Veřejný nepřítel číslo 1

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?” Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?”

On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí” a „miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.”

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?”

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‘Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.’

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?” Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.” Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.”

(Evangelium podle Lukáše 10, 25-37)

Přemýšlím, jak asi čte biblické podobenství o milosrdném Samařanu místopředseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který na otázku „Co soudíte o názorech, že bychom měli přijímat pouze křesťany, kteří by prý mohli být snáze integrovatelní?“ odpověděl slovy: „S tím souhlasím. Jako křesťané staví na tom, z čeho vyrostla naše kultura. Mezi nimi bych dal přednost těm, kteří byli vyhnáni tak zvaným Islámským státem a živoří ve stanech cizí země. Na mé pozvání nedávno navštívil Česko arcibiskup z iráckého Mosulu (biblického Ninive), který žije s padesáti tisíci svých věřících v utečeneckých táborech v Kurdistánu. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní a dříve i majetní. Ti by se uměli přizpůsobit i pracovat. Jejich pozvání bych přivítal.“

To zní, ze světského hlediska, uznávám, docela rozumně, ale pokud to říká člověk, který se označuje za Kristova následovníka, nezbývá než se zeptat: Perlustroval snad milosrdný Samařan raněného? Jistě poznal, že to není jeho souvěrec, ani obyčejný pohan, ale Žid, přičemž mezi Samařany a Židy v té době panovalo otevřené nepřátelství. Samaří se nacházelo mezi Judskem a Galielou. Podle údajů v Bibli vznikli Samařané smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Stejně jako židé uctívali i Samařané Hospodina, jejich posvátným textem byla Tóra (mírně odlišná od její židovské verze) ale nepřinášeli mu oběti v Jeruzalémském chrámu nýbrž na své svaté hoře Gerizim. Židé po svém návratu z babylónského zajetí neumožnili Samařanům podílet se na stavbě Jeruzalémského chrámu, Samařané se pak v odplatě pokoušeli stavbu chrámu sabotovat, nakonec si postavili na hoře Gerizim chrám vlastní, který jim v polovině 2. století před Kristem zbořili Židé… Laskavý čtenář již patrně chápe, jak asi vztah těchto dvou národů vypadal. Tvrzení, že v dnešní době by Ježíš známé podobenství formuloval jako podobenství o milosrdném muslimovi, je tudíž rozhodně namístě a neexistuje žádný způsob, jak by se z toho mohl křesťan vykecat.

„Bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají,“ hlásá dále pan arcibiskup.

A spolu s ním další čeští křesťané – jak moc jich doopravdy je, zda tvoří menšinu či většinu, si netroufám odhadnout. Jsem přesvědčen, že křesťané, kteří výše uvedené stanovisko zastávají, se blíží pozici členů z protestantismu vzešlého hnutí Němečtí křesťané, kteří se ve třicátých letech snažili skloubit svou víru s vírou v árijskou rasu, německý národ a jeho vůdce Adolfa Hitlera, případně té části tehdejších katolíků, která se rozhodla s nacistickým režimem kolaborovat. A docela určitě se – někteří i přiznaně a otevřeně, což je alespoň poctivé – nacházejí v pozici podporovatelů ultrakonzervativního autoritářského (klero)fašismu frankisticko-salazarovsko-pinochetovského ražení.

Tak, jako byla (a je) „árijská rasa“ modlou nacistů, pro jiné fašisty byly a jsou modlou „evropské křesťanské hodnoty“. Nebezpečím, které tuto modlu, ať už skutečně nebo virtuálně, ohrožovalo v minulosti a ospravedlňovalo tvrdé a kruté represe, byl bolševismus, dnes je to islám. Pan Graubner by výše uvedená slova o „ideologiích, které nás pohřbívají“, mohl klidně říct v dobách rozkvětu evropského a latinskoamerického fašismu, stejně tak v době mccarthyismu v USA. Samozřejmě nikomu nebráním takto mluvit a zastávat takové názory (na rozdíl od fašistů jsem demokrat), ale dovoluji si poznamenat, že stanovisko pana arcibiskupa není křesťanské stanovisko.

Ve všech variantách klasického fašismu, od Mussoliniho až po Putina, i nacismu (od Hitlera až po ukrajinský Pravý sektor), se opakuje téma ohrožení zvenčí a důraz na čistotu. Graubnerovo vyjádření demonstruje konzervativní „křesťanský“ kultur-fašismus v celé jeho nahotě.

Nicméně položme si otázku: I kdyby ohrožení, o němž arcibiskup Graubner mluví, bylo reálné a bylo by stoprocentně jisté, že přijímání uprchlíků bude znamenat konec naší dosavadní kultury, měl by v takovém případě následovník evangelijního Ježíše akceptovat skutečnost, že některým lidem se nepomáhá prostě proto, že jsou to potenciální nepřátelé, onen příslovečný „had na prsou“?

Dle soudobých antropologických výzkumů vypadal Ježíš, coby Žid své doby, nějak takto.  Samozřejmě nejde o rekonstrukci přímo Ježíšovy tváře, ale tváře typické pro etnikum, k němuž patřil.  Pokud by se dnes objevil na demonstraci proti uprchlíkům, patrně by byl nějakým tím obráncem křesťanských hodnot velice rychle minimálně slovně inzultován! Zdroj: http://www.rejesus.co.uk/site/module/faces_of_jesus/P9/

Dle soudobých antropologických výzkumů vypadal Ježíš, coby Žid své doby, nějak takto. Samozřejmě nejde o rekonstrukci přímo Ježíšovy tváře, ale tváře typické pro etnikum, k němuž patřil. Pokud by se dnes objevil na demonstraci proti uprchlíkům, patrně by byl nějakým tím obráncem křesťanských hodnot velice rychle minimálně slovně inzultován!
Zdroj: http://www.rejesus.co.uk/site/module/faces_of_jesus/P9/

Odpověď zní krutě: Ano, i v takovém případě. I v případě, že by to byla jasná sebevražda. Evangelia prostě nenabízejí jiná řešení. Láska k bližnímu je univerzální, překračuje veškeré hranice a zahrnuje nejen jinověrce či podezřelé osoby, ale výslovně i nepřátele; každý člověk v nouzi je Kristus prosící nás o pomoc, každý člověk bez ohledu na původ, národnost, etnickou příslušnost, náboženství, sexuální orientaci, politické názory apod. Pomoc bližnímu v nouzi je zcela jasná a neobmyslná evangelijní výzva, pomoc bližnímu v nouzi, nikoli ochrana „evropských křesťanských hodnot“!

Ježíš není „evropská křesťanská hodnota“, Ježíš je skutečný vzor k následování, „křesťanské hodnoty“ jsou modla, prázdný sud, který duní pdle toho, kdo a jakým způsobem do něj bouchá. Pokud lze „křesťanské hodnoty“ použít jako důvod k tomu, abychom odmítli pomoc bližnímu, nemají se skutečným následováním Krista nic společného.

Zde je třeba si uvědomit jednu věc: Skutečné křesťanství, respektive následování Krista, je velmi radikální, revoluční a podvratná záležitost. Lidé, kteří z mocenských pozic dávali v prvních staletích rozkazy ke krutému pronásledování křesťanů coby bezbožníků ohrožujících stát, nebyli hloupí. Věděli, že šířící se křesťanství může, na rozdíl od tolika jiných kultů vzkvétajících v Římské říši, znamenat konec jejich světa. Stejně jako judaismus bylo spojeno s odmítnutím participace na státním kultu, ale na rozdíl od židovství bylo, dnešními slovy řečeno, velice virální. To byla potenciálně smrtící kombinace ohrožující dobový status quo. I když totiž křesťan dávali císaři co je císařovo, tím, že se odmítl poklonit modlám a imperátorovi coby bohu, podrýval ideologický základ říše.

Jsem hluboce přesvědčen, že takovou modlou (jednou z několika – dalšími jsou například „Neviditelná ruka trhu“, „There Is No Alternative“, „Trvale udržitelný rozvoj“…), je v současném pantheonu „Evropská křesťanská civilizace“ a Graubnerova prostrace před ní je prostě soudobá varianta modloslužebnictví.

Vskutku nemám potřebu řešit míru modlářství v té které církvi podle toho, jak moc (a čím) má vyzdobené kostely a jestli se její členové modlí ke světcům a Marii či nikoli. Modly, které mě zajímají, jsou ty, které svádějí z cesty, modly, které se tváří jako něco, co nejsou. Symbol, který neodkazuje na něco za ním, ale sám se stává předmětem uctívání, je modla. „Křesťanské hodnoty“ jsou pak modlou vysloveně antikristovskou, protože překrucují, z prostředku činí cíl, náboženství a kultura v nich zbožšťují samy sebe. Místo abychom pomáhali všem bližním v nouzi, protože nám to ukládají křesťanské hodnoty, nepomáháme bližním v nouzi, protože chráníme křesťanské hodnoty. Je to perverzní. A nutno dodat, že pokud to vymyslel nějaký čert, má mé uznání, je to vskutku prvotřídní čertovina.

Křesťan má jen dvě možnosti – může bezvýhradně následovat Krista, jít proti proudu, zastat se potřebných bez jakéhokoli rozlišování a riskovat i to, že potřebný kousne do ruky, která jej krmí. Nebo se může vzdát Krista a postavit na jeho místo modlu v podobně „Evropských křesťanských hodnot“.

Rozhodne-li se pro následování evangelijní zvěsti, stává se takový křesťan nebezpečným podvratným živlem, protože skutečně bude svým konáním uvádět v nebezpečí stávají společenský řád, jednak proto, že bude podporovat jeho potenciální nepřátele zvenčí, jednak proto, že bude bořit modly, na kterých je tento řád vystavěn. Na takové cestě se člověk musí připravit na rány v podobě ostrých a ponižujících verbálních a někdy i fyzických útoků, vyhrožování, odmítnutí ze strany blízkých a leccos dalšího. Nic příjemného, ale v minulosti lidé pro víru vytrpěli mnohem horší věci.

Rozhodne-li se dnes člověk pro Krista, má tedy po letech zase jednou možnost stát se v očích mnohých, u nás možná většiny, spoluobčanů Veřejným nepřítelem číslo 1. Skutečný kristovec by si takovou šanci vskutku neměl nechat ujít!

Poznámka na základě komentáře: Článek reaguje na vnitrokřesťanskou debatu o tom, jakým uprchlíkům pomáhat ze strany církví, jak je reflektována například v tomto článku. Týká se tedy toho, co by měli dělat křesťané, ne toho, co by měl nebo neměl dělat stát. Stát je sekulární (a je to tak v pořádku), tudíž na něj nelze klást takové požadavky (ale stát by se zase na oplátku neměl ohánět křesťanstvím, protože není schopen naplnit jeho požadavky; nutno dodat, že náš stát to prakticky nedělá, což je v pořádku).

Pokud vás článek zaujal a nečetli jste mou předchozí obecnější úvahu o zakkázaném ovoci a morálce, najdete ji ZDE.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Veřejný nepřítel číslo 1

Filed under Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra, Politika

Komentáře nejsou povoleny.