Islám je v současné době často diskutovaným tématem, především jako hrozba euroamerické civilizaci. Diskuse tohoto typu vedou obvykle ke zjednodušování, černobílému vidění a opomíjejí mnohé, co je s tímto nejmladším velkým abrahámovským náboženstvím spjato. Proto mne velice potěšilo, když jsem zjistil, že znovu vyšla jedna ze zásadních českých knih o islámu, jíž Kropáčkovy Duchovní cesty islámu bezpochyby jsou.
V žádném případě nechci, aby tato moje recenze vyzněla jako obhajoba neblahých fenoménů, které jsou s islámem spjaty a skutečně je nelze “odvysvětlit“ poukazem na mimonáboženské příčiny, jak se občas děje. Nicméně by bylo rovněž chybou pokládat islámskou kulturu za ryze barbarskou a upírat jí myšlenkové bohatství, což se bohužel často stává. Bylo by to stejné pochybení, jako poukazovat na barbarskost inkvizice a pomíjet přitom Sixtinskou kapli či vrcholná díla středověké scholastiky.
Jak naznačuje již název, nezaměřuje se Kropáčkova kniha na soudobou politickou podobu islámu, i když i té je tam věnován prostor, ale na islám jako náboženskou nauku, jako na soubor duchovních cest. Jedná se tedy o přehledovou publikaci religionistickou, nikoli politologickou. Seznámíme se zde proto se vznikem islámu v návaznosti na judaismus, křesťanství i předislámská arabská náboženství, shrnutím Koránu a jeho specifik, se sunnou (tradicí), která v sunnitském islámu tvoří vedle Koránu druhý věroučný základ tohoto náboženství, s věroukou samotnou, s povinnostmi muslima, s islámským právem, etikou i s velmi inspirativní islámskou mystikou. Kromě srozumitelného vyjasnění rozdílů mezi sunnitským a šíitským islámem se čtenář seznámí i s nejvýznamnějšími islámskými sektami. Pozornost je věnována i dějinám islámské civilizace, jejím reáliím, vztahu islámu a křesťanství a kniha stručně pojednává i o islámu ve dvacátém století, i když v tomto směru je vhodné doplnit informace například četbou knih dalšího význačného českého orientalisty Miloše Mendela.
Autor svůj text prokládá řadou citací Koránu, hadíthů (tradovaných Muhammadových výroků), islámských učenců, mystiků i básníků. Kniha tak jde do hloubky a navzdory svému nevelkému rozsahu (necelých 300 stran) vykresluje islám barvitě, komplexně a nezaujatě. Čtenář si tak může uvědomit, že islám, tak jako každý rozvinutý společenský a náboženský fenomén, nelze redukovat pouze na terorismus, stínání hlav a vraždění znásilněných dcer, jakkoli i tyto fenomény k islámu bohužel také patří.
Duchovní cesty islámu jsou knihou, která by měla být čtena, obávám se nicméně, že mnoho lidí dá přednost zjednodušenému, leč důkladně zvnitřněnému, obrazu “nepřítele“ a odmítnou cokoli, co by na tohoto nepřítele mohlo vrhnout byť i jen paprsek dobrého světla. Pakliže k těmto lidem nepatříte a problematika islámu vám není lhostejná, vřele vám Kropáčkovu knihu doporučuji. V současnosti je bezpochyby tou nejlepší přehledovou publikací o islámu na českém trhu.