Euthanasie v případě duševní nemoci z hlediska svobody volby

Rostoucí počet provedených asistovaných sebevražd v Belgii a Nizozemí před nás klade závažné otázky etické s přesahem do filosofie práva. Zvláště pokud se jedná o euthanasii provedenou člověku v probíhající atace duševní nemoci.

Aktuálně vzbuzuje diskusi případ Laury, čtyřiadvacetileté Belgičanky, jíž byla povolena euthanasie kvůli depresi. Neznám podrobnosti, nicméně jsem ochoten důvěřovat belgickým lékařům v tom smyslu, že Lauřin stav je dlouhodobě velmi vážný, léčba neúspěšně probíhá mnoho let a depresemi pacientka trpí od dětství. To opravdu neníobvyklý případ depresivního onemocnění a nebál bych se příliš, že vytvoří precedens, jehož důsledkem bude hromadné usmrcování depresivních pacientů.

Skutečná etická otázka leží jinde: Může se člověk trpící těžkou depresí svobodně rozhodnout k právnímu kroku, jakým je souhlas s asistovanou sebevraždou?

Pokud jde o výklad práva, jaký je běžný v našem kulturním okruhu, je člověk konající pod vlivem duševní nemoci částečně nebo úplně nesvéprávný, tj. nese menší nebo žádnou trestní odpovědnost za svůj čin. Pokud třeba paranoidní schizofrenik někoho zabije, protože mu hlasy řekly, že dotyčný je Antikrist, neskončí ve vězení, ale na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice. S takovým postupem naprosto souhlasím, protože je zcela v souladu s židovsko-křesťansko-osvícenskou tradicí zohledňující (na rozdíl třeba od antiky) roli úmyslu pokud jde o konání dobra nebo zla. Nutno také podotknout, že navzdory obavám z „nebezpečných šílenců“ se kupříkladu schizofrenici dopouštějí vražd s poloviční pravděpodobností než zdravá populace, takže, ač je to mediálně vděčné téma, existuje spousta reálnějších hrozeb než jsou „nebezpeční šílenci“.

A ještě jedna odbočka, abychom si udělali zcela jasno, o čem zde mluvíme a o čem nikoli: Psychopat, jak je obvykle definován, na rozdíl od duševně nemocného člověka trestně odpovědný je, protože si uvědomuje možné právní následky svého činu, ale ignoruje je. Je otázka, zda je odpovědný z etického hlediska, například pokud nemá zvnitřněné rozlišování dobra a zla, ale právně odpovědný je v každé případě.

Vraťme se však k tématu: Není-li ale člověk, který koná pod vlivem duševní nemoci odpovědný za své činy z hlediska trestního či majetkového práva, můžeme mu současně přiznat právo svobodně se rozhodnout pokud jde o asistovanou sebevraždu?

Člověk, trpící těžkou depresí, není schopen nahlížet skutečnost objektivně. Médii před časem proběhl nebezpečný hoax o tom, že lidé v těžké depresi vidí svět realisticky, ale to je opravdu jen hoax. Realisticky vidí svět lidé v depresi lehké, tj. ve stavu rozlady, mrzutosti, a to proto, že mírná deprese koriguje tzv. optimistický klam, který většině lidí pomáhá snášet život, a který lze charakterizovat větami typu: „Mně se to nestane!“ a „To bude dobrý!“, jež mimo jiné skvěle karikují hlášky hrdinů hororových filmů.

Mrzout vidí svět takový, jaký je. Člověk v těžké depresi naproti tomu vidí jen šedočerný tunel vinoucí se do naprosté temnoty. Zatímco mrzout má odůvodněné pochybnosti o tom, jak to či ono skončí, člověk v těžké depresi „ ví“ , že to (cokoli) nevyhnutelně skončí špatně, že není naděje, není úniku, snad kromě… smrti.

A to je patologické. Každý člověk, který byl v těžké depresi a zabraly mu léky (mě nevyjímaje), vám potvrdí, že to je patologické, že v tom stavu, v němž se nacházel, nemyslel jasně, ale „tunelově“, nebyl schopen vnímat jiné možnosti než ty nejhorší, neviděl jinou naději než smrt.

V článku o Lauřině plánované euthanasii jeho autor napsal: „Ačkoliv netrpí žádnou nemocí, která by přímo ohrožovala její život…“ To je z mého pohledu velmi špatně. Těžká deprese je nemoc, která přímo ohrožuje život, a to nešťastné děvče (a spousta jiných obětí této nemoci) je toho přímým důkazem!

Proto se ptám, lze člověka v tomto stavu pokládat za způsobilého k tak závažnému právnímu úkonu?

A ptám se tak s obrovským soucitem a s vědomím faktu, jak strašlivá nemoc těžká deprese je. Vždyť kupříkladu Miloš Kopecký na základě vlastní zkušenosti „zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovna tak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za řeč.“ (Cyril Höschl)

Opravdu nemohu soudit, zda belgičtí psychiatři vyzkoušeli všechno, napadá mě například ještě možnost experimentální léčby neurostimulátorem, ale nejsem kompetentní to posuzovat. Je skutečně možné, že Lauře v této chvíli opravdu není pomoci a nesnesitelně trpí. Možná jí bude pomoci za pět let, ale pět let šíleného utrpení může být v jejím případě víc, než kolik dokáže člověk v jejím stavu snést. Možná, že profesionálně provedené usmrcení v rodinném kruhu je to nejlepší, co můžu z realistického pohledu Lauře přát. Dost možná si úlevu v podobě „dobré smrti“ zaslouží víc, než většina jiných trpících.

To ale nic nemění na tom, že zde zůstává výše zmíněný filosoficko-právní paradox co se způsobilosti k souhlasu s asistovanou sebevraždou týče. Pokud i přesto přiznám Lauře právo na ukončení jejího utrpení, znamená to, že tím de facto kladu rozhodnutí o euthanasii především do rukou lékařů, protože mám důvodné pochybnosti o Lauřině schopnosti realisticky posoudit všechny možnosti. Pokud však přesunu rozhodnutí do rukou kohokoli jiného než pacienta, neocitám se tak už ne na problematické šikmé ploše, ale přímo na namydlené etické skluzavce do mravního a právního neznáma?

Byly doby, kdy jsem legalizaci euthanasie silně propagoval, ale dnes už si vůbec nejsem jistý, zda je to správná cesta, jak nakládat s lidským utrpením. Myslím, že je snadné a poněkud pohodlné se v této otázce vyhranit a kopat za jednu nebo druhou stranu, daleko těžší je o ní přemýšlet do hloubky a s vědomím všech rozporů, které jsou s tím spjaty. Protože zvláště v tomto případě skutečné myšlení opravdu bolí.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Euthanasie v případě duševní nemoci z hlediska svobody volby

Filed under Úvahy a postřehy, Filosofie a religionistika

Komentáře nejsou povoleny.