Do prdele, ten život je ale dřina únavná a nevděčná, běželo mi hlavou, když jsem dnes po poledni jel tramvají k babičce. Kdyby mi teď někdo řekl, že mám před sebou měsíc života, ulevilo by se mi. Už žádná dilemata, žádná existenciální úzkost tváří v tvář apelu naplnit svůj životní úděl. Jen bych pěkně uspořádal své věci, rozloučil se a s úlevným pocitem, že už to mám konečně z krku, umřel…
No vážně, bylo by to tak. Já vím, že mi to leckterý čtenář nebude věřit, bude to pokládat za pózu, rouhání se atp., ale já vím, že to tak je.
Ohledně té smrti, abychom vyjasnili některé nejasnosti: Nevěřím v Boha proto, abych mohl doufat v posmrtný život, což je prý obvyklá motivace věřících. Věřím v Boha proto, že mi vstupuje do života. Nevěřím v osobní posmrtný život ani co by se za nehet vešlo. Jsem přesvědčen (a mám pro to dobré důvody), že kontinuita toho, čemu pracovně říkáme “já“, což je beztak jen užitečná fikce, je smrtí přerušena, a ať už pak následuje cokoli, nemá to nic společného s naším vnímáním sebeidentity. To jen tak na okraj.
Život je dřina nevděčná, běželo mi tedy hlavou, když jsem jel k babičce. Ano, nelze popřít existenci jistého sebelítostivého tónu v těch myšlenkách, ovšemže tam byl, byl tam, protože vzpomínka na okamžiky štěstí a na zkreslené vnímání reality, jež s sebou přineslo (a které trvalo i poté, co samo štěstí vyhaslo), je ještě relativně čerstvá a je těžké přijmout zcela bez emocí fakt, že jsem zažíval city a pocity, jež působily velmi opravdově a ve skutečnosti lhaly, což nakonec vedlo k tomu, že jsem nebyl tak úplně sám sebou a někomu jsem ublížil a… tak. Pochopitelně mě napadla souvislost s vědecky prokázaným faktem, že mysl v neveselém stavu (pakliže ovšem nejsou přítomny mikromanické bludy) je mnohem racionálnější a věrněji zpracovává informace, než mysl radostná či dokonce euforická.
V tomto cynicko-chmurném rozpoložení mysli jsem dorazil k babičce. Babička plakala, bratr už tam byl a sdělil mi, že umřela teta Jana, babiččina druhá dcera a sestra mé maminky. Po pravdě řečeno mě to zase tak moc nepřekvapilo, teta na tom byla zdravotně katastrofálně už delší dobu. Vlastně jsem k ní žádný hlubší vztah neměl, ale k babičce hlubší vztah mám a bylo a je mi jí samozřejmě líto. Co odpovědět na tvrzení, že není fér, když matka přežije obě své děti? No, není to fér. Život není fér. Svět není fér. Kauzální mechanismy světa se neřídí mravními maximami. Dalo by se říci, že moje teta si svůj konec téměř jistě uspíšila kouřením cigaret, ale moje babička taky kouří, je jí 86 a je v pořádku. Život není fér. Život je nevděčná dřina a kdyby mi někdo v mém mládí plném iluzí řekl, jaký život doopravdy je, TAK! … bych mu nejspíš nevěřil.
Celkově vzato jde o to uvědomit si, že příjemné pocity jsou víceméně důsledkem biologických determinant našeho chování, přičemž někdy signalizují falešně či odpovídají na stimuly, s nimiž evoluce nepočítala (třeba drogy), a z hlediska naplnění životního údělu jsou nepodstatné. Vlastně navíc souvisejí spíše s nesvobodou než se svobodou, Kant měl pravdu, když se k nim stavěl zdrženlivě. Pakliže vůbec je možné jednat svobodně, znamená to něco úplně jiného, než co si pod tím lidé obvykle představují. Svoboda neznamená dát volný průběh predeterminovaným sklonům, jako je hromadění majetku či souložení s atraktivním partnerem, svoboda znamená jednat sobeckým genům a sobeckým zájmům navzdory. Otázkou zní, co mám ve svém životě vykonat, jaký úděl mám naplnit, co TO (říkejme Tomu třeba Bůh, u nějž mimochodem není podstatné, jaký je o sobě, ale jen a pouze jaký je pro mne) po mně chce. Myslím, že TO po mně nechce, abych byl šťastný. Takové ty plky typu “Bůh si přeje, abychom byli šťastní!“ jsou vskutku naivním nepochopením TOHO.
Zdá se, že si Bůh ani příliš nepřeje, abych žil standardní formu “naplněného života“ ve smyslu rodinného života, dětí atp., i když bych tomu byl osobně a sobecky rád. Nebo by tomu možná byly rády některé mé sobecké geny. Zdá se, že se ode mě očekává, že se budu věnovat věcem spíše neobvyklým a že si mám zajít chuť na nějaké ty prosté radosti. Lze to odvodit z některých snů a také z vizí, jež ke mně přicházely mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní cca před měsícem. Ať už je to jakkoli, hlavně nevěřit emocím! Emoce v mém případě lžou. Lze věřit zábleskům intuice, lze věřit rozumu, na emoce si musím dávat (někdo jiný to může mít obráceně, píšu o sobě, ne o lidech všeobecně!).
Nu, takže takto nyní vidím svět. Ač se to nezdá, je to pohled poměrně optimistický. Nemá zhola nic společného s rozpoložením typu “Nic nemá smysl.“ – právě naopak! Je v něm síla k činům a schopnost vidět věci takové, jaké jsou, v celé jejich nahotě. A snad i dostatek vnitřního ticha, abych dokázal zaslechnout hlas boží či hlas nietzscheovské Prapodstaty a byl schopen jít, stejně jako kdysi Abram, tam, kam mi Bůh ukáže.