Stále ještě jsme schopni se vzájemně vyvraždit, proč o tom nemluvíme?

Na současné napjaté situaci, v níž na každém rohu zaznívají slova o možné válce s Ruskem, mě nejvíce děsí to, že nikdo příliš netematizuje jaderné zbraně.

Respektive – Rusko je tu a tam zmíní, ale jinak v našich médiích jakoby převládal názor, že nás čeká válka v podobě konvenčního konfliktu, na který je možné se připravit vojenskými cvičeními na hranicích s nepřítelem (Rusko samozřejmě dělá to samé a opravdu už není podstatné, kdo si vlastně začal).

Ale zamysleme se nad tím hlouběji: V případě konvenčního konfliktu velmocí by dříve či později nastala situace, kdy by se jedna strana dostala do defenzivy. Jsem přesvědčen, že tou stranou by bylo Rusko. Ruská armáda je sice moderní, početná a má dobrou bojovou morálku, nicméně nemůže konkurovat, především technologicky, armádě americké. Je to dáno už disproporcí finančních prostředků, které obě strany do zbrojení investují. Americká armáda je prokazatelně vynikající pokud jde o ofenzivní válku (co se udržení a stabilizace dobytého území týče, je to ovšem dost bída – tam totiž hrubá síla nestačí). Rusové si to uvědomují – ať je Putin jaký je, není to hlupák. Proto se Rusko snaží především držet a upevňovat pozice (například základnu na Krymu a přístup k ní, dále pak základnu v Sýrii apod.) a opravdu nemá žádné podstatné rozpínavé ambice. Stačí se ostatně podívat, kolik válek v posledním čtvrtstoletí vedly Spojené státy a kolik Rusko.

Ale zpět k té defenzivě: V okamžiku, kdy by se jedna z válčících stran dostala do defenzivy, pokušení použít jaderné zbraně, ze začátku třeba „jen“ taktické, by bylo téměř neodolatelné. A jakmile by k němu došlo, můžeme zapomenout na jakoukoli „jistotu kolektivní obrany“, to, co by nastalo, by bylo prostě peklo.

Studie ukazují, že i omezený jaderný konflikt menších jaderných velmocí jako je Indie a Pákistán, by měl ničivé globální důsledky, které by stály život až miliardu lidí. Indie a Pákistán mají desítky hlavic, NATO a Rusko tisíce. Je to sice méně, než v době vrcholu studené války, ale stále dost na to, aby byla zcela změněna tvář Země.

I tak nesympatičtí lidé jako Brežněv, Nixon či Reagan věděli, že otevřená horká válka velmocí prostě není možností k úvaze, že takovou válku by prohráli všichni. Věděli, že této možnosti je třeba se za každou cenu vyhnout. A nevěděli to jen oni, věděli to všichni.

Dnes jakoby se na potenciální hrůzy nukleárního konfliktu zapomnělo, a to mě opravdu děsí. Navíc mě překvapuje, že tuto oblast více netematizuje ani protiválečná agenda různých levicových uskupení. V některých případech za tím může být jejich více či méně přiznávaný vztah k Rusku a neochota provést mou výše uvedenou úvahu, z níž by vyplynulo, že jaderné zbraně by jako první nejspíš použilo Rusko, ale těžko říci. V každém případě by jaderná apokalypsa měla být jedním ze stěžejních a neustále zdůrazňovaných argumentů proti eskalaci napětí mezi velmocemi. Tady totiž vůbec nejde jen jen o zájmy občanů České republiky či Evropské unie, nejde o to, jestli budeme nebo nebudeme posílat „naše chlapce“ na východní frontu atd., tady jde o zájem celého lidstva – a na ten by se každé protiválečné hnutí mělo zaměřovat především.

* * *

Pokud jste neviděli Vlákna, hraný dokument BBC z roku 1984 o důsledcích jaderné války, pak si jej rozhodně stáhněte, shlédněte jej a pokuste se jej vnitřně zpracovat. Nebude to snadné. A ještě je třeba dodat, že je dnes dle mého názoru ještě aktuálnější, než v době svého vzniku.

Advertisements

Comments Off on Stále ještě jsme schopni se vzájemně vyvraždit, proč o tom nemluvíme?

Filed under Úvahy a postřehy, Politika

Komentáře nejsou povoleny.