i následné řízené šamanské cestování, ale už jsem to zažil vícekrát – jen se tomu předtím říkalo “aktivní imaginace“. Ale to jsou prostě nejspíš jen různá slova pro totéž. Měl jsem pár vizí podobajících se scénám z filmu Kruh, zvláště jsem se setkal s démonickou černovlasou ženou a daroval jsem jí svůj prsten s drakem. Nebál jsem se. Myslím, že to byla moje Anima, ale šamanka to interpretovala jinak.
Introduction to Cherokee Medicine Ways, kterou pronesl nefalšovaný Čerokí Tim “Changing man“, byla podnětná tím, že nabídla velice prostou a přitom použitelnou metaforu umožňující lépe porozumět dynamice lidského života a ovlivňovat ji. Konkrétně jde o rovnováhu čtyř principů rozčleněných do dvou os:
- materiální (západ) – duchovní (východ)
- emoční (jih) – rozumové (sever)
Je třeba mít obě osy v rovnováze, aby vytyčovaly osy kola schopného pohybu. Někdy dochází k vyrovnání spontánně, jindy se člověk “zasekne“ a brzdí jej to v cestě vpřed. To i v případě, kdy je duchovnímu věnováno více síly než materiálnímu!
Současně lze metaforu použít v tom smyslu, že při lidské aktivitě se postupně zapojují jednotlivé složky – například ve vztahu či při zahájení nové činnosti: Nejprve emoce (jih; začátek, radost, energie, štěstí…), pak materiální oblast (západ; práce, úsilí, výkon, rutina), pak rozum (sever; reflexe dosud prožitého, uvědomění si překážek, zvažování, zda to vůbec stojí za to atp.) a nakonec duchovní (východ; přijetí, akceptace, uvědomění si širších souvislostí, poslání, smyslu…). A samozřejmě si lze představit tyto cykly uvnitř cyklů atd.
Při samhainovém rituálu mi požehnali do celebrantů obřadu (Airis, Eurik a Cody) vtělení tři keltští bohové smrti a podsvětí (Cernunnos – rohatý bůh lesů, umírání, lovu, cesty do podsvětí, Esus – pán brány, hranice mezi životem a smrtí a Veradunus – pán mrtvých, temnota – přemýšlím, jestli s jeho jménem souvisí francouzské toponymum “Verdun“). Esovi jsem coby obětinu věnoval starou báseň mého dávného dobrého přítele, jedinou delší báseň, kterou umím bezpečně zpaměti a která se pro tuto chvíli náramně hodila. Poté jsem v rámci rituálu imaginativně navštívil podsvětí. Ověřil jsem si také, že v rámci obřadu je možné bez problémů zpracovat vnější chlad, neb jsem obřad absolvoval od pasu nahoru nahý a zima mi bylo jen když jsem chtěl (během té imaginace).
Posléze jsem měl, díky mocnému Šivovu požehnání, jež mi bylo nabídnuto a jež jsem se po mnoha letech rozhodl přijmout a vstřebat, možnost zakusit Nietzschův věčný návrat téhož, kdy jsem se ztotožnil s představou, že to, co prožívám, je ve skutečnosti vzpomínka na to, co jsem už prožil, a co nyní probíhá jako rekapitulace mého života před smrtí. Pocit svobodné vůle je ve skutečnosti jen vzpomínka na pocit svobodné vůle: cokoli vykonám, je předurčeno tím, že jsem to již vykonal. A pak se objevila další znepokojivá myšlenka, že až toto rozpomínání se skončí, budu vzpomínat na to vzpomínání a tak pořád dokola ve smyslu písničky Pes jitrničku sežral. Kromě tohoto vědomí jsem nebyl schopen v tomto stavu přenést aktuální dění z krátkodobé paměti dál, takže jsem žil jen v přítomnosti a byl schopen smysluplně vést jen velmi krátké rozhovory vedené pomocí velmi stručných vět. Což mne posléze vedlo k myšlenkám týkajícím se paměti a identity. Pakliže jsme definováni tím, co si o sobě pamatujeme (ona výše zmíněná kontinuita existence), kým vlastně jsme, když drtivou většinu všeho zapomeneme a zbytek ještě často dosti překroutíme? Člověku se v této souvislosti namane vzpomínka na Borgesovu povídku “Funes, muž se zázračnou pamětí” atd.
Celkovým pocitem byla jistá melancholie, pocit nedokončenosti a ohromení z majestátu Bílých Karpat. Setkání s přáteli a známými bylo příjemné, ale byl jsem jaksi zvláštně odtažitý a ponořený spíše do svého vnitřního světa.