Jozef Karika: V tieni mafie II – Čas dravcov (recenze)

Rok se s rokem sešel a na světě je pokračování skvělého románu Jozefa Kariky V tieni mafie. Trochu jsem se obával, zda bude tak dobré, jako kniha první, ale mé obavy se ukázaly jako liché. Autor udržel vysoko nastavenou laťku a dává čtenáři možnost setkat se tváří v tvář s dalšími dimenzemi zla.

Jak jsem již napsal v recenzi první knihy, pokládám Karikovo uchopení mafiánského tématu za svého druhu pokračování jeho knih Zóny stínu a Brány Meonu, v nichž se problematikou zla zabýval z okultního hlediska (a myslím si to stále, i když mi Jozef sdělil, že o tom takto vědomě nepřemýšlel). Tak, jako v díle prvním, i zde se setkáváme s bizarními stvůrami pocházejícími zpoza tohoto světa, které však nemají podobu entit z okultních spisů či hororových a fantasy knih, nýbrž podobu lidskou – což je činí mnohem děsivějšími.

I tentokrát se setkáváme s Karikovým alteregem – Michalem Harvanem, který na konci prvního dílu odhodil své lidství a stal se přízračným vládcem Ružomberoku. Netuší však, že jeho mentor Peter Štarch nevychoval coby svého nástupce jen jeho. Ve stínech se skrývá vyrovnaný soupeř, chystající se Harvana pokořit a zničit. A jako nástroj neváhá využít zamindrákovaného sadistického sériového vraha, jehož instinkty a specifický talent jej předurčují k úspěšnému vykonání těch nejbrutálnějších poprav.

To, s čím se na stránkách Času dravců setkáváme, je současně šachová partie a mocenský boj démonů v pekle. Opravdu to na mě působí jako příběhy o ďáblech bojujících o Luciferův trůn. Zlo se střetává se zlem, úchylka s úchylkou, nikdo už není normální. Figurky na šachovnici jedna po druhé padají, často v krutých bolestech a zmasakrované k nepoznání. Bolest je leitmotivem knihy – a to jak ta fyzická, tak i duševní. Je v této situaci ještě množné mluvit o normálních lidských emocích? O přirozených citech? Překvapivě ano. Setkáváme se s nimi především v rekapitulacích vracejících se k rozhovorům Harvana se Štarchem. Ten si, na rozdíl od svých dvou „studentů“, dokáže udržet od moci odstup. Vnímá ji jako hru, ale nenechává ji, aby jej ovládla. Proto dokáže být i lidský. Naučí se tomu i Harvan? Dokáže najít cestu ke svému lidství po tom všem, co udělal? Možná ano – a nástrojem se stane, dosti symbolicky, prostitutka (gnostická padlá Sofie?).

Když jsem bral Čas dravců do ruky, trochu jsem se obával, že zde už není dostatek prostoru pro další vývoj hlavního hrdiny. Jozef Karika mě však nesmírně překvapil. I na „druhé straně“, v mrazivém pekle, jež čiší Harvanovi z očí, je prostor pro hrdinovo hledání sebe sama. Je v tom trocha naděje, řekl bych, ale nebojte se, Čas dravců rozhodně není knihou o napravení hříšníka. Spíše na bravurně vylíčené psychologii zatracenců ukazuje různé podoby zla, lidskosti a nelidskosti ve vzájemných kombinacích.

Nebudu prozrazovat nic z děje, jen poznamenám, že pokud přirovnáme souboj o moc v Ružomberoku k šachové partii, pak se v závěru knihy dočkáme koncovky hodné velmistra! S tak brilantním vyústěním jsem už dlouho nikde nesetkal. Smekám!

Jozef Karika je výborný a strhující vypravěč – při četbě knihy častokrát zbystřil i můj profesionální zájem a v duchu jsem si poznamenával, jaké techniky autor používá a co bych se od něj mohl naučit. Je toho dost.

Přemýšlím také, nakolik autorovi jeho knihy slouží jako forma autoterapie, jako práce s osobními démony. A přemýšlím také o svých osobních démonech a o tom, jak s nimi naložit – literárně či jinak. Čas dravců je velmi inspirativní kniha s velkým iniciačním potenciálem pro každého, kdo se odváží pohlédnout zlu do očí i když tuší, že tam může zahlédnout sám sebe. Takový pohled bývá děsivý, ale je také cestou, jak se stát lepším člověkem, protože, jak řekl autor v jednom rozhovoru, dobro je třeba konat a o zlu je třeba přemýšlet.