V devadesátých letech jsem byl mladý a hloupý. Dnes jsem o nějakých dvanáct až osmnáct let starší a obávám se, že ne o moc chytřejší, ale něco jsem cestou pochytil ohledně jisté záležitosti týkající se toho, zda jsem či nejsem Bůh, a rád bych se o to podělil; třeba to někomu o dvanáct až osmnáct let mladšímu pomůže nemotat se tak dlouho v luciferských pastičkách na nedočkavé duchovně hledající myši.
To máte tak – byl jsem mladý, hloupý, nevyzrálý a s nadšením jsem četl spisy Ladislava Klímy, Aleistra Crowleyho či Heinleinova Cizince v cizí zemi (později také vypjatě individualistickou mystiku Carlose Castanedy), tak či onak se zaobíral tím, o čem psal Klíma jako o deoesenci či egodeismu, a přijímal za svou větu “Není jiného boha než člověka.“ z Crowleho Liber OZ. (Odbočka: Nezaměňovat s mým satanistickým obdobím – pojetí člověka jako boha v laveyánském satanismu není spirituální, ale pragmatické.)
Byla to chyba. Tím v žádném případě nechci říci, že se jedná o a priori scestné přístupy, to v žádném případě! Pouze jsem dospěl k závěru, že podobné přístupy jsou pro začátek příliš luciferské (ve steinerovském smyslu) a u lidí, kteří jimi začínají, místo aby jimi končili, vedou k petrifikaci ega. Alespoň v mém případě tomu tak rozhodně bylo. Kdybych v té době pozorněji četl Nietzscheho, možná by mi došlo, jak nevyzrálý na takový přístup jsem a kolik se toho snažím přeskočit, abych už už byl u cíle. Nehledě na to, že jsem to celé nadmíru intelektualizoval, což mi ostatně vydrželo ještě dalších deset let – až do léta 2010.
Možná jsem se na té cestě i někam dostal a něčemu porozuměl, nicméně, jak tomu dnes rozumím, jsem musel celou tuto cestu kompletně dekonstruovat a začít znovu. Proto mé ateisticko-laveyánské období, které mi samozřejmě bude předhazováno ještě dlouho lidmi, jenž nechápou, že Self, bytostné Já, Prapodstata, ví lépe než já, co se zbloudilou duší…
Ani náhodou jsem nepřekonal dualitu, nevyřešil jsem thelémskou rovnici 2=0, a nemám, a nikdy jsem neměl, právo hovořit o Bohu tímto způsobem. Takže teď pěkně pokorně kloním hlavu před Pánem Bohem, pěkně po buberovsku, tedy ve smyslu Já a Ty, a nepletu se do věcí, do nichž se mi plést nepřísluší.
Otázka zní, byly ty roky naplněné přebývám v bublině vlastního ega vůbec k něčemu dobré? Ale ano, jistě, že byly. Vždyť i ve vědě platí, že cenná je i odhalená slepá ulička, nejen velký objev. A kdo ví, možná jsou všechny uličky slepé, jen na konci jedné z nich někdo otevře dveře…