Návštěva

Jedna z mých nejstarších povídek, vznikla patrně v roce 1994 nebo 1995 (před čtrnácti lety, kristovanoho!) a stále má cosi do sebe a to i přesto, že ve skutečnosti nevěřím v posmrtný život.

Návštěva

Zvolna se procházely svěží zelenou loukou, posetou stovkami nádherných vonících květů. Zrovna si povídaly něco o tom, jak je v tom nebi krásně a jak to pro ně Pán úžasně zařídil, když plavovláska strnula jako přimrazená. Nejdřív nevěděla, jestli má věřit svým očím, ale pak dospěla k názoru, že Bůh by v ráji nedopustil žádný klam – jenž je přece dílem Satana.
„Jaroušku! Ty jsi tu taky?“
Jmenovaný seděl na hebkém pažitu a pokuřoval bezfiltrovou Camelku.
„Momentálně ano, Ivo. Jsem rád, že jsem na vás natrefil. Spolu,jako vždycky. Vypadáte nádherně.“
Nelhal. Z obou dívek přímo vyzařovalo mládí a svěžest. Z něj ne. Vypadal jako obvykle. Bledě.
„Takže ti přece jen Pán odpustil?“ zeptala se Martina.
„Pro bohy, ne!“ zhrozil se. „Co bych tu dělal. Jen jsem se stavil na návštěvu. Nechcete cigáro?“
„No, víš, Jaroušku, my tady takové věci nepotřebujeme,“ odvětila Iva.
Pokrčil rameny.
„Jak se tu máte?“
„Úžasně!“ vyhrkla tmavovlasá Martina.
„Budiž vám přáno,“ zabručel a znechuceně pohlédl na popásajícího se tygra.
„A co děláš ty?“ zeptala se Iva.
„Tak různě. Poflakuju se astrálními světy a přemýšlím, jak se nejlíp inkarnovat. Byl jsem se podívat v pekle – Lucifer je fajn, ale má spoustu práce.“
„Ale jak ses sem vůbec dostal?“ nechápala Martina.
„Co já vím? Prostě mě to napadlo, tak jsem se tu zhmotnil. Asi váš se váš bůh rozhodl povolovat návštěvy.“
„Bůh je jen jeden…“ začala Marina.
„No…“ Jaroušek se na chvíli zamyslel. „Osobně jsem se setkal už asi s třiceti. Ale musím uznat, že ten váš je dost mocný. To bude tím, že v něj věří tolik lidí.“
„Stejně nechápu…“ nedala se odbýt Martina.
„Že se nesmažím v pekle? Proč bych to dělal? Nejsem masochista. Ale vážně – berte to tak, že mám možnost zařídit si postmortalitu po svém. A vaši víru vám neberu, i když je to asi přece jen jinak, než si myslíte.“
„A jak?“ zeptala se tiše Iva.
„No, vaše náboženství se ve světě udrží ještě tak…“
„Apage, Satanas!“ zahřímal Ježíš, který se před trojicí z ničeho nic zjevil. Vypadal přesně tak, jak by jste si ho představovali, což ostatně platí o bozích obecně.
„Fuj! To jsem se lekl!“ vyprskl Jaroušek a vstal. „Těší mě, že tě poznávám, Kriste.“
„Poznal jsi mne už dávno, ale pak ses na mě vykašlal, takže vypadni!“
Dívky byly poněkud zaražené slovníkem svého boha.
„Kdybych věděl, že tě to tak namíchne…“ začal Jaroušek opatrně.
„Kdykoli jsi mohl poprosit o odpuštění, ale vysmál ses mi i na své smrtelné posteli. Takže tu nemáš co dělat,“ řekl už o poznání klidnějším hlasem Ježíš.
„No, co se dá dělat. Takže se asi budu muset rozloučit. Přeju vám všem universální štěstí a lásku ještě tak pět století. Pak….“
Kristus nenápadným gestem přivolal cheruba s plamenným mečem.
„Vyhoď ho,“ přikázal. „S Petrem si to vyřídím později.“
A zmizel.
Cherub chytil Jarouška pod krkem a s pořádným rozmachem jej vyhodil z ráje. Měl v tom praxi.
„Co vlastně chtěl říct?“ zamyslela se Iva.
Cherub na ni vrhl sžíravý pohled.
„No, to je vlastně jedno,“ dodala rychle.
„Myslím, že se potřebuju napít,“ povzdechla si Martina, když cherub zmizel.
Na skladě však měli jen Vodu života.
„A dala bych si to cigáro…“
Seděly na nebesky krásné louce a vdechovaly křišťálově čistý vzduch vyplněný líbeznou vůní květin…