Lidé se často domnívají, že satanismus znamená převracené křesťanství. V tom mají svým způsobem pravdu. Ale mýlí se, když věří, že toto převrácení spočívá v tom, že satanisté nahradili Boha Satanem…
Nahrazení jednoho boha jiným ve skutečnosti nepředstavuje žádnou bytostnou změnu; v minulosti tomu ostatně došlo mnohokrát. Někdy to znamenalo rázný zvrat v myšlení, jindy plynulý přechod, ale to, co zůstalo, byl bůh a jeho uctívač, tedy vztah člověka jako bytosti nižší a boha jako bytosti nadřazené. Pokud by satanismus znamenal pouhé nahrazení Pánaboha Čertem, vskutku by nepřinesl mnoho nového, byl by prostě jen jedním z mnoha kultů, jež na tomto světě existují. Členové Sétova chrámu (Temple of Set), byť mají kořeny v Církvi satanově (Church of Satan), nejsou satanisté, nýbrž kultem uctívačů aktualizované verze staroegyptského Séta (Sutecha). Satanismus nemá nic společného s klaněním se Satanovi, Sétovi či jakémukoli božstvu, satanismus nenahrazuje křesťanského (či jakéhokoli jiného) boha Satanem, satanismus převrací celou koncepci víry tím, že nahrazuje boha člověkem. Boha či bohy pokládá za lidský výtvor a nikoli naopak. Člověk má právo se svými výtvory svobodně nakládat dle vlastního uvážení (například je použít v satanském rituálu), ale především je to člověk, který je jediným skutečným plnokrevným živoucím Bohem-Satanem. Satanista se neklaní Satanovi, satanista provádějící rituál Satanem je.
Nahrazení boha člověkem, vyvýšení člověka, ovšem není vynálezem satanismu, spadá již do období renesančního i pozdějšího humanismu, tato idea se objevila i v průběhu Velké francouzské revoluce a v díle Augusta Comtea, který navrhoval uctívání božstva jménem Člověk. Jenže ani tento, v dějinách lidského myšlení bezesporu důležitý, počin nebyl skutečným převrácením rolí. Stále zde byl jednotlivec – věřící a jemu nadřazený bůh, byť v podobě ideálního Člověka či v podobě lidstva. Jedinec tak byl stále podřízen vyšší entitě. Tou mohlo být jak celé lidstvo, tak i konkrétní národ, ale stále zde byl aspekt podřízení a služby něčemu vyššímu. Již v devatenáctém století se objevovaly první hlasy vzpoury, především Nietzsche odmítal, aby byl duševní aristokrat podřízen ideálu masy. Dalším důležitým krokem byla Crowleyho theléma, učení, které jednoznačně označilo člověka za boha, ale vzápětí jej nenápadně spoutalo stovkami klímovských „éterných okovů“ (většinou se točících kolem konceptu Pravé vůle a Svatého anděla strážce). Satanismus svým pragmatickým materialistickým přístupem smetl všechna spirituální omezení a prostě konstatoval božství člověka, nikoli však ve smyslu nějaké esence lidství, ale konkrétního člověka-satanisty, který si tuto prostou pravdu uvědomil. Každý skutečný satanista je tedy Bůh (či Satan, vyjde to nastejno) a z toho titulu se pochopitelně žádnému ďáblu neklaní. Neklaní se ani žádnému bohu a už vůbec ne lidstvu či jakkoli pojaté (humanistické) esenci lidství. Lidstvo, o kterém ostatně satanisté nemají právě valné mínění, pro satanistu nepředstavuje nadřazený princip v jakémkoli smyslu, satanistovi není nadřazen nikdo a kromě sebe se stará nikoli o blaho lidstva, ale o konkrétní lidi, kteří pro něj něco znamenají a kterých si váží.
Shrnuto: Satanista nenahrazuje Boha Satanem, nýbrž nahrazuje Boha konkrétním sebe-vědomým zodpovědným a hrdým člověkem.
Nahrazení boha člověkem, vyvýšení člověka, ovšem není vynálezem satanismu, spadá již do období renesančního i pozdějšího humanismu, tato idea se objevila i v průběhu Velké francouzské revoluce a v díle Augusta Comtea, který navrhoval uctívání božstva jménem Člověk. Jenže ani tento, v dějinách lidského myšlení bezesporu důležitý, počin nebyl skutečným převrácením rolí. Stále zde byl jednotlivec – věřící a jemu nadřazený bůh, byť v podobě ideálního Člověka či v podobě lidstva. Jedinec tak byl stále podřízen vyšší entitě. Tou mohlo být jak celé lidstvo, tak i konkrétní národ, ale stále zde byl aspekt podřízení a služby něčemu vyššímu. Již v devatenáctém století se objevovaly první hlasy vzpoury, především Nietzsche odmítal, aby byl duševní aristokrat podřízen ideálu masy. Dalším důležitým krokem byla Crowleyho theléma, učení, které jednoznačně označilo člověka za boha, ale vzápětí jej nenápadně spoutalo stovkami klímovských „éterných okovů“ (většinou se točících kolem konceptu Pravé vůle a Svatého anděla strážce). Satanismus svým pragmatickým materialistickým přístupem smetl všechna spirituální omezení a prostě konstatoval božství člověka, nikoli však ve smyslu nějaké esence lidství, ale konkrétního člověka-satanisty, který si tuto prostou pravdu uvědomil. Každý skutečný satanista je tedy Bůh (či Satan, vyjde to nastejno) a z toho titulu se pochopitelně žádnému ďáblu neklaní. Neklaní se ani žádnému bohu a už vůbec ne lidstvu či jakkoli pojaté (humanistické) esenci lidství. Lidstvo, o kterém ostatně satanisté nemají právě valné mínění, pro satanistu nepředstavuje nadřazený princip v jakémkoli smyslu, satanistovi není nadřazen nikdo a kromě sebe se stará nikoli o blaho lidstva, ale o konkrétní lidi, kteří pro něj něco znamenají a kterých si váží.
Shrnuto: Satanista nenahrazuje Boha Satanem, nýbrž nahrazuje Boha konkrétním sebe-vědomým zodpovědným a hrdým člověkem.