Cesta místy II. – Vyhasínání, smutek a Baronovy brejle

Byla kdysi jedna cesta místy, byla to cesta prodchnutá extatickým štěstím, a ta cesta je pryč, i když místa zůstala a na nich, místy, přilepené palčivě bolavé kousky štěstí. Tak už to s cestami někdy bývá: Nejen že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, možná do téže řeky nevstoupíš ani jedinkát. Táž řeka neexistuje. Souvisí to s problémem esence a s tím, že za branami očí je propastná tůň nicoty.

(Ano, toto je jeden z těch osobních, metaforických a symbolistních Kojotových článků, které plně pochopí jen on sám. Snad…)

Takže druhá cesta místy. S babičkou a bratrem. Nejprve do Jedovnic na oběd a pak na hřbitov. Oběd byl skvělý, dal jsem si srnčí hřbet s omáčkou, brusinkami a knedlíky, bratr se podivoval, že mám trpělivost obírat kosti. Dal si pečlivě vykostěný steak… Jen vosy, co létaly kolem, byly otravné, protože mám z žihadly obdařeného hmyzu fóbii. Nicméně jsem si díky nim a díky Janotově krásné písni Podzimní král vzpomněl, že přichází podzim a bylo mi z toho melancholicky a ta píseň mi pak zněla v hlavě po zbytek dne, pokud mi zrovna nezněla v hlavě Nohavicova píseň Jako jelen, když vodu chce pít.

Před jídlem a po jídle mne bratr i babička ofoukli kouřem, což bylo nepříjemné, ale právě proto to bylo příjemné. Nicméně zrovna teď bych si cigáro dal. Tak už to chodí.

Pak hřbitov, hrob mých rodičů, zítra to bude devět let, co maminka umřela. Zasadili jsme tam vřes, který koupila babička. Měl pěkné bílé kvítky. Jsem si jist, že tam uschne. Utrhali jsme také listy liliím. Ve vhodnou chvíli jsem tichounce zamumlal Papa Legba ouvre baye pou mwen, Ago eh! a pak pozdravil místního Barona a Maman Brigitte. Nic zvláštního jsem tím nesledoval, jen jsem si tak připomněl, že to co jsou teď oni (Ghede) jsem i já, protože jsem se předevčírem podíval o půl páté ráno skrze své oči do své hlavy a uvědomil jsem si, že to nejsem já, kdo se dívá, že si to ani neuvědomuji (je těžké, to vyjádřit jazykem…), že je shluk orgánů, kostí, svalů, tekutin, neuronů… shluk všech těch částí a nic z toho není , prázdnota odráží prázdnotu, smrt smrt, oči vedou nikam a tak to bylo, je a bude a pocit je jen část toho shluku povětšinou nepříliš estetických věcí, duchovní složky nevyjímaje. V jádru všeho zeje Propast, entity jsou jen zářící víry matérie kroužící kolem černé díry – poté, co díra vše pohltí, nastane tma. A ty díry s víry kolem sebe víří kolem větších černých děr a ta největší černá díra je Bůh a to jsem, či mohu být, za jistých okolností já sám, což je ovšem skutečnost zcela bezpodstatná. Tak jako tak v Bohu vše skončí.

Vzpomenuv (či, možná lépe, vzpomenuvše) si tedy na tu hodinu, kdy prázdnota vnímala prázdnotu a části bez centra a esence vnímaly jiné části bez centra a esence, jsem/jsme svou prázdnotou pozdravil/pozdravili prázdnotu mrtvých a jejich vládců a bylo to velmi korektní.

Pak jsme jeli na chalupu na Nových dvorech a já budu pro větší srozumitelnost opět používat ichformu standardním způsobem, ale čtenář již chápe, že je to záležitost jazyková a nikoli esenciální. Jeli jsme kolem Balcarky a přes Sloup a bylo krásně, vápencové skály vystupovaly ze země jako kosti a cítil jsem se doma a bylo mi líto, že do těch míst zavítávám v posledních letech tak zřídka. Přirozeně jsem si vzpomněl i na dávný výlet s Lucienne a na slova umírajícího rabína o tom, jak to všechno je.

Na chalupě jsme si dali kávu a popovídali, najmě o bratrových náhlých kožních obtížích na šlapkách, a také o té chalupě, a já se zaobíral různými myšlenkami týkajícími se toho místa a vším, co je s ním spojené a ty myšlenky určitým způsobem souvisely mimo jiné i s touhou po motocyklu.

Načež jsem i s těmi myšlenkami odkráčel do lipové aleje, abych opět navštívil místa. Pohlédl jsem na východ okem Přícestníku a zavzpomínal na lípy, na jejichž kmenech byly informace ohledně této pozoruhodné stavby.

Sluneční brýle s chybějícím pravým sklem! Jeden z atributů Barona Samediho objevený mnou na magickém místě krátce po návštěvě hřbitova! Poté, co se mi v posledních dnech podařilo uklidit, jsem začal vážně přemýšlet o oltáři pro Ghede. Už je také na čase. A říkal jsem si: Kde jen seženu Baronovy brejle? Asi budu muset koupit nějaké staré ve vetešnictví a vyloupnout pravé sklíčko. Jenže dnes už staré sluneční brýle ve vetešnictvích moc k vidění nebývají. Přece nekoupím Baronovi brýle nové, to by se neslušelo… Prostě takto nějak jsem přemýšlel a vidíte, jak krásně jsem byl odměněn a neříkejte mi, že magie nefunguje a loa jsou jen fiktivní strašidla! Loa samozřejmě neexistují – stejným způsobem, jakým neexistujeme my, lidé. A tak jsem měl radost, že mám takové skvělé brejle bez sklíčka a říkal jsem si, že až o tom budu psát článek, nesmím zapomenout a zeptat se čtenářů, jestli náhodou nemají někde na půdě starý černý klobouk, nejlépe cylindr, ideálně prožraný moly. Případně i kus černé či fialové látky (rovněž opracované moly) by se šikl. Pozadí oltáře by mohl tvořit černý omšelý a moly ožraný oblek. Netušíte, jak obtížné je dnes sehnat bezcenné věci! Tak o tom jsem přemýšlel a bylo mi veseleji a kráčel jsem lipovou alejí a telefonoval s Lucienne a říkal jí, jak skvělá synchronicita se mi přihodila a jestli je v pořádku a tak.

Les mě přivítal jako vždy, voněl tak nějak předpodzimně, mně zněl v hlavě Podzimní král a bylo to hezké a velmi melancholické, protože jsem si uvědomil, že touto cestou chodím už více než čtvrtstoletí, a že stromy, které vidím, jsou jiné stromy, než které jsem vídal v dětství, a přesto současně stejné, a přemýšlel jsem o tom vstupování do řeky.

Trosky hradu, o který nyní pečuje (a chce jej uchovat pro budoucnost) a který studuje a popularizuje jakési občanské sdružení, mne, jako už nesčetněkrát, okouzlily svým prolínáním zdí a kořenů, pomalým, takřka neznatelným, leč neodvratným mizením lidského díla v náruči přírody. Můj vzkaz těm, kdo chtějí dbát o to místo: Nechte Blansek na pokoji! Nechte jej rozpadat, kámen po kameni, rok za rokem, století po století. A neříkejte lidem, ať tam chodí. Oni tam pak nechávají obaly od Tatranek a prázdné petláhve a… tak. Naštěstí tam zase tak moc lidí nechodí, trusiči obalů se pohybují ponejvíc kolem Macochy, která má daleko větší PR než Blansek a je to vidět. Kdysi jsem snil o tom, že si koupím vzduchovku s dalekohledem a do ní takové ty šipky s peříčkem, ukryji se na strategickém místě a když někdo odhodí obal do přírody, střelím ho do zadku. Ale to jsem byl ještě mladý a měl jsem hloupé nápady a spoustu času o nich snít. Teď už vím, že takové věci se nedělají, že bych tím ničeho nedosáhl a ještě by mě, poté, co by mě chytli, a oni by mě chytli, protože neběhám moc rychle, zavřeli nebo aspoň dali pokutu, a já raději dám peníze na studny na Haiti než tomuhle státu, protože nevěřím, že by je tento stát použil k něčemu kloudnému, třeba k úklidu exponovaných míst turistických stezek v Moravském krasu.

A tak jsem tentokrát nepřemýšlel o vzduchovce, ale prostě jsem vnímal ty kameny a stromy a mech a trávu a byl jsem zvědav, jestli chytím klíště. Šel jsem středem po takovém centrálním pahrbku, tj. zkratkou, jako vždy, když tudy jdu sám nebo s někým, kdo je přiměřeně šikovný, a dorazil jsem ke skále, kterou bylo třeba sešplhat a dostat se tak na cestu, která ten pahrbek obkružuje. A koukal jsem se dolů a najednou se objevila nejistota, obavy a úzkost.

Už více než čtvrtstoletí používám tuto zkratku. Sešplhával jsem tudy dokonce i potmě a pod vlivem omamných a psychotropních látek, zvládal jsem to i po dešti, když sklály a hlína byly mazlavé a kluzké, dělal jsem to takřka automaticky, bez přemýšlení, jako něco, co prostě umíte a děláte už strašně dlouho. Ostatně to ani není žádná echt skaní stěna, jen takový hodně prudký sráz s vhodnými úchyty. Spadnout by samozřejmě nebylo příjemné, bezpochyby by takový pád skončil nějakým úrazem, při obzvlášť velké smůle klidně i smrtelným, ale nikdy jsem s tímto úsekem cesty neměl sebemenší problém. A najednou jo. Najednou jsem si nebyl jist. Nevěřil jsem svému tělu, svým zádům, svým kloubům, či – lépe a v intencích výše uvedeného – jednotlivé klouby, chrupavky, záda, svaly a samozřejmě příslušné oblasti v mozku si nevěřily. Byl to hrozný pocit. Já se té skály najednou bál a připadal jsem si starý a říkal jsem si, že lepší už to nebude, že budu čím dál starší a klouby mě budou bolet víc a víc a budu chodit o holi kvůli zádům a budu mít strach ze skalních schodů a že šediny jsou sice hrozně cool, ale že za tohle to nestojí, nicméně že s tím stejně nic nenadělám. A v hlavě se mi transformovaly verše Robina Štěpánka z básně Hřbitov šťastných duší ve větu: Jednou přijde ta chvíle, kdy to nedokážu, jednou přijde ta chvíle, kdy to vzdám… A bylo mi strašně, strašně smutno, až k pláči. A pak jsem si řekl: Ale dnes to nebude. Řekl jsem si to klidně, s tečkou na konci, tak nějak civilně a neokázale. A s jistým rozechvěním a nejistotou jsem z té skalky sešplhal a pokračoval v cestě.

Pak jsem dorazil do srdce Blanseku, místa se zachovalými zdmi, které se říká, nebo se alespoň mezi dětmi kdysi říkalo, Okna. A viděl jsem kmen stromu, který jsem znával jako strom, pak jako padlý strom, po jehož kůry zbaveném mohutném kmeni se chodilo a frajeřilo, zvláště když byl vlhký, a který teď byl už dočista trouchnivý a rozpadlý na několik v půdě postupně mizejících částí. A pak jsem vzpomínal na další stromy a díval jsem se na uschlý strom, který rostl nahoře na mohutné kamenné zdi a který byl malým stromkem a já se na něj dívával a říkával jsem si: Sluší mu to tam, ale nevydrží tam dlouho, má málo živin v té zdi, přesto však svými kořeny uvolní nějaký balvan. A nyní je ten strom uschlý a já se na něj díval a v duchu se mu poklonil, že to dotáhl do tak nečekané výše. A také jsem seděl na kmeni dalšího trouchnivějícího stromu, který také pamatuji jako stojící, ale myslím, že si jej nepamatuji jako živý strom. A vzpomněl jsem si na lednovou cestu místy a jak jsem na tom trouchnivějícím kmeni tehdy seděl s Povídá si s krkavci a jak jsem byl tehdy šťastný. A uvědomil jsem si, že to byla jen iluze, záře zrcadla, za nímž není nic, záře, která pohasla, jako by nikdy nebyla, jak už to s odrazy v zrcadlech a s pocity štěstí bývá. Jak vypadá zrcadlo, které nic neodráží?

Snažil jsem tam najít kousky vonných dřev, které jsme na tom místě pálili, ale už dávno je po těch sedmi měsících smysl déšť. A věděl jsem, že tak, jako ten strom a jako ten hrad a jako vůbec všechno se v nebytí rozpadnu i já a Povídá si s krkavci a všechny ty vzpomínky a všechna ta bolest a vše se stane tím, čím to již nyní ve svém bytostném jádru je. A bylo mi smutno a byl jsem klidný, jen mě trochu bolelo za krkem a v kříži.

Poté jsem ještě sešplhal trochu níž a podíval se ze srázu, z něhož jsem chtěl před třinácti lety po hádce s maminkou, jež se týkala školy a Povídá si s krkavci (která tehdy ještě nebyla Povídá si s krkavci), skočit dolů, protože jsem cítil bolest, jež byla téměř k nevydržení, ale nakonec se ukázalo, že k vydržení byla, protože jsem neskočil, jen jsem hodil dolů stříbrný prsten, který jsem dostal od maminky k narozeninám a na němž byla vyryta slova I toto přejde.

O kousek dál jsem se podíval na skalní stěnu Pustého žlebu a viděl jsem lanovku, která vozí lidi nahoru a která mi dlouho připadala jako znesvěcení, ale nyní jsem si uvědomil, že jednou budu možná starý a bude mě všechno bolet a budu chodit o holi a budu ještě rád, když mě nahoru ke Koňskému spádu a k Macoše vyveze kabinka lanovky. Tak jsem se dnes díky svému strachu sešplhat skalku s tou lanovkou smířil.

I vydal jsem se na zpáteční cestu a zvolil jsem cestu úplně jinou než obvykle, vzal jsem to zprava, protože mne tam nalákal stinný les, chtěl jsem si totiž odpočinout od Slunce. Když jsem byl na cestě lesem směrem k chalupě, zazvonil mi mobil. Volal bratr a ptal se, kde jsem. Odpověděl jsem mu, že už jdu domů, protože jsem si myslel, že už se chystáme k odjezdu. Překvapil mne však: Řekl, že to jsme se asi minuli, neboť jde s babičkou, jež jinak nedala, směrem k Oknům.

Vyrazilo mi to dech!

Můj bratr s pálící vyrážkou na chodidlech a moje babička, jíž táhne na devadesátku, jsou na cestě k Oknům?! Odvětil jsem, že jdu za nimi, i když jsem měl po pravdě řečeno už docela žízeň a nic k pití a také jsem se trochu styděl, že jsem si tak naříkal, že stárnu, a moje babička je teď na Blanseku. Našel jsem je na místě, odkud je vidět zbytek věže, je to taková proluka nad níž v dobách života hradu vedl most, jenž bylo možné strhnout a bránit tak hrad na etapy. Dál už babička jít nemohla. K Oknům vedou prudce nahoru neuspořádané stupně ze skal a kamenů, místy doupravované lidskou rukou, což už bylo, a nebylo divu, nad babiččiny síly. Tak jsme si chvilku povídali (bratr mi mimo jiné řekl, že potkali ženu hledající klíče od auta, tak jí řekl, že je někdo pověsil na Přícestník…), dívali se po krajině a pak jsme šli pomalu zpět. Pro babičku to byla dost zabíračka, ale zvládla to se záviděníhodnou ctí!

Na chalupě jsme si zase povídali, bratr si stěžoval na pálící nohy a já jsem mu řekl, že ani jeden z nás není kožař a že já mám ve zvyku netrápit se věcmi, s nimiž aktuálně nemůžu nic dělat. Pak jsem se v duchu plácl přes prsty, protože to sice znělo moudře, ale nebyla to pravda.

Po chvíli odpočinku jsem se rozloučil s chalupou (doufám, že jen pro tento rok), obdivoval jsem červené listy psího vína , jež začíná kolonizovat vzrostlé smrky, které kdysi na dvorku zasadila maminka (aniž by jí došlo, že z nich za třicet let budou vzrostlé smrky…), a moc se mi líbilo, jak se zde příroda dotýká domu, podobně jako na Blanseku, ale jaksi v raném stádiu, a věděl jsem, že i toto místo je součástí toho souboru míst, představ, buněk, orgánů, neuronů a samozřejmě kostí, které dohromady tvoří to, čemu konvenčně říkám “já“. Naposledy jsem prošel předzahrádkou po kameny posázené cestě, kterou kdysi dávno vytvořila moje máma, když se teprve učila pracovat s kameny a skládat je k sobě, a proto je ta cesta hodně hrbolatá – a proto ji mám taky tak rád…

Cestou domů jsme si s bratrem povídali o mých dávných kamarádech z Nových dvorů a já mu řekl, že bych je dnes už nepoznal, a on na to, že poznal, že se tolik nezměnili, a já na to nic neřekl, ale věděl jsem, že bych je nepoznal, protože já si strašně špatně pamatuju tváře a mnohdy nezareaguju ani na tvář někoho, koho opravdu dobře znám, pokud jej spatřím někde, kde bych jej nečekal. Ale proč o tom mluvit. Také jsem cestou domů myslel na to, jak jsme jezdívali domů s rodiči – nejprve škodovkou stovkou, pak stopětkou (tu stovku jsem míval raději) – a jak jsme párkrát zůstali stát v koloně a díval jsem se a současně vzpomínal na světla aut v padajícím soumraku a tak vůbec.

Nu, a v Brně mě bratr na Kotlářské vysadil, já dorazil domů, pozdravil se se zvířaty, povečeřel, připravil se ke psaní a mimo jiné zjistil, že u mého nového mobilu je pokažený foťák, ale je pokažený naprosto úchvatným způsobem!, a pak už jsem jen psal, protože toho bylo, a je, tolik, co chci sdělit, protože, ač je to určitým způsobem dětinské, chci, potřebuji, musím!, spolu s hrdinkou hry Sarah Kane Psychóza ve 4:48 říci: “Dívejte se na mne…“