Když jsem se dozvěděl o té šaškárně v podobě ostentativního průjezdu americké armády naší zemí, byl jsem samozřejmě proti. Ne z lásky k Rusku či „k naší malé krásné zemi“, ale proto, že principiálně odmítám eskalaci mezinárodního napětí. Jenže když vidím, co se kolem toho u nás děje, mám pocit, že nastal čas, abych se stáhl do soukromé emigrace, protože je to jediný způsob, jak nebýt za vola.
Když jsem to slyšel, nebyl jsem si chvíli jist, zda to není parodie. Kdyby byla, pak by u mě stoupenci NATO měli bod za opravdu trefné vystižení svých odpůrců. Ale ne, není to parodie.(EDIT: Je to parodie a součást trollingu Jaroslava Cermana zaměřená na Jiřího Vyvadila a spol – viz ZDE. Takže ano, slíbený bod za trefnou parodii připisuji!) Víte, autore, říkám si v duchu, když já vám na „společný slovanský sen“ z vysoka … a na „naši malou krásnou zem“ taky. Nacionalismus, panslavismus nevyjímaje, je svinstvo, které snad mělo nějaký dějinný význam v devatenáctém století, ale dnes je to prostě jen opium lidu, ideologie určená k manipulaci lidských bytostí.
Stejně, jako je americký imperialismus zlo, je zlem i Putinův reakční nacionalistický fašismus opírající se o bohatou a vlivnou pravoslavnou církev a tzv. „tradiční hodnoty“ (rozuměj perzekuci homosexuálů atd.). Chce se mi hnusem zvracet (Bondy) jak z amerického, tak z ruského pokrytectví.
Jediný důvod, proč se ve své kritice zaměřuji více na Západ než na Rusko, spočívá v tom, že se nacházím v té mocenské sféře, v níž se nacházím. Kdybych byl Rus, mířil bych svou kritikou na Putina a je třeba podotknout, že bych v takovém případě už byl dost možná za katrem – takže nechme na hlavě: Je toho u nás hodně ke kritizování, je u nás hodně skryté nesvobody (socioekonomická determinace), ale rozhodně žijeme ve svobodnějším prostředí než současní Rusové.
Jak blouzniví někteří současní komunisté jsou ilustruje dotaz jednoho spíše mladšího soudruha, který se předsedy místní organizace KSČM zcela vážně zeptal, zda by žil raději v Rusku nebo v Německu, přičemž naznačoval, že Rusko má být ta lepší volba. Předseda místní organizace ovšem není vůl, nicméně ztratil řeč, co na to také říci?
To neznamená, že by snad mělo být úkolem Západu snažit se Rusko nějak předělávat či dokonce svrhnout Putinův režim. Kam takové svrhávání autoritářů a diktátorů obvykle vede, ukazují nedávné dějiny zcela zřetelně; navíc – je opravdu nutné to stále novu připomínat? – by útok na Rusko skončil jadernou válkou. Putina si prostě Rusové musejí vyřešit sami. My můžeme – a měli bychom – poukazovat na porušování lidských práv (ovšem rozhodně nikoli jen v Rusku nebo Číně atp., ale po celém světě, včetně USA).
V pragmatické rovině je třeba akceptovat fakt, že hráči na mezinárodním poli obvykle nejsou žádní dobráci, respektive, že jsou to jeden prevít vedle druhého. Nicméně historie ukazuje, že i prevíti se většinou dokáží v základních věcech domluvit a přistoupit na kompromisy. A k tomu by je mělo mírové hnutí tlačit. Je zjevné, že navzdory současné propagandě Putin nemá světovládné plány (lidé, co tvrdí, že má, do něj promítají světovládné ambice Spojených států).
Myšlenka, že ho demonstrace síly Západu nějak drží na uzdě, je iluzorní. Navíc srovnáme-li vojenskou sílu NATO použitou k odtržení Kosova s vojenskou silou Ruska použitou k tzv. „invazi“ na východě Ukrajiny, bude ten nepoměr zjevný. Defenzivní postoj Ruska ilustrují i jeho opakující se zmínky o jaderném útoku. Nepochybujme o tom, že v případě útoku na Rusko by k tomu došlo!
Proto je třeba napětí mírnit, nikoli eskalovat a proto jsem proti tomu pitomému konvoji.
Je třeba tlačit Západ, aby umožnil Rusku průjezd východní Ukrajinou na Krym, aby vůbec přestal řešit Krym jako takový, tady už nic k řešení není, a aby kývl na autonomii a důstojné postavení Rusů v zemích, kde tvoří významnou menšinu, protože bez ohledu na Putina si Rusové důstojné postavení v těchto zemích zaslouží z hlediska lidskoprávního. To jsou ústupky, které lze učinit, aniž by byla komukoli způsobena větší újma, než k jakým dnes již dochází.
Celé mírové hnutí vůbec potřebuje, zdá se mi, nějaký pořádný restart; když vidím, jakých podob nabývá přinejmenším v naší zemi, je mi z toho zle. A tím se dostávám zpět k důvodu, proč jsem se pustil do psaní tohoto článku – zdá se mi, že většina lidí, kteří se k tématu konvoje vyjadřují, se chová doslova jurodivě.
Zastánci americké exhibice síly používají argumentaci typu:
Zastánce: „Je to symbolická ukázka jednoty NATO.“
Odpůrce: „A to mi vadí.“
Zastánce: „A co vám vadí na přejezdu vojsk? To se přece děje pořád!“
Což je samozřejmě absurdní (zastánce má právo hovořit o symbolickém významu, ale odpůrce nikoli).
Na druhou stranu odpůrci konvoje argumentují analogiemi nacistické okupace, případně též „bratrské pomoci“ z roku 68, což je obojí absurdní. Československo v roce 1939 nebylo s Hitlerem ve vojenském paktu a nešlo o demonstraci síly, ale o zábor území, a pokud jde o okupaci vojsky Varšavské smlouvy, tak i ta proběhla bez souhlasu vlády. Kdyby v šedesátých letech měla projet sovětská armáda přes Československo do NDR, byť ostentativně a ve vší parádě, jistě by to nevzbudilo stejné emoce jako noční přepadení v srpnu 1968.
Tyto analogie jsou prostě tak strašně přehnané, že působí směšně a kontraproduktivně. Jsou kontraproduktivní zejména proto, že zastírají pravý důvod toho, proč se vůči konvoji vymezit. Místo aby byl kladen důraz na světový mír a racionalitu politických vůdců, je cíleno na uprděný český nacionalismus, případně na kýčovitý panslavismus.
Opravdu nemám zapotřebí připojit se k jedné či k druhé tlupě šílenců. Bylo by mi žinantní stát na demonstraci vedle toho „barda“, který nazpíval výše uvedenou směšnou rádoby bojovou píseň. Protiklady mezi tímto člověkem a mnou jsou prostě příliš velké, než abych je byl ochoten dát stranou ve prospěch společného záměru.
Tedy: Jsem přesvědčen o tom, že je třeba odmítnout plánovanou americkou demonstraci síly, ale zdá se mi, že většina lidí, co se v této věci angažují, jsou kokoti. Jsem také přesvědčen o fundamentální správnosti komunistické myšlenky, ale…