Takže pohanství a SATANISMUS. Existují dva, zdá se že v této záležitosti nesmiřitelné, tábory: (Novo)pohané, kteří satanismus zásadně ODMÍTAJÍ a pohoršuje je jakékoli spojení pohanství a satanismu, byť by šlo jen o odkaz na webové stránce. A pak jsou tu pohané, kteří s tím nemají sebemenší problém a přijímají satanismus prostě jako jeden z možných světonázorů, které jsou pohanům k dispozici.
První skupina se snaží emotivními apely (naštěstí je to jediná zbraň, kterou reálně disponují!) docílit toho, aby si zlotřilec, který spojuje pohanství a satanismus, v záchvatu psychické autocenzury vybral jedno nebo druhé a nedělal nadále pohanství ostudu.
Druhá skupina to buď ignoruje, nebo se snaží vysvětlit, že spojení pohanství a satanismu není žádný problém, protože k sobě mají v mnohém blízko a mohou se vzájemně obohacovat (což se mimochodem podle mých zpráv skutečně děje). A třeba také na to, že některé pohanské skupiny (například extrémnější Ásatrú) vykazují, na rozdíl od satanistů, opravdu podezřelé aktivity.
Načež se od první skupiny dozvídáme něco ve smyslu: Já vím, že LaVeyovský satanismus (nebo satanismus, který provozuje První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy) je vlastně v pořádku, ale problém spočívá v tom, že satanismus má špatné jméno. Co si o nás lidé pomyslí, když zjistí, že máme údajně něco společného se satanisty! HRŮZA POMYSLET!
No, a přesně o to tady jde. Vůbec nejde o hodnoty, nejde o „spiritualitu“, nejde o bohy, jde o image. Jde o to, co si lidé pomyslí… A chraň bozi, aby si náhodou nepomysleli něco špatného!
Dobře. Rozumím tomu. Kdysi jsem byl také spoután fantaziemi o tom, co by mohlo být, kdybych něco udělal. Rozumím tomu, ale nesouhlasím s tím.
Uznávám, že souvislost se satanismem skutečně může v očích neznalých vrhnout na novopohanství špatné světlo (mimochodem: typičtí bigotní křesťané budou novopohany považovat za satanisty vždy – a to bez ohledu na jakoukoli, byť i tu „nejbělejší“, sebeprezentaci!), souhlasím dokonce s tvrzením, že to může někoho od novopohanské cesty životem odradit, ale v prvé řadě přiznávám každému plné právo praktikovat a propagovat (v mezích zákona) jakoukoli životní filosofii. Toto právo je u novopohanství obzvlášť důležité, protože pohanství jako fenomén žádnou životní filosofií nedisponuje. Kdybychom se vrátili (v rámci pokusu o rekonstrukci) ke světonázoru našich předkřesťanských předků, věřili bychom, že musíme své bohy pořádně nakrmit krví obětí – zvířecích a někdy i lidských. Že není od věci zabudovat do základů domu obětované dítě. V případě kultu Bohyně tu máme rituální oběti posvátných králů atd. Toto jsou, dámy a pánové, naše pohanské kořeny! Oproti nim je LaVeyovsky orientovaný satanismus (a s jiným typem satanismu se zdejší pohané nespojují) se svým odmítáním jakýchkoli zvířecích obětí (o lidských či dokonce dětských ani nemluvě!) a se svým důrazem na hodnotu života a pozemských radostí zcela civilizovanou záležitostí! Po pravdě řečeno se LaVeyovský satanismus jako životní filosofie pohana přímo nabízí! Zdůrazňuje to, co bylo důležité i pro naše předky – především primát tohoto světa nad světem oním, důraz na materiální zisk v souvislosti s rituály, spojení se zemí, vyvýšení tělesných radostí a emocionálního uspokojení, právo milovat ty, kdo si to zaslouží a nenávidět své nepřátele, právo se bránit místo nastavení druhé tváře, právo být pyšný na své úspěchy a nepodlézat božstvům pod tíhou pocitu viny… Satanismus odhaluje pokrytectví takzvaného „duchovna“, především křesťanského, a proto se nazývá satanismem – protože jde proti svatouškovskému proudu. Satan je Odpůrce, Žalobce. Satan je také esencí Života, který se brání éterným okovům „duchovních“ věrouk. A samozřejmě provokuje. Proto je název satanismus pro životní filosofii prezentovanou (například) Nietzschem a LaVeyem více než vhodný. Nevidím sebemenší důvod, proč by si tuto životní filosofii současný pohan nemohl vzít za svou – a pokud tak učiní, proč by ji neměl nazývat jejím pravým jménem! A nechoďte mi sem s nesmysly typu, že se občas najde psychopat či skupinka psychopatů, zaštiťující se Satanem poté, co zneuctí hřbitov či dokonce někoho zabije. Srovnejte to s počtem škod a mrtvých ve jménu božím a mlčte!
To ovšem neznamená, že by byl volbou jedinou. Pohan může vzít za svou třeba životní filosofii wiccanskou, hlásit se k rozvernému diskordiánství, „esotericky“ se „produchovnit“ ve stylu New-age či esoterního křesťanství nebo se třeba inspirovat východem a zkombinovat víru v bohy s hinduisticky pojatou etikou oddanosti (bhaktimárga)… Fantazii se meze nekladou – každému, co jeho jest! Bylo by nemístné a nepatřičné, kdybych svou vlastní životní filosofii vystavil na piedestal jako jedinou správnou pohanskou cestu.
Toto právo svobodně volit a propagovat životní filosofii u mě stojí mnohem výše, než chimérická obava o image pohanství. Novopohanství bývá povětšinou prezentováno jako obecný pojem pro mnoho různých směrů a přístupů. Pokud tomu tak je, pak pokusy ostrakizovat ty, kteří se nechávají inspirovat satanismem, se satanisty spolupracují nebo přijímají satanistickou životní filosofii, tuto ideu zjevně popírají! Svoboda volby stojí mnohem výše než image a proto – ať si lidé pomyslí, co chtějí – říkám: