O zakázaném ovoci

Proč bylo ovoce zakázané? Pro koho byl zasazen Strom poznání dobrého a zlého? Co znamená „Být jako Bůh.“? – Jedna z možných interpretací známého příběhu třetí kapitoly biblické knihy Genesis. Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa) , protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (Genesis, 3. kapitola) Metaforický příběh o zakázaném ovoci patří k nejznámějším biblickým příběhům a byl nesčetněkrát interpretován. Lze jej například vyložit jako potvrzení toho, že abrahámovská náboženství kladou poslušnost nad samostatné etické myšlení, tedy že káží heteronomní morálku a odmítají morálku autonomní. To lze chápat jako vyjádření maximy, jíž se má věřící řídit (tedy poslouchat příkazy). Toto pojetí je pak již od gnostických dob, přes osvícenství až po současnost, podrobováno ovšem také kritice a „vzepření se prvních lidí tyranskému Bohu“ je vnímáno jako součást prométheovského étosu. Jenže co když se pravda nachází přeci jen někde jinde než na pólu požadavku absolutní poslušnosti nebo na pólu vypjatého libertariánství? Je totiž třeba si v souvislosti s příběhem o zakázaném ovoci položit jednu otázku: Pro koho Bůh ten strom v zahradě Edenu vysadil? Pro sebe jistě nikoli, stejně tak ne pro zvířata. Andělé se sice výslovně v příběhu nevyskytují, ale ani pro ně Strom poznání dobrého a zlého nemohl být určen, protože posláním andělů je vykonávat boží vůli. Anděl je posel a poslu nepřísluší hodnotit zprávu, kterou přináší. Vlastně lze říci, že pokud někomu ten strom určitě určen nebyl, tak jsou to právě andělé. Proto také důsledky mýtu o pádu andělů působí tak dualistickým dojmem: Buď poslušnost, nebo vzpoura. Mýtus o pádu andělů neobsahuje ambivalenci typickou pro mýty o vzniku člověka. Ať o tom přemýšlíme z kterékoli strany, Strom poznání dobrého a zlého byl v Edenu vysazen pro člověka. Je to jediné možné vysvětlení tvrzení, že „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“ (Gn. 1,27) „Zakázané ovoce“ tudíž nelze chápat jako zdroj poznání, který Bůh člověku principiálně upírá, ale jako něco, co je zakázáno dočasně, jako věc, která patří do rukou dospělým, nikoli dětem. To, o čem třetí kapitola Geneze vypráví, tak lze chápat jako příběh o předčasném konci dětství. Všimněme si, že ústředním motivem hadova pokušení jsou slova „budete jako Bůh“ – tato slova vůbec nelze chápat tak, jak bychom jim rozuměli, kdyby byla použita dnes, tedy jako jako apel na egoismus a pýchu, tato slova lze nejlépe pochopit na základě typické dětské touhy po dospělosti a s mylnými představami, které děti o dospělosti mají. Jediná analogie dospělého je v příběhu právě Bůh. Po snědení ovoce se pak první lidská dvojce rozhodně nechová jako pyšný Lucifer, který bude, Miltonovými slovy, raději vládnout v pekle než sloužit v nebi, ale jako děti, které provedly něco zakázaného, schovávají se před rodiči a poté, co jsou nalezeny, svádějí vinu na druhé. Nejde o vzpouru. Bůh se objevuje a „trestá“. To se může jevit, vzhledem k situaci, jako nemístně kruté, ale ve skutečnosti nejde o nějakou tyranskou krutost rozčileného patriarchálního Otce: Klíčová jsou slova „Oběma se otevřely oči a poznali, že jsou nazí.“ V té chvíli, kdy si mimo jiné uvědomili nejen to, že jsou nazí, ale také to, že Bůh nelhal a ponesou následky, již prostě nebylo cesty zpět. Jakmile člověk dospěje, lhostejno zda řádně či předčasně, je pro něj dětství nenávratně ztraceno. Je jako mýtická zahrada Eden střežená „cheruby s míhajícím se plamenným mečem“. Mladý člověk si uvědomí, že dospělost znamená leckdy tvrdou a nevděčnou práci, spoustu bolesti, těžká morální dilemata a neodvratné směřování ke smrti. Dětství je pro něj doslova „ztracený ráj“. Adam s Evou neměli jinou možnost než opustit zahradu svého dětství a vydat se cestou dospělých – a vydat se jí předčasně, stejně jako se tomu stává dětem, které tvrdé životní podmínky, válka, rodinné tragédie či jiné okolnosti připraví o část dětství. Bůh v příběhu nemohl jednat jako odpouštějící rodič, protože v tomto vyprávění jedná současně coby zosobnění výše uvedených zákonitostí. Ani Bůh nemůže vrátit čas a tedy vrátit Adama a Evu zpět do dětství. Mohli bychom namítnout, že Bůh mohl Strom poznání dobrého a zlého před prvními lidmi ukrýt nebo jej vysadit až ve chvíli, kdy budou na jeho ovoce připraveni, ale v mýtu běží o metaforické vysvětlení toho, jak se věci mají, nikoli o teodiceu. Stejně jako lidští rodiče nemohl ani Bůh zajistit svým dětem život v absolutně bezpečném prostředí, nejspíš prostě proto, že v naprosto bezpečném prostředí prostě není možné dospět, dítě musí vyrůstat v podmínkách, kdy je sice rodiči chráněno před mnoha nebezpečími, ale které není zcela odtržené od reality. Rodič prostě musí akceptovat bolestné riziko, že „had“ se někdy objeví, že navzdory jeho snaze může dítě přijít k úrazu nebo i zemřít (nebo mohou, s tragickými důsledky pro dítě, přijít k úrazu nebo zemřít rodiče), protože žít s takovým rizikem pořád lepší, než se snažit vychovávat potomka ve vypolstrované cele. Lidé tedy vyrazili do světa vybaveni autonomní morálkou, na kterou ale nebyli připraveni a neuměli ji správně používat. Když čteme starozákonní příběhy, čteme vlastně historii lidského mravního klopýtání dějinami. Nejde o to, zda a do jaké míry odpovídají tyto příběhy historickým skutečnostem – podstatné je, že trefně ukazují potíže předčasně dospělých a značně duševně nevyrovnaných dětí snažících se nějak porovnat se stále komplikovanějším světem a správně interpretovat požadavky, které na ně Bůh klade. Některé se bouří, jiné se opičí po okolí, další propadnou nějaké formě fanatismu a některé zmoudří a vydávají se správnou cestou. Tak či onak se neobejdou bez nějaké formy morálky heteronomní, tedy souboru příkazů a zákazů zvenčí. Jaká je správná cesta jedlíka ovoce Stromu poznání dobrého a zlého? Zde se dostáváme do konfliktu autonomní morálky a biologické a kulturní přirozenosti. Jíst ovoce Stromu dobrého a zlého totiž vyžaduje víc než jen sáhnout a jíst; jíst toto ovoce a mít z něj užitek vyžaduje určitou duchovní kompetenci. Touto kompetencí je schopnost nepodléhat v mravní oblasti biologické a sociální determinaci. Znamená to překonat vlastní živočišnost, skutečně se povznést nad zvířecí říši (zahrnuje to i překonání pudu sebezáchovy a preferenci biologických příbuzných před ostatními lidmi), a překonat také tlak společnosti, což mimo jiné znamená schopnost a ochotu zpochybnit její normy a obyčeje a nevytvořit si přitom normy a obyčeje vlastní na základě osobních sklonů a zálib, tedy takříkajíc na míru svému egu, ale jen a pouze na základě rozumu vedeného láskou k bližnímu. Autonomní morálka klade na člověka vysoké nároky – neposkytuje mu nějaký soubor jednou provždy platných a závazných pravidel a precedentů, v každém jednom etickém dilematu se musí člověk rozhodovat znovu s ohledem na jedinečnost situace. Může se samozřejmě inspirovat tím či oním svatým písmem, historií, skutečnými i fiktivními příběhy atd., ale konečné rozhodnutí a zodpovědnost jsou na něm, nemůže se odvolat na nic vnějšího, aby se obhájil – je jako Bůh. Dodnes je pro většinu lidí pohodlnější setrvat u heteronomních návodů k správnému chování (biblické nevyjímaje) než se vydat úzkou cestou mravní svobody, cestou, která je spojena s používáním rozumu, bezprostřední odpovědností a nemožností svádět vinu za svá rozhodnutí na vnější autority, a především s láskou. Cestu k správnému rozpoložení, jež je třeba, abychom byli hodni ovoce Stromu poznání dobrého a zlého, prošlapávaly některé známé osobnosti lidských dějin: Zarathuštra, Lao’c, autoři Upanišád, Buddha, Sókratés… a také mnozí pokorní a moudří lidé, kteří se do dějin nedostali. Křesťanům takovou cestu – a to v nejryzejší podobě (coby sebe sama) – ukázal Ježíš. Ukázal v plné síle, co doopravdy znamenala slova „budete jako Bůh“, že neznamenala hřímající moc kdesi na nebesích, ale „bytí pro druhé“ (Bonhoeffer), lásku i k těm nejmenším a „nehodným“, trpělivost, soucit, nastavení druhé tváře, nesobeckost, věrnost až k smrti. Jak píše Dietrich Bonhoeffer: „Není tu nic z náboženské metodiky, ‚náboženský akt‘ znamená vždy něco částečného, ‚víra‘ je celistvý, životní akt. Ježíš nevybízí k novému náboženství, nýbrž k životu.“ (Na cestě ke svobodě, s. 252-3) „Musíme si uvědomit,“ říká v kázání na toto téma Martin Grombiřík, „že slovo ‚poznání‘ v Bibli neznamená jen se něco o něčem dozvědět, ale také zmocnit se toho, ovládnout to. Zapovězený strom poznání neznamená zákaz vědy a hledání pravdy – konec konců i apoštol Pavel říká: ‚všechno zkoumejte, co je dobré, toho se držte.‘ Pro Boha není problém kolik toho víme, ale jak s tím nakládáme.“ Právě Ježíš nám dle mého názoru svým příkladem ukazuje, jak má vypadat člověk, který je dostatečně kompetentní, co se nakládání s ovocem Stromu poznání dobrého i zlého týče. Křesťané mají, co se posvátných textů týče, výhodu, kterou však často neumějí správně zúročit: Je jím skutečnost, že Slovo boží, Logos, kterým se mají řídit, není Bible, ale Kristus. Kristus je Slovo, které je třeba v Bibli hledat, Bible samotná je inspirované, ale nedokonalé a lidské slovo o Bohu. Tato báječná (a z hlediska zbývajících dvou abrahámovských náboženství jistě velice heretická) myšlenka, tedy že ne text, ale Kristus je oním věčným a neomylným Slovem božím, bezprostředně nabízí obrovskou míru mravní autonomie a umožňuje textovou kritiku Písma. Netvrdím, že nelze mravní autonomii nalézt i v rámci judaismu a islámu, ale rozhodně je to náročnější úkol. Mravní autonomie je však všechno jiné, než nějaká „cochcárna“ – Ježíšův příklad nám ukazuje, jak náročná cesta to je, a lidská zkušenost pak to, jak je těžké se na ní udržet. Jak těžké je zapřít sama sebe, tj. jít proti tomu, co je přirozené (křesťanství je ve svém jádru snad to nejnepřirozenější náboženství), jít proti svému egu, proti ambicím, pohodlí, jednoznačným odpovědím, očekávání sociálního okolí, být pro druhé a zapomenout na sebe. Když Ježíš říká, že máme být jako děti, nemá tím proto na mysli, že máme být nedospělí, ale odpovídá na otázku „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Doplňme, že současný kult dítěte byl v jeho době něčím neznámým. A proto: „Ach Bože! Kéž se splní to, co bylo zamýšleno. Kéž uvěří. A kéž se usmějí nad svými vášněmi. Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím. Když se člověk narodí, je slabý a pružný, když umírá, je tvrdý a necitlivý. Když strom roste, je jemný a vláčný, a když umírá, je suchý a tvrdý. Tvrdost a síla jsou společníky smrti. Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí. Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí.“ (Modlitba, jež zazněla ve filmu Stalker(1979) režiséra Andreje Tarkovského)