Škaredý zjev aneb Magické úvahy o Petru Bezručovi čili Bezručovská magie v teorii a praxi

VAROVÁNÍ MINISTRA NITRA:

POSTMODERNÍ TEXTOVÉ KOLÁŽE MOHOU ZPŮSOBIT
VNITŘNÍ ZMATEK A BOLESTI HLAVY.

Démon Petr Bezruč, jednoruký hornickým kladivem ozbrojený kyklop, se vynořil z hlubin ostravských dolů někdy před koncem devatenáctého století. Zrodil se z dýmu rozvíjejícího se dolování a těžkého průmyslu, zrodil se z neutěšených podmínek existenčních i jazykových. „Kdyby Marx napsal ještě jeden Kapitál, nevyjádřil by panskou bezcitnost lépe, než Bezruč v jediné umělecké zkratce v Maryčce Magdónové.“ ([6a], 22).

Jak vypadal Petr Bezruč? Jak vypadala entita, jíž velký básník J. S. Machar věnoval tyto verše plné úcty:

S ranci svých knížek se na Parnass derem,

po úzké pěšině jde nás tak mnoho,

lokty se strkáme, srážíme, perem,

jedna tu zásada: kdo bude s koho?

V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem

víc jaksi náhodou v tom našem hluku, –

své knížky, Bezruči, kladu tu na zem,

abych Ti mohl jen stisknouti ruku!

(Citováno z [3], 3)

 

HLE!

„Jak vítkovské pece zrak jediný plál,

krvavý chalát mi s ramenou vlál,

na jednom nesl jsem německou školu,

na druhém nesl jsem polský chrám,

v pravici těžké jsem kladivo nesl,

(levou mi urazil uhelný balvan,

oko mi vyžehl vyšlehlý plamen)

a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a hněv.

 

Bůh ví, že jsem škaredý!

Puch mrtvoly ode mne táhne,

na rukou, na nohou puká mi maso,

znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,

krvavý chalát mi s ramenou vlaje,

v pravici hornické kladivo nesu,

levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen,

na zádech sedí mi sto vrahů z Modré,

(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),

Na kyčlích sedí mi sto židů z Polské, –

Smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já,

Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,

Porobeného národa bard.“

([2],126) 

Jozef Karika v Branách Meonu o období druhé poloviny devatenáctého století píše: „Roku 1848 vyšel v Paříži Manifest komunistické strany Karla Marxe a Friedricha Engelse a vytvořil podklad pro nevídanou revoluční vlnu, která se měla brzy přehnat celým světem. Kniha okamžitě pronikla do nejširších koutů Evropy … Její ideje zapustily kořeny hluboko do podvědomí lidí. Masová martická invokace se začala.“ ([8], 16) Škaredý zjev Petr Bezruč je jedním z mnoha démonů, kteří se zrodili v rámci výše zmíněné martické invokace. Na rozdíl od ostatních nenapáchal větší škody (a snad dokonce žádné na životech) a obohatil světovou poesii o jedny z nejpůsobivějších básní, jaké se v Českých zemích kdy zrodily. Ohlas, jenž sklidil, byl plně zasloužený. Nutno také podotknout, že společenská situace proletariátu, který svou prací v průmyslových sférách spadá pod vládu Marta ([8], 17), byla bezpochyby nesmírně neutěšená a klifotické entity, jež byly přivedeny na svět a promluvily ústy filosofů a básníků, se nezrodily z bezpříčinné zloby. Vraťme se však k tématu: Tvrdíme, že Petr Bezruč byl jednou z mnoha entit doprovázejících aktivizaci martického protigénia Barcabela v lidské historii (toto téma důkladně zpracovávají Karikovy Brány Meonu).

Petr Bezruč byl daimon, genius. Ale pak je zde ještě podivně plachý (ovšem jen co se klíčových básní Slezských písní týče; viz dále) Vladimír Vašek (15. září 1867 Opava – 17. února 1958 Olomouc)…

„Již jsem Vám řekl, jak pracuju. Když je to na papíře za pět minut, marš, ať tě nevidím. Ale když někdo, kdo to se mnou dobře myslí, mne na chybu upozorní, nehněvám se a s kyselou tváří se pustím do oprav.

Pane doktore, nemyslete si, že bych – třeba napíšu báseň za pět minut – psal lehce, já nevím, to vždy jako by chamsin [horký jižní vítr na severovýchodě Afriky; pozn. J.A.P.] šel mojí duší (sit venia!) [budiž dovoleno (říci); pozn. J.A.P.], myšlenky se hrnou jako bystřiny z hor, já nestačím chytat slova a myšlenky, a pak jsem půl hodiny vždy jako spálený. Myslím, kdybych napsal pět takových básní jako Škaredý zjev a Maryčka Magdónová po sobě, že by mne mohli vézt zrovna do Černovic (ústav choromyslných). Jednou jste o mně řekl v tom konfiskovaném čísle, že jsou to práce mohutné a vášnivé. Prvé je pochvala, druhé je pravda, jenže mne to spaluje jako vášeň pijáka nebo karbaníka. Či je to tak u všech autorů, co píšou verše? Není to sladkým řemeslem…“ [z dopisu Janu Herbenovi, cit. z ([7], 223.)]

„Ó proroku! nemocnou vůli máš, která ti brání naučit se to, co je tu napsáno. Chápu, že nenávidíš svou ruku & toto pero; ale já jsem silnější. Protože dlím v tobě a tys o tom nevěděl. však proč? Protože jsi byl tím, kdo ví, a byls i mnou. Nyní budiž zahalena tato svatyně: ať světlo už pohltí lidstvo a stráví je i s tou slepotou!“ ([4], kap. 2, verše 76-80.)

Barcabel, protigénius Marta, se zjevuje „jako plamen s červenýma očima a ohnivými dlaněmi. Mění se v žhnoucí kamenný kvádr.

Vize pouště červeného písku. Sálá zde ohromné horko, jako by celý povrch planul neviditelnými plameny. Nebe je taktéž ohnivě červené. Tyčí se k němu monumentální středověký hrad. Má hrubé kamenné zdi, které pulzují červení jako rozpálený kov. Všechno je protkáno tenkými žilami lávy. Bránu střeží neotesaný kamenný gigant s částmi železného brnění, pohybující se pomalu a těžkopádně.“ ([10], 35-36)

Ten, jehož Bůh zatratil v sirnatou rokli,

ten, přes jehož tuhé rty nepřešla prosba,

na skále seděl s ním odvěký vzdor.“ ([2], 109).

Bezruč sám sebe (v trojdílné básni ) charakterizuje jako démona, který vyskočil ze skály ([2], 110) a na konci básně, v rámci estetické distance prozrazuje, že, zjevně v záchvatu vzteku a bezmoci nad neutěšenou situací svého lidu, provedl invokaci: „V té noci já modlil se k démonu Pomsty, prvý bard z Beskyd a poslední.“ ([2], 114). Domnívám se, že tuto invokaci neprovedl Vladimír Vašek, ale Ondřej Boleslav Petr (8. února 1853 Bruzovice – 27. června 1893 Bruzovice), Vaškův přítel, s nímž se Vašek setkal za svého pobytu na Těšínsku počátkem 90. let 19. století poté, co byl poštovním úřadem vyslán pracovat do Místku. Ale k O. B. Petrovi se ještě dostaneme.

„Jak přibývalo let, z Vladimíra Vaška se stával neskutečný stín, jen ve vzpomínkách jeho postava zbytněla. … Bezruč se do života Vladimíra Vaška vloudil škvírou indiskrece a byl mu hrozbou, fatálním démonem.

V třicátých a čtyřicátých letech se síly Vaška a Bezruče vyrovnávají. Jsou tu desítky, stovky knih, které podepisuje jménem Bezruč, národ Vladimír Vašek nezajímá, všichni chtějí vidět jen Bezruče, hovořit s Bezručem, navštívit Bezruče. V Kostelci bydlel již jen Petr Bezruč a V. Vašek už málokomu co říká. Nekrvavá metamorfóza je dokončena. V. V. přežíval jen dobře uschován v záhybech mozkové kůry. Vyžadoval dlouhé pochody, koupele, vůni a něhu ženské kůže. Byl tak trochu skvrnou na Bezručově image.

S každým rokem přibývalo zdravic, delegací, pozorností, poct a popularity. Každým rokem se zkracovaly procházky, hydroterapie v přírodě se stala jen vzpomínkou, za stolem v pokoji seděl muž, který přibírá na váze, nemá již sílu bojovat „s břemenem pochybné slávy“. Paradoxem zůstává, že právě Vladimír Vašek byla osoba přetékající rozporností, osobnost výjimečná a vymykající se normálu. Petr Bezruč, bard slezského lidu postavený jako modla na piedestalu, se téměř v ničem normálu nevymykal. Byl unavený, podrobivý a zcela nebojovný stařec.“ ([12]], 173-4.)

„PETR BEZRUČ. Chrabrý papír, stažené hrdlo. DŮL PETR BEZRUČ. Děvuchy, kostel, Hrabynská Panna. HOTEL BEZRUČ. Morava a Slezsko bez Němců, továrníků, Židů a s čechizovanou polskou menšinou. BEZRUČOVA VYHLÍDKA. Básníkovy revoluční vize, které se brutálně naplnily. SRUB PETRA BEZRUČE. Starý ještěr skřípnutý vlastním dílem.“
(Jan Balabán, Ivan Motýl) ([1])

Vašek žil tak dlouhý prázdný život, protože po Petru Bezručovi zbyla jen meonická díra, prázdný otvor, který se Vašek marně snažil zaplnit novými verši obvykle nevalné kvality (s výjimkou Stužkonosky modré – to jsou dobré verše) či snahou o úpravy inspirovaných básní, které obvykle byly na škodu jejich kvalitě. Petr Bezruč řekl vše, co mělo být řečeno, Vašek to předal světu a tím, zdá se, Bezručova mise skončila. Vašek, jak se nám jeví, zůstal ve stavu posednutí, ale nedostával od démona žádné tvůrčí impulsy. Zajímavým faktem je jeho snaha o kontakt prostřednictvím symboliky a signatury ještěra – s čím se snažil kontaktovat? Kdo byl ještěr Taurata? Snažil se snad Vašek navodit ony dny, jež předcházely jeho horečnatému vzplanutí, z něhož povstaly Slezské písně? Jak tomu vlastně bylo? A co vlastně víme?

Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst.“ ([2], 80) „Stařeček nechodí více do Amtu. Moudrý muž Brychta připlácl stařečka na jeden celý rok domů. Mimo letírované plíce našel u něho i pokažený systém nervový… I chodívá, či vlastně plíží se a smýčí stařeček po Pisárkách, po Kaiservaldě, po Kohoutovicích, sedává a vyhřívá se v záři slunce jako ještěr Taurata, dívá se na pupeny, na řeku, na západ slunce, leje do sebe mléko jako starý kocour a vzpomíná si, že kdysi bylo lépe…“ ([7], 215-6)

Zdravotní stav se zhoršoval den ode dne a začínal být více než povážlivý: „Jak již bylo řečeno, křepčilo v stařečkovi moc krve a ta ven hubou…“ ([7], 215-6)

„Drama vrcholilo: lékař se snad obával nejhoršího, a proto poštovní asistent Vladimír Vašek, svírán obavami o osud těšínského lidu, zklamán svou láskou, roztrpčen poněmčelou Prahou, a na smrt nemocný, účtuje: všechnu svou hořkost, nenávist i vzdor chce vypovědět verši. Chrlí rebelantské básně. Rodí se Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, prvý bard z Beskyd a poslední…“ ([7], 215-6)

Vzpomněl jsem si, že bych se měl vyrovnat s kýmsi za Těšínsko, za svou zem, jako se jiní vyrovnávají s růžencem, s bohem…“ ([7], 216, zdůraznil J.A.P. – posléze vyjde najevo proč.)

Amiel, martický protigénius Berana, má, jak píše Karika ([10], 63.), podobu červeného rytíře s fialově-červenou standartou v ruce a sedí na zvířeti připomínajícím nosorožce. Tento protigénius má pod patronací stroje, pracovní nářadí, zbraně („v pravici hornické kladivo nesu“ ([2], 126.) a z chorob bolesti hlavy, choroby mozku, nespavost, neuralgie, oční choroby, závratě, holohlavost, sklon k mozkové mrtvici. Jeho barvou je červená.  „Způsobuje revoluce, krvavé převraty a války. Našeptává k násilnému prosazování vlastní vůle a k ignoraci vůle i životních potřeb ostatních. Své cíle realizuje bez ohledu na oběti, ztráty nebo jejich celkovou nevýhodnost. Je inspirátorem negativního aspektu tvrdohlavosti. Těší ho zlomený odpor nepřátel, nabírá na moci každou podrobenou vůlí. Směřuje k masovosti, k ovládání početných zástupů.“ ([10], 63.)

 

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

pro pány robil jak prve:

máchl jsem kladivem – teklo v ráz

na Polské Ostravě krve!

všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

hlubokých páni vy dolů:

přijde den, z dolů jde plamen a dým,

přijde den, súčtujem spolu!“ ([2], 73-4.)

 

Než však vypuklo chrlení krve, předcházelo mu dlouhé období souchotí. Tuberkulóze, stejně jako alkoholismu a drogové závislosti, vládne protigénius Ryb Casiwon. Zjevuje se jako prchavá postava mladé ženy stojící v bažinách a obrovskými dírami místo očí ([10], 80).

„Jednou, ach jednou ty pro mne si přijdeš,

ty děvucho temných a bezlesklých očí,

co mák nosíš v ruce.“ ([2], 63)

Casiwon „Představuje pokřivenou podobu neptunské všelásky, nezvládnutí novoaeonské povahy neptunské síly. … Člověk pod vládou Casiwona je nejistý, neschopný rozhodovat sám za sebe, i když je pro něho nerozhodnost zhoubná nebo škodlivá. Raději všechno snáší, aby „si nevybral špatně“. Rázné volby se bojí … Výrazná vnitřní pasivita je pečetí protigéniova působení. Casiwon je vynikajícím inspirátorem umění pro ty, kteří nejsou schopni navázat kontakt s géniem Ryb. Jeho umění tvoří hluboké, podmanivé výrazové prostředky, připomínající psychedelické zážitky, a úžasná fantazijnost. Mnoho skvělých umělců je inspirováno Casiwonem a platí mu svoji daň osobním životem.“ ([10], 80-81).

Dahlke (v knize Nemoc jako symbol) o tuberkulóze plic píše: „Tělesná rovina: plíce (kontakt, komunikace, svoboda). Rovina příznaků: vzdušná plicní tkáň sýrovatí a mění se v hutnou hmotu, ze vzdušné lehkosti a svobody se stává pevný sýr: ztrácí se lehkost bytí; ftiza (plicní tuberkulóza): přerušit komunikaci a odejít; vleklý konflikt, který se bez mnoha příznaků (neléčený) často táhne až do smrti: pacienti mizí (ubývají) relativně nenápadně („tichá nemoc“); na základě slabé obranné schopnosti (nedostatečná a nesprávná výživa, zchřadlost, jiné plicní problémy) se mohou (tuberkulózní) původci nemoci většinou teprve po opakovaném útoku uchytit v plicích a podnítit vzplanutí střetnutí; snadná únavnost a nechuť k jídlu prozrazují tendenci sebrat se a odejít; úbytek na váze svědčí o nevědomém úmyslu stát se řidším; jen podle nepatrně zvýšených (subfebrilních) teplot lze poznat, že zde nezuří prudký boj – na to jsou pacienti příliš slabí -, ale že vzplanul doutnající požár v hloubi plic, orgánu komunikace a kontaktu …“ ([5], 402-3) Jako formu zpracování doporučuje Dahlke na psychické úrovni rozpoznání tendencí k útěku z oblasti kontaktů a komunikace a ve vnější oblasti se podle nich zachovat, ale navázat hlubší vztah sám se sebou. ([5], 403).

Chrlení krve je však v Dahlkeho knize věnováno zvláštní heslo. Hovoří o ztrátě velkého množství životní energie, akutním ohrožení života vlivem ztráty vitality (viz výše popsanou tuberkulózu). V oblasti zpracování doporučuje „uplatnit svoji vitalitu pro překvapivý projekt; bezvýhradně nasazovat velké množství energie; poddat se překvapením, která člověka přepadnou; vypořádat se s konečnou ztrátou životní síly.“ ([5], 189)

Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst.

Až bude růst

nade mnou tráva, až budu hnít,

kdo na moje místo,

kdo zdvihne můj štít?“ ([2], 80)

Vzhledem ke skutečnosti, že se Vladimír Vašek dožil úctyhodných 91 let, patrně mu nepopiratelné uplatnění vitality pro překvapivý projekt spojený s několikaletým setrváním v anonymitě, v níž by patrně setrval, nebýt šťourání, odhalení a následné indiskrece Norberta Mrštíka ([7], 221). Zní to až příliš smysluplně, proto je nejvyšší čas celou záležitost zkomplikovat. Od samého počátku „vznikaly pochybnosti, zda Slezské písně opravdu napsal Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, úředník na brněnské poště. Mohl poctivý a spolehlivý (jak byl Vladimír Vašek oficiálně hodnocen) úředník c. k. Rakousko-Uharska mít natolik dvojí tvář, aby žíravými, rebelskými básněmi napadal vládnoucí moc, a přitom jí sloužil; do morku kostí nenáviděl „cizí řeč“, a přitom tou řečí mluvil i se svou milenkou? Mohl. Nejde o nic výjimečného. Život tvůrce nemusí být ve shodě s jeho dílem. Jde o „rozpornost díla a osobnosti“. Avšak lze teorii dvojí tváře použít také u Vladimíra Vaška, jak tomu často bývá? Bohužel nikoli. V případě Slezských písní nejde jen o rozpornost osobnosti a díla, ale především o hlubokou rozpornost v díle samotném. Mezi průměrnými až podprůměrnými básněmi tyčí se úchvatné rebelské básně tzv. „jádro“ Slezských písní, které vyvolaly široký ohlas a slávu. Vytryskly jako gejzír, pohasly a nic se už z nich neopakovalo.“ píše ve své knize Autoři Slezských písní Jan Drozd ([6], 15) a přesvědčivě ukazuje, že „Jádro“ básnické sbírky je často zjevně založeno na autentických prožitcích, které nemohl prožít Vl. Vašek, ale zato je mohl prožít životem zklamaný  učitel a herec Ondřej Boleslav Petr (za což se stal terčem kritiky podobně, jako Anton Vašek, otec Vladimíra Vaška, který jako jeden z prvních popíral pravost Rukopisů!).

 Ale skutečně to znamená, že autorem zásadních básní, že skutečným inspirovaným Bezručem byl ve skutečnosti Vaškův přítel Ondřej Boleslav Petr, jenž spáchal v roce 1893 sebevraždu a jeho básně byly příbuznými spáleny? Nejen skutečnost, že se Petr narodil ve znamení Vodnáře, mu k tomu dává jisté dispozice. Ale další odborníci (viz [12]) se snaží dokázat, že některé básně z „Jádra“ musely vzniknout až po Petrově smrti. A Vaškův popis vyprahlosti po dokončení díla (přičemž výslovně zmiňuje básně z „Jádra“) je velmi realistický! Narážíme zde ovšem na problém, co přesně definovat jako ono „Jádro“? Jan Drozd Píše: „Jen trochu pozorný čtenář rozpozná, že ve Slezských písních (SP) je dvojí druh básní. Jednak básně, které se zrodily z hlubokého a bolavého osobního prožitku, básník je sám obsahem básní, je – in – „Já Petr Bezruč“, „Uhni mi z cesty“, „Přijde den, zúčtujeme spolu“. Míří na Géra lancasterkou, strhává ho z koně, burcuje lidi, hrozí vzpourou… (až k rezignaci) … „co je mi po tom, co je mi po všem“. Tyto básně tvoří jádro SP, ony básně, které vyvolaly široký ohlas a slávu.

Vedle nich jsou ve SP básně spíše popisné. Básník se dění nezúčastňuje. Je v roli pasivního pozorovatele. Danou realitu jen popisuje. … Tvrzení, že všechny tyto básně jsou homogenní, stejného rodu, je opravdu absurdní a jen účelové.“ ([6a]5-6 – pro seznámení se s Drozdovou argumentací si stačí pořídit za pár korun tento sešitek)

V tomto eseji si mohu dovolit zajít dále, než kam je dovoleno vkročit serióznímu literárnímu vědci. Domnívám se, že kus pravdy mají obě strany sporu, i když soudím, že prožitkové jádro inspirovaných básní skutečně je převážně životní zkušeností Ondřeje Boleslava Petra a nikoli Vladimíra Vaška. Vl. Vašek se skutečně k některým básním choval jakoby jim nerozuměl a občas je upravoval zcela protismyslným způsobem. A není sporu, že sbírka působí dojmem, že ji psali dva rozdílní lidé: Inspirovaný básník-prorok a nadšený básník-pokračovatel. Ten první je skutečný Bezruč.

Pokládám za pravděpodobné, že na větší části z těch inspirovaných básní se skutečně podílel O. B. Petr. Napsal je však všechny a sám? Oba přátelé si vzájemně vyměňovali svou tvorbu a z osobní zkušenosti vím, že takto snadno vznikne spoluautorství. Ale co verše, do které již O. B. Petr napsat nemohl? Navíc Jan Drozd nezmiňuje celkem zjevnou souvislost Vaškovy nemoci a zcela zjevně inspirované básně Kdo na moje místo. Ať se na to podíváme z kterékoli strany, poněkud zde mizí jasná chronologie. Některé inspirované básně zjevně odrážejí události a pocity, které korespondují s životem O. B. Petra a působí domem, že je napsal jejich účastník. Jiná, stejně tak inspirovaná báseň, odráží životní skutečnosti Vl. Vaška a události, jež se odehrály po smrti O. B. Petra. A pak je tu zmíněný soubor veršů působících dojmem, že je napsal „někdo druhý“. Ta hádanka jako by neměla racionální řešení. Kauzalita selhává. Měl opravdu Vašek Petrovy rukopisy? Nebo se verše, jež kdysi Petr, již pod vlivem Bezruče, složil, Vaškovi prostě vnutily či, lépe řečeno, byly mu nadiktovány ve stavu posedlosti, vytryskly z jeho nevědomí. To by pak objasňovalo onu zmíněnou vyprahlost a vyčerpání po napsání básně.

Pokud připustíme existenci bytosti, jež se oběma mužům podařilo evokovat, bytosti, která je posedla, pak už to začíná dávat smysl. Vašek mohl mít u sebe Petrovy básně, na nichž v minulosti spolupracoval, a ležely mu v šuplíku. Stejně tak je vůbec vlastnit nemusel, mohly dřímat v jeho nitru jako zasuté vzpomínky. Vašek patrně nevnímal signály, jimiž se jej skutečný Bezruč, démon Bezruč, snažil přimět, aby texty zveřejnil. Až blízkost smrti a chrlení krve mohlo být spouštěcím mechanismem. Znovu se vrátím k citované větě z Vaškova dopisu: „Vzpomněl jsem si, že bych se měl vyrovnat s kýmsi za Těšínsko, za svou zem, jako se jiní vyrovnávají s růžencem, s bohem…“ ([7], 216, zdůraznil J.A.P.). S kým se potřeboval vyrovnat? A proč za Těšínsko, když pocházel z Opavska? Ve skutečnosti patrně skutečně „nenáviděl ruku a pero“, ale nebylo zbytí. Pokud rukopisy nevlastnil, pak jejich vynořování se, extatické zapisování textů, jež nevnímal jako vlastní, muselo být trýznivé. Snad i proto se snažil prokládat je svou vlastní tvorbou komentářového typu (viz výše). Chtěl, aby mu z toho také něco patřilo. Odeslání veršů do časopisu Čas zachránilo, jak se domníváme, Vladimíru Vaškovi život. A jeho život mohl být nejen dlouhý, ale i spokojený, kdyby se mu podařilo udržet anonymitu. Protože, coby vzdělaný člověk, věděl, že po dokončení díla, jež už beztak bylo kontaminováno neinspirovanými verši, daimon odešel. Vl. Vašek mohl pod jiným pseudonymem psát třeba vtipné historky z pošty, společenskou satiru, slušnou poesii, cokoli. Patrně by nikdy nedosáhl takové pozornosti, jaké se mu dostalo, ale nebyl by uvězněn v černé díře po zmizelém či mlčícím geniovi a nemusel by se vypořádávat s faktem, že se mu dostává poct, jež mu v plné míře nenáleží. Nemusel by pak v dopisu ze srpna 1918 psát Vojtěchu Martínkovi: „Donesla ta knížka tolik hořkosti do mého života, že jsem se již naproklínal řadu dnů ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa.“ ([6a], 20).

Mám-li to shrnout, je zjevné, že existuje inspirované a vpravdě geniální „Jádro“ Slezských písní a neinspirované, byť dobře míněné, přídavky Vl. Vaška, jejichž kvalita kolísá od veršů velmi dobrých až po ty prachbídné. To, co je však podstatné, je skutečnost, že Petr Bezruč ve své nejničivější síle, vyjádřené v básních jako je Škaredy zjev či Ostrava, přesahuje prosté lidství Vladimíra Vaška i Ondřeje Boleslava Petra. Bezruč je ničivá martická entita s pozoruhodným destruktivním potenciálem a její básně dokáží v rituálu fungovat v intencích „intelektuální dekompresní komory“ ([11], 95) satanisticky pojímané magie. V jakém případě sáhnout po invokaci tohoto génia? Především ve chvílích, kdy je třeba vykonat rituál zničení, jehož terčem má být osoba (případně instituce), jež se na magikovi dopustila bezpráví z pozice moci. Převládající emocí vhodnou pro realizaci níže popsané magické práce by měl být pocit velké křivdy. Mág by měl mít jasno v tom, zda je toto bezpráví skutečné či nikoli, neboť je zřejmé, že zde hovoříme o velmi ničivých energiích, jež dokáže zvládnout pouze silná a nerozkolísaná vůle (přičemž pochybnost, zda nebyl pachatel bezpráví nakonec přeci jen v právu, vůli stoprocentně rozkolísá!). Nelze nepřipomenout LaVeyovo upozornění pokud jde o rituál zničení: „Než vyšlete kletbu, ujistěte se, že JE VÁM JEDNO, jestli vaše oběť žije nebo ne; pokud jí přivodíte zkázu, radujte se a nepodléhejte výčitkám svědomí.“ ([11], 94)

Přistupme tedy k bezručovské magii v praxi. Jak je zjevné, nejedná se o magii vhodnou pro začátečníky. Ze satanského pohledu není správné vytvářet mezi operatérem a bytostí vztah podřízenosti (vzhledem k té či oné straně), ale vztah rovného s rovným. Zabýváme-li se invokací Petra Bezruče, je nabíledni, že za jakékoli komandování by se nám zle odvděčil. Jedná se o prudkou a silnou martickou entitu, která je ale také značně přecitlivělá. Proto doporučuji zapomenout na jakékoli magické kruhy, bariéry a podobné tradiční postupy. Tradice vezme za své i v případě rituálního oděvu. Vznosný hábit by jej mohl popudit, hornické či dělnické odění by naopak mohlo fungovat velmi dobře. Magickou hůl, dýku či meč nahradí, nejlépe havířské, rozhodně však pádné, kladivo. Při rituálu je možné použít i střelnou zbraň.

Než se mág pustí do vlastní rituální práce, měl by se nejméně několik dní věnovat opakované četbě Bezručových básní (myšleno těch inspirovaných) a zvolit tu, jež nejlépe odpovídá jeho současné převládající emoci a celkovému záměru díla. Dále by se měl obklopit Bezručovými atributy, k nimž patří martická pětice v podobě zaťaté pěsti, rudá barva, pach síry, vodka, kladivo, tarotová Pětka holí a Princezna holí, spodobnění staré průmyslové krajiny například na starých obrazech či fotografiích atd. Měl by si rovněž na úrovni tělesného prožívání lokalizovat svůj vztek a bezmoc do konkrétních částí těla (z nich pak bude vycházet síla a pohyb při rituálu). Pokud k tomu tenduje, může pracovat se jménem Petr Bezruč pomocí magického čtverce (či čtverců), případně vytvářet z hlásek jména sigilium či mantru. Návštěvy opuštěných továren či (nejlépe) dolů a hutí z období 19. století jsou vítány. Pokročilý mág jistě nalezne pro sebe nejvhodnější způsob jak se správně naladit.

Vhodná doba pro zahájení práce je po západu slunce. Ideálním místem je opuštěná průmyslová krajina, ale rituál může proběhnout i doma, pak je ale namístě vytvořit v místnosti prostředí navozující dojem chudoby a beznaděje. Provádět rituál proti obrazovce plazmového televizoru a bosými chodidly se přitom dotýkat perského koberce by mohlo vést k poněkud nečekaným efektům.

Ideálním osvětlením jsou petrolejové lampy či obdobná svítidla. Na zemi může žhnout ohniště se zapáleným černým uhlím.

Příslušný směr je vzhledem k místu, kde se Bezruč zrodil, tedy směrem k Ostravě. Koná-li mág rituál v Ostravě, pak směrem ke Slezské Ostravě. Je-li ve Slezské Ostravě, pak směrem k bývalému dolu Petr Bezruč. Pokud magik provádí obřad přímo pod těžní věží zasypaného dolu, na směru nezáleží…

Rituál je rozdělen na dvě části. Operatér nejprve provede magické volání, jež by se – pokud v předchozích dnech pracoval na porozumění duchu Petra Bezruče – mělo zdařit a vést k zvnitřnění entity. Poté následuje vlastní rituál zničení.

Následující magické volání je vybudováno na základě prvků novoaeonské formule – je rozděleno do čtyř částí: V první mág oslovuje Bezruče jako temné a ohnivé božstvo. V druhé Bezruč hovoří k mágovi. Ve třetí splývají v jedno a ve čtvrté se svazek zpečetí. V první části je důležitá imaginace Škaredého zjevu. Mág si má na základě výše uvedeného básnického popisu entity a korespondencí vytvořit silný, živý a detailní telesmatický obraz. Při odříkávání první strofy by se měl tento obraz rozzářit nejvyšší možnou intenzitou.

V části druhé démon hovoří k mágovi, což by mělo být reflektováno zvláštností vyslovovaného hlasu a příslušného dojmu.

Ve třetí části mág zapomíná na svoji osobu a sám se stává Bezručem. Identifikace má dosáhnout maximální míry. Obraz imaginovaný v první části je nyní žijícím a mág je s ním bytostně sjednocen.

Ve čtvrté části se mág vrací k sobě, avšak spojení s Bezručem přetrvává nadále. Bezruč skrze mága hovoří sám k sobě (zpracováno dle Kariky: [9], 67).

„Crowley první část vzývání přiřazuje ohni, druhou vodě, třetí vzduchu a poslední zemi. Meditace nad charakteristikami živlů umožní mágovi najít vhodnou formu vyjádření.“ ([9], 68) Vzývání vychází z veršů Petra Bezruče, které jsem, kromě druhé strofy, upravil pro magické použití. Mág si je může dále upravovat, ale nedoporučuji měnit druhou strofu, ta by měla zůstat autentickou citací básně Škaredý zjev.

I.

Jak vítkovské pece zrak jediný plá,

krvavý chalát ti s ramenou vlá,

v pravici těžké kladivo neseš,

(levou ti urazil uhelný balvan,

oko ti vyžehl vyšlehlý plamen)

a v srdci tisíců kletby a hněv!

 

II.

Bůh ví, že jsem škaredý!

Puch mrtvoly ode mne táhne,

na rukou, na nohou puká mi maso,

znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,

krvavý chalát mi s ramenou vlaje,

v pravici hornické kladivo nesu,

levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen,

na zádech sedí mi sto vrahů z Modré,

(jak divoké krysy mne do šíje hryžou),

Na kyčlích sedí mi sto židů z Polské, –

Smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já,

Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,

Porobeného národa bard.

 

III.

Do hluché noci zní náš zpěv,

když zahynem než jitro vzplane,

na vaše hlavy naše krev

a z našich kostí mstitel vstane!

 

IV.

Sehnutou do výše jsi narovnal šíji,

ruku jsi zaťal a vykročil přímo,

půlkruhem od země k obloze vzhůru

kladivo zdvihl a jiskřící oči

tam pod božím sluncem!

 

Poté, co do sebe mág rituálně vstřebá esenci Petra Bezruče coby Škaredého zjevu, může přistoupit k vlastnímu rituálu zničení pojatému jako dramatizace básně, jež nejlépe odpovídá mágovu záměru. I zde využijeme inspirovaných básní Bezručových. Kupříkladu lze ztotožnit svého nepřítele s markýzem Gérem a koně, z něhož jej Bezruč-mág strhne, s jeho životní silou (báseň Markýz Gero). Nebo mág může své nepřátele symbolicky oběsit na vrbách jako markýze Géra a Nathana Löwa v básni Par nobile. Méně rafinované, ale rozhodně účinné je prosté umlácení kladivem. Je vhodné mít připravené všechny potřebné rekvizity pro zdárné provedení dramatizace zvolené básně. Podstatné je, aby při rituálu to, co je v básních projikováno do budoucnosti, bylo rituálně zpřítomněno. Není třeba se striktně držet originálu, je však třeba upravit text básně tak, aby si uchoval původního ducha. Text rituálu je třeba znát zpaměti, protože dramatizace vyžaduje maximální nasazení!

Po symbolickém zničení nepřítele pádnou rukou Bezručovou je možné využít chaosmagické zažehnání smíchem či (satanisticky) zvolat „Dokonáno jest!“ (což pokládám osobně v tomto případě za vhodnější) a ponechat budoucí události, ať se již o sebe postarají. Klasické zažehnávací rituály by působily značně neorganicky, ale mág, který zažehnávací rituál k ukončení obřadu potřebuje, si jistě dokáže vytvořit modifikovanou verzi, která dobře zapadne do celku obřadu. Co se zažehnávacího rituálu při začátku obřadu týče, soudím, že na vhodně zvolené lokalitě nebude třeba, neboť takové místo není vhodné čistit od duchů, kteří tam případně přebývají.

Ukázali jsme, že Petr Bezruč nebyl (a není) konkrétním člověkem z masa a kostí, ale duchem, který posedl hned dva básníky připravené jej přijmout. Zrodil se, tak jako mnoho jiných klifotických bytostí, z veliké bídy, bezpráví, zvůle mocných a otročiny chudých. Není snad třeba zdůrazňovat, že vymkne-li se takový duch kontrole, je schopen iniciovat ještě mnohem větší neštěstí, než z jakého byl zrozen. Dějiny komunismu jsou toho jasným důkazem. Proto je třeba k výše uvedeným inspiracím přistupovat s vědomím, že jde o hru s ohněm, který se nemusí, ale může, vymknout mágově kontrole…

 

Literatura:

[1]BALABÁN, J., MOTÝL, I. Bezruč?! (anotace divadelní hry). In.: http://www.bezruci.cz/hra/bezruc (21. 5. 2009).

[2]BEZRUČ, P. Slezské písně. Československý spisovatel: Praha, 1951.

[3]BEZRUČ, P. Slezské písně. Literární kroužek: Chicago, 1910.

[4]CROWLEY, A. Liber Legis. Horus: Brno, 1997.

[5]DAHLKE, R. Nemoc jako symbol. Pragma: Praha, 2000.

[6]DROZD, J. Autoři Slezských písní. Tilia: Šenov u Ostravy, 2003.

[6a]DROZD, J. Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní. Tilia: Šenov u Ostravy, 2005.

[7]IVANOV, M. Historie skoro detektivní. Kolumbus: Praha, 1961.

[8]KARIKA, J. Brány Meonu. Vodnář: Praha, 2009.

[9]KARIKA, J. Slovanská magie. Vodnář: Praha, 2003.

[10]KARIKA, J. Zóny stínu. Vodnář: Praha, 2003.

[11]LAVEY, A.,S. Satanská bible. Reflex, Praha, 1991.

[12]ŠAJTAR,D. Ještě jednou Petr Bezruč. in: Dokořán s. 40, citováno z: http://www.obecspisovatelu.cz/dokoran/dokoran_21/dokoran_40.htm

[13]TOMÁŠKOVÁ, Z. Ortel samoty. Vzpomínky sekretářky Petra Bezruče. Doplněk: Brno, 2003.

 

* * *

 ROZHOVOR S AUTOREM ČLÁNKU (PRO AMOR VACUI):

Kojot: A zkoušel jsi to v praxi?

Jaroslav A. Polák: Samozřejmě, že ne! Nejsem blázen! Ale… fungovat by to mohlo…