Jediné možné ospravedlnění magie (z hlediska jedinečnosti)

(které mě v tuto chvíli a v aktuálním stavu kontemplací na toto téma napadá)

Má zabývání se magií v současné době vůbec nějaký význam? Nutno podotknout, že hovořím-li o současné době, myslím tím současnost v naší postmoderní civilizaci a pomíjím tedy současnost různých primitivních kmenů, v nichž hraje magie stále ještě svou původní roli. Tedy – lze všechen ten čas a energii, které někteří lidé (včetně mě) do tohoto oboru vkládají, nějak ospravedlnit?

Magie jako duchovní cesta

Jak jsem již uvedl, primárním účelem magie nebylo „vyšší poznání“ či dokonce „poznání Boha“. Nicméně i k tomuto účelu byla magie užívána. S jakým výsledkem? Je to sporné, nicméně musím poznamenat, že nevím o nikom, kdo by touto cestou v současné době dosáhl nějakého zajímavého výsledku. Pochopitelně je možné, že ti, kdo v magii jako duchovní cestě uspěli, mlčí. Nepopírám apriori tuto možnost, nicméně se mi zdá, že v tomto směru jsou efektivnější způsoby, které nabízejí zavedená náboženství, a že magie celou věc zbytečně komplikuje. Benett či třeba Gato (Martin Pelčák) patrně volili dobře, když se rozhodli stát se buddhisty…

Magie jako cesta k mravnímu sebezdokonalení

Souvisí s předchozím. Viz Bardon (tomu jde o rozvoj lidských schopností, který má jít ruku v ruce se zmíněným zdokonalením mravním). Pěstění ducha a podobné věci. Soudím, že pokud se opravdu chcete stát lepším člověkem, tak se jím prostě stanete a magii k tomu nepotřebujete. Nehledě na to, že (jak si správně povšiml Karika) mágové, kteří svým dílem poznamenali další vývoj v této oblasti nebyli zrovna výkvěty lidské dobroty…

Magie jako cesta k sebepoznání

Nelze popřít, že se člověk praktikující magii o sobě leccos dozví, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že dobrá psychoterapie poslouží mnohem lépe. Nehledě na to, že opravdu nemám pocit, že by mágové byli ve své většině vyrovnanými osobnostmi znalými sebe sama.

Magie jako hra na hrdiny aneb její společenský aspekt

Zamyslíme-li se nad společenskými aspekty magie, poněkud připomíná role playing game. Mágové dodržují vesměs určitá pravidla ve vzájemné komunikaci, která pěkně ilustruje pravidlo klubu MAGIE****HERMETIKA****KABALA na NYXu: „V této místnosti věříme v účinnost magie a smysl hermetických věd. Nesouhlasíte-li s tím, jděte jinam.“

Mágové se dělí do mnoha oblastí – klasičtí hermetikové, thelémité, chaosmágové, wiccani… – mnohdy se spolu přou (případně se navzájem pomlouvají), ale lze hovořit o jakémsi bazálním paradigmatu založeném na víře ve funkčnost magie (liší se v tom, k čemu by magie měla sloužit, shodnou se na tom, že k něčemu slouží). Obvykle přikládájí magii větší význam, než jí společensky přináleží. Srovnejme mágy třeba s šachisty: Zapálený šachista zná historii šachu, zná mistry a velmistry a jejich přínos šachu, dokáže mluvit o šachu celé hodiny. Přestože mám tuto hru rád a přečetl jsem i nějakou tu příručku pro začátečníky, vzpomenu si teď z hlavy jen na jména Karpov a Kasparov… Stejně tak se to má s génii magie jako byli třeba Crowley či Spare. Pro mága základní znalost, pro většinovou společnost pouhá jména… Magie tedy plní integrační funkci v rámci určité subkultury, ale nějaký přesah ven je poměrně sporný (i když jistě existuje). V tom ale také nespočívá její výjimečnost, protože stejnou funkci plní třeba zmíněný šach či třeba akvaristika.

Magie jako cesta k uskutečnění konkrétních cílů

Nelze popřít, že magii takto využít lze. Nicméně i v tomto směru vše zbytečně komplikuje. Co se týče oblasti sebeiluminace, lze – a dost možná s lepšími výsledky – využít neurolingvistické programování. Co se týče ovládání druhých lidí, pak jsou zde rovněž jednodušší a efektivnější způsoby – vycházející především z oblasti aplikované psychologie.

Pokud hovoříme o mimosmyslovém vnímání a o přímém magickém působení: Připustíme-li, že takové věci existují (osobně to připouštím), pak stále zůstává otázkou, nakolik jsou prakticky využitelné (a nakolik jsou vůbec prakticky využívané – alespoň já nikoho takového neznám). Co se týče různých služebných entit a podobných záležitostí – ano, zde magie nabízí něco, co jinde nenajdeme, nicméně je otázka, zda bychom se bez nich neobešli, pokud bychom energii a čas věnovaný magii neinvestovali přímo do realizace kýženého cíle… Asi obešli. Magie je nesporně účinná při eliminaci entit nepřátelských (nebudu teď řešit, nakolik jsou „objektivně“ reálné). Ovšem zdá se, že člověk, který magii jako takovou neřeší, neřeší obvykle ani tento typ problému (neboli magie tento typ problému přitahuje). Osobních démonů se lze zbavit i skrze psychoterapii.

Celkově lze říci, že co se možných aplikací týče, lze magii přirovnat k historickému řemeslu. Nějaké výsledky bychom našli, ale v současné době disponujeme efektivnějšími metodami. Což nic nemění na skutečnosti, že historické řemeslo své kouzlo mít může; a to se již dostáváme k jedinému možnému a nezpochybnitelnému ospravedlnění magie, kterým je:

Magie jako proces utváření estetických hodnot

Myslím, že jedině estetické hledisko je schopné magii jako obor plně ospravedlnit. Tedy magie jako umělecký žánr. Myslíme-li tímto způsobem, pak všechny ty signatury, jména, formule, gesta, obrazce, obrazy, vůně a v neposlední řadě změněné stavy vědomí, vize, pocity a také komunikace s různými entitami získávají naprosto perfektní smysl a ospravedlnění, protože není jiného oboru lidského konání, který by dokázal nabídnout obdobnou formu estetického vyžití. Právě zde a jen zde je magie jedinečná. Navrhuji tedy přiřadit magii k výtvarnému umění, hudbě, baletu či divadlu (a rozhodně happeningu a performanci!) a zvážit možnost zavedení její výuky na uměleckých školách… 😉

Ameth