Tak skončila olympiáda a spolu s ní i velké, snad téměř hamletovské, dilema některých intelektuálů: „Sledovat či nesledovat?“ I když někteří hrdě prohlašovali, že nesledovat je pro ně tak samozřejmé jako dýchat, samotná skutečnost, že se z toho potřebovali vypsat, na mne působila poněkud podezřele…
Někteří tedy nesledovali a hrdě se k tomu hlásili, jiní sledovali a neviděli v tom problém, někteří asi sledovali, ale nepřiznali to. Já jsem sledoval jen příležitostně, protože nemám televizi, kdybych ji měl, čuměl bych na hry patrně od brzkého rána do podvečera. Mimochodem: Nevlastnění televizoru u mně není v žádném případě důsledek nějakého alternativně uvědomělého intelektuálského postoje, prostě jen nemám tak pevnou vůli, abych se jí nenechal okrádat o čas (například v době olympiády), a tak je lepší ji nemít.
Ale vraťme se o olympiádě. Jak jsem již řekl, sledoval jsem ji sporadicky, konkrétně dvakrát, když jsem byl na návštěvě u babičky, a asi třikrát v hospodě, což bylo tak akorát. Necítil jsem žádnou morální kocovinu ani ze ztraceného času, ani proto, že jsem se díval na sportovní výkony, které se odehrávaly v Číně. Necítil jsem se býti spoluviníkem kohokoli a čehokoli. Neměl jsem potřebu umýt si ruce od krve pobitých psů, Tibeťanů či stoupenců Falun-gongu…
Otázka zní, zda nemají odpůrci sledování OH v Číně přeci jen pravdu. Řekněme, že jsem svým neuvědomělým postojem dal najevo, že jsem ochoten sledovat hry ať už jsou kdekoli, a tím pádem přispěl k tomu, aby kdekoli byly – třeba v Praze 😉 No, na tom možná něco bude, i když je otázka, nakolik olympijské hry jako takové mají vliv na režim v zemi, kde se konají. Dějiny Německa, Evropy a světa by se patrně příliš nezměnily, kdyby v roce 1936 proběhla olympiáda třeba v Paříži…
Ale především jsem sledoval sportovce. Nadšený intelektuál by zatleskal, kdyby se rozhodli nepřijet a nechali se vyfotit s tibetskou vlajkou na triku…, ale já jim ani na vteřinu nezazlívám, že přijeli a závodili. Vrcholový sportovec má jen velmi omezený čas, kdy může být dobrý či dokonce nejlepší. Vynechat jedny olympijské hry znamená často vynechat třetinu či polovinu možných vrcholů jeho kariéry. Rozhodnout se nedívat se na sportovní přenos může být těžké, ale rozhodně ne tak, jako ohrozit celou svou profesionální kariéru. Nevěřím, že by tak většina z odpíračů OH v Číně učinila…
Takže sportovci přijeli, soutěžili a… byli skvělí. Padlo několik rekordů. Bylo na co (a na koho) se koukat. I to ke sportu patří: Nejen vlastní výkon, ale i sláva, vědomí, že se dívají stovky milionů lidí, objektivy kamer, medaile a hymna. Je to show, a jen je třeba podotknout, že co se showmanů týče, vrcholový sportovec se nadře patrně o něco více než třeba televizní bavič (a myslím, že srovnatelně jako vynikající herec). Tak jako herec si i vrcholový sportovec zaslouží potlesk, slávu, ohlas a sledovanost.