Poesie ke mně přišla někdy v roce 1995. Odešla snad v roce 2001. Těch pět let, kdy se mnou byla, jsem cítil její přítomnost, její blízkost a snad i lásku. Rozchod nebyl bouřlivý a vlastně jsem si dlouho ani neuvědomoval, že je pryč…
(Abych byl přesný – v roce 2003 se na okamžik stavila, aby mne políbila na rozloučenou).
Poesie, kterou jsem psal, nebyla nikterak výjimečná a dozajista se nezapíše do dějin. Znám mnoho opravdu dobrých básníků (i když musím říci, že jsem se také setkal s množstvím hrdě prezentovaných výtvorů, které mé tvorbě nesahají ani po kotníky). Vždy jsem věděl, že moje tvorba je na úrovni komunitní – tedy že potěší a zaujme mé přátele a pár lidí, kteří mne čtou, nicméně nedosahuje kvalit potřebných k oslovení skutečných znalců. Ale poesie to je, protože se zrodila z inspirace a troufám si říci, že má ducha.
Poesie ke mně přišla skrze mého přítele MUMa AlAthina. Dá se říci, že ji přivedl s sebou, seznámil nás a Poesie si řekla, že to se mnou zkusí, protože je to bytost promiskuitní a je ochotna si začít s kdekým… Zpočátku to byly jen takové pokusy, z nichž se prakticky nic nedochovalo. Inspirace sama o sobě nestačí, je třeba také pilovat techniku – to platí jak v lásce, tak i v umění. Musím přiznat, že jsem se technice věnoval méně, než jsem možná měl. Vlastně jsem v tomto směru Poesii povětšinou odbýval volným veršem, případně verši jednoduchými, a nikdy jsem se nepokusil napsat kupříkladu sonet. Možná ji to zklamalo, možná – tak, jako každá žena – toužila po projevu lásky, jenž by byl spojen s nějakým úsilím. Třeba si řekla, že její blízkost začínám brát až příliš jako samozřejmost, že si jí nevážím…
A tak se prostě jednoho dne vytratila a já, já si toho ani nevšiml! Teprve po několika měsících jsem si začal uvědomovat, že mi něco chybí. Snažil jsem se ji přivolat třeba tím, že jsem ji začal víc číst, ale vše marno. Zůstaly jiné formy inspirace – ať již v oblasti prózy nebo při psaní esejů, ale ta zvláštní schopnost spojit slova do magického celku, který sděluje něco víc než to, co sdělují slova, byla pryč.
Cítil jsem smutek nad tou ztrátou, ale přišla mnohá jiná, větší, trápení. V roce 2003 jsem se již s odchodem Poesie smířil, když v tom se na krátký okamžik objevila, patrně aby mne políbila na rozloučenou. Bylo to velmi nečekané. Četl jsem právě Cocteaua a byl jsem hodně unavený. V jednom verši jsem místo spojení „černí rukavic“ přečetl „čtení rukavic“. Připadlo mi to zvláštní a hodně dobré. Přečetl jsem si to znovu a zjistil, že jsem se přehlédl. Tehdy přišla tato báseň. Poslední báseň a myslím, že také jedna z mých nejlepších (koneckonců ji ocenila i redakce Hostu a otiskla ji – ze vší té tvorby, kterou jsem jim tam poslal, otiskla jen dvě – druhou uveřejněnou byla báseň Zrcadlo).
Od té doby už ke mně Poesie nepřišla. Čas od času mi něco vzkáže po známých, například pošle nápad, aniž by mi vdechla inspiraci k jeho realizaci, a tak vznikají texty jako je Sněžná myš. Texty, které mají určitou poetickou kvalitu, poesií však nejsou.
Od posledního polibku Poesie uplynulo pět let.