To nejcennější, co nám nám filosofové všech dob přinesli, nejsou odpovědi, ale otázky, způsob jejich kladení a způsob hledání odpovědí.
Odpovědi samy jsou naproti tomu dobově podmíněné a ve většině případů více či méně překonané. Musí tomu pak být, protože jinak by myšlení nemohlo mít dějiny. Filosofie je jedinečná tím, že můžeme i dnes plodně rozvíjet třeba i tisíce let staré způsoby tázání a to bez ohledu na to, že odpovědi těch, jejichž způsob tázání rozvíjíme, jsou dnes již jen historickou kuriozitou.
Tou vůbec nejdůležitější otázkou, jíž je třeba si položit na počátku jakéhokoli bádání, je otázka Co když je to jinak?
Je to otázka, jež nás vymanila z mýtického myšlení, které nám říkalo, jak se věci mají, čemu máme věřit, myšlení, které se netázalo a rovnou nabízelo odpovědi. Otázka Co když je to jinak? samozřejmě může vyústit stejně tak v plodný způsob dalšího filosofického tázání (například: „Co když svět nestvořili a neřídí bohové, ale má přirozenou příčinu a řídí se nějakým souborem poznatelných zákonitostí?“, „Co když Země obíhá kolem Slunce?“, „Co když je náš pocit svobody volby jen iluze?“, „Co když je kauzalita způsob, jak si ve svém vědomí skládáme dohromady vjemy?“, „Co když bytí předchází vědomí?“), jako i v další pouhý, byť alternativní, mýtus (kupříkladu v nějakou konspirační teorii).
Myslitel, který si nepoloží otázku Co když je to jinak?, může zajímavým způsobem rozvíjet myšlenky někoho jiného, může hledat a nacházet další a další aplikace těchto myšlenek, ale v dějinách myšlení hraje přinejlepším druhou ligu.
Dějiny myšlení (filosofického i přírodovědného) jsou dějinami revizionismu, dějinami zpochybňování, dějinami otázky Co když je to jinak?
Je-li položení takové otázky zapovězeno, ať již cenzurou, autocenzurou, či jakýmkoli jiným druhem společenského, explicitního či implicitního, nátlaku, navenek myšlení ustrne, ale nikdy si nepřestane hledat cestu, byť by to byla cesta podzemím. Myšlení, či přesněji řečeno logos, je jako život, vždy si nakonec najde cestu navzdory normám, nátlaku, útisku či výsměchu.
Logos samozřejmě může zabloudit do slepé uličky, koneckonců jeho cesta je, a musí být, cestou pokusů a omylů, ale nikdy v ní dlouho nesetrvá. Logos nelze usměrnit mocenským zásahem z pozice někoho, kdo si myslí, že ví, že zná směr. Protože tam, kde se nachází činitel takového mocenského zásahu, logos už dávno byl. Logos je vždy napřed, je napřed i tehdy, je-li právě shodou okolností ve slepé uličce. Logos je navíc, metaforicky řečeno, „kvantové povahy“ – může se ve stejnou chvíli pohybovat různými cestami.
Snaha o uchování „čistoty“ jakékoli myšlenky, jakéhokoli učení, proti „úchylkářům“, zabíjí učení, které se snaží chránit. Zabíjí je tím, že z něj dělá mýtus, zdroj neomylné pravdy (a ideologie je samozřejmě v tomto smyslu mýtické povahy). Ale žádný mýtus nedokáže dlouhodobě vzdorovat logu.
Proto ať žije revizionismus! Ať žije logos! Ať žije a dál reviduje zmýtizované myšlenky, ať podkopává a boří ideologie všeho druhu, ať si dál razí cestu lidským světem vstříc neznámé budoucnosti navzdory všem, kdo se mu tom snaží, ať už z jakýchkoli, třeba i dobře míněných, pohnutek bránit.