Po delší době se opět podělím o text, tedy v tomto případě hned o dva spřízněné texty, z konce devadestých let. Tipuji to s téměř absolutní jistotou na druhou polovinu roku 1998. Jsou sice poněkud naivní a také dost sebelítostivé, ale takový jsem prostě tehdy byl. A i s odstupem těch let se mi ty tetxtíky docela líbí. Třeba zaujmou i vás.
O Básníkově úsměvu
(Petře Bučkové)
Usmíval se.
Na svět, jenž jej ubíjel.
Tajil své slzy před světem, který po nich toužil, aby z pokoření a slabosti trpících získal vláhu.
Byl to krutý svět. Krutý, nikoli však zlý. Musel být krutý, aby přežil, aby slzy zvlhčily rozpraskanou zemi a daly růst novému životu.
Ale básník světu odolával. Svou bolest měnil v popsané cáry, jež vítr roznášel do všech světových stran. Byl krutý, když světu odpíral vláhu svých očí. A byl zlý, neboť tak činil vědomě.
Zatímco básník ve svém odhodlaném vzdoru žárlivě střežil každou slzu, země kolem něj měnila se v poušť.
Jednoho dne pohlédl na poslední kvítek, který ještě bojoval o život v šedivém prachu básníkovy zahrady. Ustrnul, když si v plné síle uvědomil vražednou moc svého úsměvu a bezmocnou prázdnotu svých básní. V jeho mysli se v té chvíli opět začaly rodit verše – překrásné a smutné verše o umírající sedmikrásce…
„NE!“ vykřikl do ticha, roztrhal čistý svitek a sehnul se nad kvítkem.
Chtěl ronit slzy na jeho droboučké lístky.
Přál si, zoufale si přál zachránit ten poslední zbyteček života v šedivé pustině, která jej obklopovala. V pustině, již stvořil svým úsměvem a svými verši.
Slzy však nepřicházely.
Zapomněl už plakat.
S povzdechem pohladil usychající květ.
Smutně se pousmál…
* * *
Námět
Psal.
Možná ne dlouho, ale kdo ví, jak v Říši snů plyne čas?
Svou duši měnil na popsané papyrové svitky.
První příběhy byly o těch nejtemnějších hlubinách jeho já. Líbily se jen málokomu, on však byl příjemný, soucitný a láskyplný, proto jej mnozí měli rádi.
Pak začal psát i o radosti a štěstí, o prostých touhách, o zklamání, ale i naplnění. O lásce. O tom, co cítil k ostatním, ke světu. Lidem se líbily jeho nové příběhy.
A tak, jak se prve vše zlé měnilo v tisíce slov, nyní se vytrácelo i to dobré.
Jeho horoucí srdce pomalu chladlo a měnilo se ve střípek ledu.
Stával se krutým a lhostejným, jen jeho příběhy byly ještě plné lásky a síly.
Slábl a mizel světu jako tající sníh.
Cítil vyprahlost své duše a chtěl se zabít.
Ale vzal místo toho pero a vložil i tento pocit na další svitek.
Potom už nebylo o čem psát.
Pozvedl sklenku rudého vína a napil se.
„Jsem prázdný,“ pomyslel si. „Žiji jen ve svých příbězích… Zajímavý námět!“
Usedl ke stolu a smočil pero v inkoustu.
Psal…