Legalizovat euthanasii? Rozhodně ano!

Moderní civilizovaná společnost by měla člověku poskytnout tolik práv, kolik je jen možné, aniž by jeho svoboda zasahovala do svobody jiných lidských bytostí. Právo dobrovolně ukončit život, jehož kvalita klesne pod úroveň snesitelnosti, k nim dle mého názoru neodmyslitelně patří. Ukáži, že argumenty proti euthanasii jsou založeny na předsudcích náboženského charakteru, jež je třeba v sekulární společnosti principiálně odmítnout.

Abychom se o tomto tématu mohli smysluplně bavit, je třeba jasně vymezit, o čem to vlastně mluvíme. Tím se současně zbavíme jednoho z nejčastěji se objevujících argumentů proti euthanasii, totiž poukazu na eugenické praktiky nacistů.

Euthanasie (z řec. ευ, dobrá, θάνατος, smrt; doslova tedy „dobrá smrt“) tak, jak je o ní v současné době diskutováno, je definována jako forma asistované sebevraždy, kdy lékař na opakovanou (pacientovu) žádost usmrtí pacienta, jehož zdravotní stav prokazatelně způsobuje velké fyzické nebo psychické utrpení a prokazatelně neexistuje naděje na vyléčení. Součástí právní úpravy v zemích, kde je euthanasie legální, jsou důkladné kontrolní mechanismy zaměřené na prověření dobrovolnosti a pevnosti rozhodnutí nemocného, který o euthanasii žádá. Je tedy zjevné, že nacistické vraždění postižených občanů, jež probíhalo v období Třetí říše, a které bylo motivováno eugenicky, nelze za euthanasii považovat, protože si neumím představit, že by nedobrovolná smrt mohla být pokládána z hlediska pacienta a rovněž z hlediska každého civilizovaného a přirozeně morálního člověka za dobrou. Dobrovolnost je zcela jednoznačně nutnou podmínkou euthanasie. Skutečnost, že nacisté použili slovo „euthanasie“ jako eufemistické označení neoddiskutovatelné vraždy, není podstatná. Trvat na tom, že takové použití výrazu „euthanasie“ cokoli vypovídá o euthanasii jako takové, je stejně absurdní, jako tvrdit, že použití výrazu „demokratický“ v názvu „Korejská lidově-demokratická republika“ vypovídá cokoli smysluplného o demokracii.

Poté, co už je snad jasné, o čem hovořím, píši-li o euthanasii, se můžeme zamyslet nad tím, proč by se euthanasie měla stát součástí zákonem chráněných lidských práv.

Principiálním důvodem je už prostá skutečnost, že člověk není v naší společnosti definován jako stvoření boží, jež má jen omezené právo rozhodovat o svém životě, ale jako svobodné individuum, jehož život nenáleží ani Bohu, ani státu či národu, ale jen a pouze jemu samému. Tudíž je třeba akceptovat skutečnost, že se člověk může svobodně rozhodnout zemřít. Ve skutečnosti však většina běžných sebevražd není výsledkem opravdu svobodného rozhodnutí – jsou obvykle důsledkem nějakého duševního onemocnění (nejčastěji deprese) nebo nějakého zkratu v myšlení – a tudíž je přirozené je nepodporovat, ale naopak se jim snažit předcházet, například rozšiřováním nabídky krizové intervence (neboť jedná-li člověk pod vlivem bludu, což je tento případ, pak se z definice nejedná o svobodné rozhodnutí). Naproti tomu v případě, kdy přichází do úvahy euthanasie, tedy v těch životních situacích, kdy člověk již nechce žít s perspektivou stupňujícího se a nezvratného utrpení, lze o svobodném rozhodnutí mluvit zcela jednoznačně (tuto jednoznačnost navíc potvrzuje lékař, který musí vydat dobrozdání, že stav nemocného je skutečně beznadějný). A protože uplatnění takového svobodného rozhodnutí nezasahuje do svobody druhých lidí, je třeba toto rozhodnutí respektovat. Při svém studiu argumentů pro a proti euthanasii jsem v této souvislosti narazil na jeden obzvláště barbarský; cituji: „Kdo se chce zabít, může to kdykoli udělat, ale proč nutit lékařům roli popravčích?“ Musím říci, že jsem užasl nad Bohem se ohánějícími aktivisty, kteří jsou schopni prohlásit něco takového. Je přeci zjevné, že člověk může být duševně natolik při smyslech, aby se mohl rozhodnout zemřít, ale nemusí být sebevraždy fyzicky schopen. Ale i kdyby byl: Mnoho sebevražedných pokusů je spojeno s utrpením a bolestí, leckteré se nezdaří a utrpení by se tak ještě zvýšilo. Není snad civilizovanější umožnit trpícímu důstojný odchod ze života, místo abychom trvali na tom, že si má podřezávat žíly či pokoutně schraňovat zásobu tišících léků? A je také zjevné, že zde vůbec nehovoříme o tom, že by snad lékaři měli být k čemukoli nuceni.

Kromě argumentu vycházejícím z lidské svobody, je třeba zmínit i další důležitou skutečnost, jíž je nákladnost bezúčelné paliativní péče. V tomto směru vítám rozhodnutí České lékařské komory (z února 2010) neprodlužovat bezúčelnou léčbu u beznadějných případů. Bylo by jistě absurdní prosazovat euthanasii jen proto, abychom ušetřili výdaje na lékařskou péči, nicméně je třeba poukázat na skutečnost, že pokud pacient před drahým a prodlužovaným umíráním dá přednost rychlému konci, je jeho volba pro společnost ekonomicky výhodná. Ušetřené peníze by bylo možné efektivně využít pro zkvalitnění léčby těch občanů, jejichž léčba má smysl a perspektivu (znovu v této souvislosti zdůrazňuji nutnost zabezpečení dobrovolnosti pacientova rozhodnutí – nikdo nesmí být ke smrti za žádných okolností nucen).

Tím nejzásadnějším důvodem, proč euthanasii schválit, je však především skutečnost, že prokazatelně snižuje míru lidského utrpení a to hned dvojím způsobem. Jednak přirozeně zabrání utrpení, jež by následovalo, kdyby k ní nedošlo, ale také už samotná její možnost dodává nemocnému člověku naději a klid, protože ví, že nebude muset trpět, pokud nebude chtít. Jak prohlásil Terry Pratchett: „Kdybych věděl, že budu moci zemřít, kdy budu chtít, tak každý den života by měl cenu milionu liber… Kdybych věděl, že bych mohl zemřít, budu žít. Můj život, moje smrt, moje volba.“ Proti tomuto argumentu lze jen stěží něco namítat, podívejme se tedy na první část tohoto argumentu v souvislosti s tvrzením odpůrců euthanasie, že postačuje paliativní léčba. Předně je třeba zdůraznit – a všichni, komu kdy někdo umíral na nádorové onemocnění to moc dobře vědí – že paliativní léčba nedostačuje. Ano, umíme mírnit bolest, ale sama bolest rozhodně není jediným fyzickým utrpením umírajícího člověka. Tím je i permanentní nevolnost, celkové vyčerpání, následky předchozí léčby (například chemoterapie), následky paliativní léčby samotné (vedlejší účinky opioidů) atd. A kromě toho je zde utrpení psychické spočívající v pocitech bezmoci, neschopnosti se o sebe postarat, ztráty důstojnosti atd. A toto všechno opravdu paliativní medicína vyřešit nedokáže a je zcela přirozené, že se člověk rozhodne raději zemřít, než žít ještě měsíc či dva za zcela nedůstojných podmínek. Já bych se tak rozhodl bez váhání a opravdu vím, o čem mluvím.

Argument s nacisty je tedy prokazatelně irelevantní, tvrzení, že paliativní léčba je dostatečné v boji s utrpením, jsem vyvrátil, stejně jako několik dalších námitek, nicméně je třeba zmínit ještě některé argumenty odpůrců euthanasie, jež zde dosud nezazněly a s nimiž je třeba se vypořádat. Takže se podívejme, co zde ještě zaznívá.

Tak například to, že příbuzní, kteří se budou chtít vyhnout péči o své nemocné blízké, budou nutit své staré a nemocné příbuzné, aby dobrovolně zemřeli. Je toto vůbec argument? Když už tedy uvažujeme o nehodných potomcích, není tomu spíše tak, že parazitují na důchodech svých rodičů a prarodičů? Není v zájmu nemorálního potomka, aby jeho příbuzný žil déle? Někdy zaznívají – ovšemže z náboženských kruhů – slova o tom, že utrpení je součástí či dokonce smyslem života a není správné se mu vyhýbat. Jenže utrpení může mít nějakou hodnotu jen pro toho, kdo mu nějakou hodnotu přikládá, tedy obvykle pro věřícího křesťana. Utrpení však o sobě žádnou hodnotu nemá a nutit člověka, aby trpěl, pokud v tom nenachází žádný smysl, pokládám za vrcholně nemravné. O tom, že v pozadí argumentace odpůrců euthanasie je náboženství, ostatně svědčí i následující argument: „[Není pravda], že přikázání Nezabiješ! stále platí a pokud popřeme existenci Boha a degradujeme člověka jen na chytré zvíře, jehož život definitivně končí smrtí (jak se stále ve školách učí), neexistují argumenty nejen proti eutanazii, ale ani proti jinému zabíjení, lhaní, podvádění, a neexistují ani argumenty pro lidskou důstojnost, svobodu, odpovědnost, právní stát, milosrdenství, péči o slabé a nemocné atd.?“ Toto je „starý dobrý“ argument, že bez Boha skončí morálka. Tento argument byl dávno vyvrácen existencí hluboce morálních a přitom sekulárních společností, například ve skandinávských zemích. Podstatné však na tomto „argumentu“ je tvrzení, že pokud popřeme existenci Boha, neexistují argumenty proti euthanasii. V tom dávám odpůrcům euthanasie jednoznačně za pravdu. Téměř všechna argumentace proti euthanasii je náboženská, pokud ji z toho titulu odmítneme, není co řešit – prakticky vše hovoří pro její zavedení. A náboženskou argumentaci je třeba striktně a jednoznačně odmítnout. Věřící člověk má nezpochybnitelné právo podřídit svůj život dogmatu své víry, pokud tím ovšem nebude zasahovat do práv a svobod ostatních. Chtít po nevěřícím, aby se podřizoval náboženským normám je prostě nepřijatelné.

Zůstává nám tedy jen jediný argument, který bychom mohli označit za relevantní a který nemá náboženský podtext, a tím je obava ze zneužití. Vzhledem k tomu, že euthanasie je ekonomicky výhodnější než léčba, bylo by možné namítnout, že se objeví tlak na upřednostňování tohoto řešení. Ale bylo by tomu opravdu tak? Kdo by tlačil? Lékař? Proč – více peněz dostane od pojišťovny za zdlouhavou léčbu než za jeden prostý zákrok. Zdravotní pojišťovny? Jak? A navíc – představte si, že jste smrtelně nemocní, ale nechcete ještě zemřít, a je na vás učiněn nátlak, abyste podstoupili euthanasii. To byste to nechali jen tak? Nebo byste to někomu řekli, někomu si postěžovali, šli s tím do médií? A pokud ne vy, někdo jistě ano. Nevěřím, že by jakýkoli lékař takto ohrozil svou reputaci…

Shrnuto: Téměř všechny argumenty proti euthanasii jsou založeny na náboženských dogmatech, a už proto je třeba je odmítnout. Argument o zneužití předkládá velmi nepravděpodobné scénáře a argument o zneužití nacisty lze potřít prostou pojmovou analýzou. Euthanasie tedy dle mého názoru do civilizované sekulární společnosti jednoznačně patří, neboť je nástrojem, který prokazatelně umožňuje zvýšit kvalitu života a omezit míru utrpení a je tedy projevem úcty k životu a nikoli neúcty, jak se nám snaží namluvit její odpůrci.