Mí stálí čtenáři jistě vědí, že jsem typ člověka, který se u filmů snadno dojímá a často i pláče. Nejnovější film mého oblíbeného režiséra Larse von Triera, pojednávající o osudech lidí čelících smrtící hrozbě v podobě bludné planety na kolizním kurzu se Zemí, mne svými trailery i oficiálním textem distributora (který mimochodem neodpovídá zcela realitě) velice naladil a očekával jsem pořádnou nálož emocí. Nestalo se tak. Navzdory vysokým hodnocením pokládám tento film za velké zklamání a cítím se doslova zrazen, neboť jsem neočekával, že tak nosné téma Lars von Trier kompletně pohřbí…
A téma to nosné je. Nabízí se existenciální drama, stačí si jen chvíli pohrávat s představou, jaké by to bylo, kdyby zmizela jakákoli perspektiva lidstva a života – individuální smrt ještě dokážeme nějak zpracovat, dát jí nějaký smysl, ale zánik celé naší planety je perspektiva, s níž se srovnat je téměř nemožné. A s tím se samozřejmě pojí otázka: Co mám činit ve chvíli, kdy, ať učiním cokoli, nemá to vůbec žádný smysl? Problém je, že film, snažící se odpovědět na tuto otázku, by smysl dávat měl!
Začátek byl slibný. Impozantní prology filmů Trier prostě umí, a tentokrát dal divákovi na srozuměnou, že ať už se ve filmu stane cokoli, konec je jasný – naše planeta se zanoří do několikrát většího tělesa, planety, jíž lovci exoplanet říkají superzemě (tedy velká, ale nikoli plynná planeta). Nicméně už v té chvíli se mi v mysli ozval poplašný zvonek a ptal jsem se sám sebe: Mají to tvůrci dobře spočítané? Neměla se Země náhodou už před kolizí zmítat v křečích slapových sil?
Pak jsem ale nechal fyziku stranou a dopřál tvůrci filmu, aby mne vtáhl do děje. Krásná hlavní hrdinka první části filmu se vdává, vše se odehrává na honosném sídle, ale postupně se ukazuje, že s ní něco není v pořádku, idylický obrázek postupně nabývá znepokojivých rysů. Potud velmi dobré – pěkně to graduje a s vědomím, že je to celé orámované blížícím se koncem světa, z filmu čiší sympaticky tísnivá atmosféra (ostatně podobně jako z první poloviny Trierova filmu Antikrist). Nakonec se nevěsta projeví jako cosi mezi hysterkou a ženou atakovanou těžkou depresí, novomanžel ji poněkud nelogicky opouští, celý příběh se rozpadá a ztrácí věrohodnost. Druhá část filmu je věnována její sestře, která sídlo, v němž se odehrávala nepovedená svatba, se svým manželem vlastní, a která se nyní o bláznivou nevěstu stará. Kromě toho má strach o svého malého syna, protože vše se odehrává ve stínu blízkého průletu planety Melancholia, která však má podle vědců Zemi minout. Nicméně se na internetu objevují i hlasy, že ke kolizi dojde. Planeta se zvětšuje závratným způsobem (musí se pohybovat fakt rychle, když se zpoza Slunce dostane k Zemi za pár dní…) a brzy je větší než Měsíc v úplňku. Kupodivu se nezdá, že by to s naší planetou něco významného dělalo, ale je to komorní drama, neznáme zprávy ze světa… Několik senzačních scén se dvěma světly na noční obloze, včetně vypiplaných dvojitých stínů… Bláznivé nevěstě už tolik nehrabe, ale je stále dost mimo. Na rozdíl od své sestry nemá strach, její deprese zcela filtruje obavy z konce světa, který dokonce vítá, protože život na Zemi vnímá jako špatný. To mohu s klidným svědomím označit za věrohodné. V takových stavech je to velmi představitelný pohled na věc.
Rozumná sestra najde na internetu možný průběh průletu planety, který končí srážkou, a vyděsí se. V té chvíli přestane fungovat elektřina a rodina je odříznuta od dalších informací. A to už jsem si říkal, že by si Trier zasloužil pár facek. Melancholia se na tom schématu přiblíží Zemi, mine ji, obletí (dráha se zakřiví vlivem zemské gravitace) pak se otočí, vrátí (důvod, proč se otočí a vrací se k Zemi, jsem nepostřehl, patrně je přitažena zpět Zemí) a narazí. No to je mi ale do očí bijící blbost! To se mezi filmovými kritiky opravdu nenajde nikdo, koho by něco takového bytostně neurazilo? Někdo, komu by nedošlo, že těleso, řekneme, pětkrát až desetkrát hmotnější než Země, které se závratnou rychlostí řítí sluneční soustavou, se nebude chovat tímto způsobem? Melancholia by pochopitelně letěla dál, gravitace naší planety by ji nijak významně z kurzu neodchýlila. Země by svou dráhu jistě nějak změnila, jak, to nevím, neumím to spočítat. Ale dosti fyziky, prostě jsem byl tím nesmyslem tak pohoršen, že už jsem jen skřípal zuby, když se to, co hrdinka viděla na internetu, skutečně stalo: Melancholia těsně minula Zemi, aniž by to mělo jiné následky než zcela pokojné odsátí části atmosféry a zřídnutí vzduchu (hrdinové jsou ale dýchaviční jen chvilku, záhy opět dýchají, a to i v běhu, jako by se nechumelilo), následuje krátká etapa falešné naděje, Melancholia se opět začne zvětšovat, manžel příčetné hrdinky spáchá sebevraždu, příčetná hrdinka panikaří, její bláznivá sestra je celkem v klidu, blíží se vyvrcholení, následuje závěrečná scéna, která není vůbec špatná (symbolický akt tváří v tvář zániku), bum, konec.
Uf. Zabít je málo toho Triera, a to rozhodne ne kvůli jeho provokativní a skoro sympatické prostořekosti ohledně Hitlera. Mám jeho filmy rád, dokonce i kontroverzní Antikrist se mi celkem líbil, i když poslední čtvrtina rovněž pohřbila jinak slibné psychodrama, ale tohle fakt ne. Na to, aby to byl surrealistický a snový příběh, jemuž by bylo možné odpustit nerealističnost, to bylo až příliš realistické (neboli: Pokud nemá logiku kupříkladu film Davida Lynche, tak mi to nevadí, protože lynchoviny jsou snové a ne realistické). Herci byli dobří a myslím, že se opravdu snažili, výprava byla bezchybná, vizuální stránka impozantní, některé scény ohromující, Wagnerova hudba je monumentální a případná, jako celek… sračka. To si fakt nemohl Trier najmout nějakého matfyzáka, který by mu namodeloval realistické možnosti, jak by mohlo dojít ke katastrofální kolizi Země s cizím tělesem? A nemohl se víc zamyslet nad logikou děje na konci první části snímku, kdy vyvolá v divákovi otázky, na něž se pak neobtěžuje odpovědět? K čemu je pak dobrá všechna ta snaha?
Myslím, že jsem už Melancholií ztratil víc času, než si tento počin zaslouží. Dvě hodiny v kině a skoro hodinu psaním rozhořčené recenze, takže: Dopsat, přečíst po sobě, zveřejnit, zapomenout…