Rozjímání nad údělem

Během zajímavého podvečera stráveného v kavárně s dobrým, vzdělaným a laskavým přítelem, jsem si uvědomil a také zformuloval některé souvislosti svého životního údělu. Uvědomil jsem si totiž, že pro celý ten roztěkaný chaos všech těch mých studií, zájmů a prací, existuje jen jeden možný svorník, jediný společný jmenovatel. Je to jedna z variant spisovatelského údělu…

Jistě, jsou i spisovatelé, kteří nikdy nežili dobrodružný život a zůstali po celý život věrni, spolu s tou spisovatelskou, jen jediné další profesi. Ale pak jsou ti, co v životě zkusili spoustu různých zaměstnání a fušovali do kde čeho – a já se s nimi cítím být spřízněn. Nechci, aby to znělo jako omluva či dokonce výmluva. Uvědomuji si, že jsem spoustu věcí nedotáhl do konce, ať už kvůli náhlé ztrátě zájmu nebo vlivem nemoci. A uvědomuji si, že jsem “to mohl někam dotáhnout“ ve smyslu nějakého konvenčně nahlížené kariérního růstu, ale ten neklid, ten věčný neklid, ty vzestupy a pády, celý ten chaos, zdá se, někam přeci jen vedou. Vím to, protože to cítím kdesi uvnitř. Neustále sbírám střípky zkušeností, znalostí, lidských povah a osudů, byl jsem dokonce označen za dojmaře (v kontrastu k “serióznímu“ psychonautovi), kreslím si slovy různé skicy a občas to už nese i nějaké ovoce. Ať už dělám cokoli, neklid nakonec vždy zvítězí, vždy řekne: Stačilo. Zkus něco jiného! A já poslechnu.

Co je ve mně, kromě sběru zkušeností, vlastně stálé? Určitě láska k lidem. Jsou mi ohromnou inspirací dokonce i ve chvílích, kdy se před nimi skrývám. A pokud jde o lidi opravdu blízké, mé city k nim jsou – v kontrastu s mým těkáním v jiných oblastech – velice stálé. Dokonce i když se odcizíme. Bolestně si uvědomuji také odpovědnost k lidem (a nejen k nim) a potřebu dodržovat své závazky, protože bez toho by nebylo svobody. Někdy je to hrozně těžké. Ocitnu-li se v dilematu, u něhož nevím, jak je vyřešit se ctí a aniž bych někomu ublížil, trhá mě to na kusy. Neberu na lehkou váhu své závazky. Nechci se účastnit něčeho, co je v rozporu s mým přesvědčením, i kdybych z toho mohl čerpat výhody a myslet si své.

A snažím se svět i sám sebe reflektovat tím, co píšu. Někdy se vydávám i do nejtemnějších hlubin své duše, abych je prozkoumal a dokázal tak porozumět zlu, jež mám v sobě a jež má v sobě každý z nás. A jindy zase kontempluji o tom dobrém. Chci být dobrý člověk, opravdu chci, a bolestně si uvědomuji, že se mi to často zoufale nedaří…

Tak, jako jsem toho mnoho zažil, také jsem už leccos napsal. A zde je třeba znovu připomenout – myslím, že jsem o tom už psal, možná i vícekrát, ale to nevadí – nejsem tím, co píši. Nejsem dokonce ani tím, co píši o sobě. Je tam ze mě mnohé, ale tak, jako herec není svou rolí, i když při jejím ztvárnění čerpá sám ze sebe, ani spisovatel není tím, za koho se vydává ve svém díle.

A platí to i o tomto mém rozjímání…