HÁDÉS 2020 (povídka)

Toto je vůbec poprvé, co se na internetu objevuje povídka Hádés 2020. Před jedenácti lety jsem ji na deset let prodal Mladé frontě a vyšla v doporučení hodném sborníku 2004: Český horor. Napsána byla v roce 2000, doladěna s redaktorem MF v roce 2003. Nyní jsem provedl jen drobné pravopisné a stylistické úpravy; asi bych to dnes napsal poněkud jinak, ale chci zachovat ducha originálu. Proto také neměním nic na mých představách o internetových technologiích budoucnosti, takže například ponechávám výraz „terminál“, i když bych jej dnes mohl změnit na „tablet“ apod. Ostatně fakt, že za pět a půl roku se bude povídka odehrávat v přítomnosti, vnímám jako docela děsivý 😉

HÁDÉS 2020

Když jsem poprvé šel ke svému bytu po zablácené cestě vedoucí středem skomírajícího trávníku, bylo to, jako bych vstoupil do jedné z Lovecraftových vizí; pokuste se představit si sídliště s pentagonální architekturou. Stmívalo se, mezi starými panelovými domy se válely chuchvalce mlhy a pouliční lampy se v té chvíli měnily ve zrádné bludičky.
Pokusil jsem se přesvědčit tu perverznější část své mysli, že je to úchvatné. Svým způsobem to úchvatné bylo.
Asi  jako Hádés.

UNAVUJE VÁS PODSVĚTÍ?  VYJEĎTE SI S NÁMI DO ŘECKA!

Ten slogan jsem raději zavrhl. Představa,  že tady by mohla fungovat prosperující pobočka cestovní agentury, mi připadala poněkud zvrhlá. Na skutečnosti, že jsem ji zde měl provozovat já, mě těšil jen fakt, že to nebyl můj nápad, a tedy ani moje zodpovědnost.

Byt, který jsem dostal byl ještě bezútěšnější než samo sídliště. Ano – byl zařízený. Nábytek ze sedmdesátých let páchl zatuchlinou a postel byla cítit starým, hodně starým člověkem. Volně zavěšené žárovky svítily odporným zažloutlým světlem, z něhož se mi po chvíli začalo navalovat. Raději jsem pozhasínal, po krátké úvaze zvolil ke spánku zaprášený koberec místo tisíckrát propocené postele a pokusil se usnout. Nakonec se mi to podařilo

***
Ráno jsem vstal, osprchoval se, vynesl do kontejnerů zapáchající peřiny a zkažené jídlo, které jsem objevil v ledničce, objednal jsem si  nové žárovky a vysavač a jakmile je dovezli, pokusil jsem se byt alespoň trochu zútulnit. Terminál měli přivézt  a nainstalovat až další den, pokusil jsem se tedy alespoň naladit nějakou stanici na stařičkém rádiu, které v bytě zůstalo po předchozím majiteli. Marně. Asi ten krám vyhodím.
Četl jsem si, dokud nenastal soumrak. Pak jsem rozsvítil a s hrůzou  zjistil, že to obludné žluté světlo, tisíckrát horší než tma, je tu opět. Chyba v elektroinstalaci? Nebo přímo v síti?
Čekání na ráno bylo vysilující.

***
Neděle. Přivezli terminál a zjistili, že v celém městě právě  jen zde nejsou optické kabely. Bohové! Kam jsem se to propadl? V pondělí přivezou mobilní terminál. Doplatky  za užívání mobilních sítí nechám proúčtovat firmě. Tohle nemám zapotřebí. Stavil se elektrikář a prohlásil, že  chyba musí být v přívodu elektřiny pro celé sídliště. Prý se na to podívají. To tady všichni svítí takhle?
Zaklepal jsem na sousedku. Otevřela mi velmi  stará paní. Pozvala mě dál, ale žluté světlo linoucí se z jejího bytu, mě odradilo.
„Cestovní kancelář? Tady lidi nikam necestujouj, mladej. Nikam…“
Z jejího bytu jsem cítil zatuchlý pach  pomalého rozkladu. Jinak nic. Očekával jsem zkyslý  pot a možná i zápach moči,  ale v tomto bytě jako by už roky nikdo nebydlel.
Děsivá  prázdnota v jejích očích.
„Je tady nějaká hospoda?“
Byla. Zalitá žlutým světlem. Kolem jednoho ze stolů sedělo několik starců a  hrálo karty. Dal jsem si pivo  a chvíli jsem je pozoroval. Hráli desetníkový mariáš, ale bez  zápalu,  jako by to byla povinnost a ne zábava. Jako stroje. Přemýšlel jsem, že zajedu  do města,  ale druhý den  jsem musel brzy vstávat. Vrátil jsem se domů a šel spát.

***
Druhý den jsem proseděl v prázdné kanceláři a  četl si.  Nikdo nepřišel, to se ovšem dalo  čekat. Horší  byla jistota, že ani nikdo  nepřijde. Počítač nefungoval. Telefon také ne. Budu to  muset nahlásit.
Když  jsem se vracel domů, spatřil jsem dívku venčící vlčáka.  Pohled na kohokoli  mladého by mi v té chvíli zvedl náladu a ona byla navíc velice krásná i když byla oblečená jako punkeři, které jsem si pamatoval z dětských let, a vlasy měla nabarvené na modro.
„Promiňte, že  vás vyrušuju,“ začal jsem – připadala mi totiž zamyšlená – „ale…“
Pohlédla na mě krásnýma hnědýma očima.
Tedy – byly  by krásné, kdyby v nich bylo jen trochu jiskry.
„Ano?“
„Já…  jsem tu  nový a…  zatím jsem potkával jen samé staré  lidi a tak…“
„Tady jsou všichni staří.“
„Já jsem Filip, vedu tady pobočku cestovky  a…“
„Odsud nikdo necestuje.“
Její tvář  mi byla odněkud povědomá.
„Na shledanou.“ Vlastně ani nevím, kdo z nás  to řekl.
Došel jsem domů a bál jsem se podívat do zrcadla.
Chtěl jsem  někam vyrazit, do centra, do nějaké normální hospody, ale musel jsem čekat na techniky s mobilním terminálem. Přijeli, zapojili – a nic. Tušil jsem  to.  Zřejmě problém v elektřině.  Zítra  mi dovezou adaptér. Za patřičnou  sumu, samozřejmě.
Nikam jsem nejel. Ani nevím proč. Našel jsem v bytě nějaké svíčky a četl si při nich horory. Připadaly mi velice zábavné.
Zdálo se mi o feťácích.

***
Další den. Když jsem ráno odcházel, jela se mnou výtahem sousedka. Měla na sobě staromódní černé šaty. Šla na pohřeb muže, který žil v mém bytě přede mnou. Prý  se oběsil. Raději jsem se neptal, kde. Kvůli soudní pitvě se pohřeb zdržel. Jeho syn, který jej už desítky let nenavštěvoval, prý okamžitě nabídl byt k  pronajmutí. Zrovna když pro mě firma hledala bydlení. Byt po starém slušném pánovi, který  tam roky smrděl a  pak se oběsil. Vzápětí jsem se za tu  myšlenku zastyděl.
„Byl tady poslední,“ přerušil mé myšlenky stařenin nezřetelný hlas, když jsme vycházeli z domu.
„Prosím?“
„Na shledanou.“
Díval jsem se jak mizí mezi domy.
Hřbitov byl čtvrt hodiny chůze odtud.

Do práce jsem si tentokrát vzal víc čtení. Většinu knih co jsem si přivezl, jsem četl už dvakrát, ale zatím to tolik nevadilo. Rád se vracím k poctivým tištěným knihám z minulého století. Ale síť mi už začínala chybět. Hlavně hudba. Každý měsíc utrácím  hříšné peníze za přístup na několik skvělých  hudebních serverů. A tady nefunguje ani rádio.
„Nikdy jsem nebyla v Řecku,“ řekla tiše. Zvedl jsem hlavu. Ani jsem si nevšiml, kdy přišla. Punkerka ze včerejška. Její  oči byly stejně prázdné. Vždy si  všímám hlavně očí. V každém člověku je oheň – v některém plamen v jiném už  jen doutnající uhlíky – který prosvítá očima. Nikdy jsem neviděl zblízka oči mrtvého člověka, ale cítil jsem, že by byly podobně vyhaslé. Děsilo mě  to.
„Chtěla bys… Chtěla byste někam jet? Máme zajímavé  slevy pro mladé.“
„Chtít,“ zašeptala. „Chtěla bych…  chtít.“
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se s úzkostí v hlase.
„Na shledanou.“
Nebyla v pořádku. Nikdo z obyvatel tohoto sídliště nebyl v pořádku. A čím dál víc jsem si byl jist, že jsem ji už někdy viděl.
Po práci  jsem zíral na nefunkční  terminál  a čekal na techniky. Nepřijeli. Sáhl jsem po mobilu, ale baterky byly vybité. Zapnul jsem nabíječku. Nefungovala. Asi ten stejný  problém s elektřinou. Šel jsem do hospody abych technikům zavolal, ale nefungoval jim telefon. Nikdo ze  skupinky hráčů, kterou jsem tam viděl už předevčírem, neměl mobil. Abych neurazil, dal jsem si  malé pivo a odešel jsem. Sedl jsem do auta, abych zajel do centra. Vyrazil jsem na výpadovku, ale udělalo se mi špatně. To pivo bylo odporně zvětralé. Když jsem o tom tak přemýšlel, bylo stejně odporné i posledně. To to nikomu nevadí?
A  viděl jsem v  té hospodě vůbec někoho pít?
Nemohl jsem si vzpomenout.
Vrátil jsem se domů, chvíli si četl při svíčce a brzy jsem usnul. Nevolnost pominula stejně rychle jak přišla a najednou už se mi nechtělo na nic myslet.

***
„A teď jedna tragická událost. Osmnáctiletá dívka se předávkovala heroinem na jednom ze sídlišť města X. Policisté museli zastřelit psa, který jim bránil přiblížit se k jejímu tělu. Jak se podařilo naší televizi zjistit, dívka byla dcerou známého křesťanskodemokratického poslance S….“
A její fotka na televizní obrazovce.

Pamatuji si, že mi tehdy bylo nejvíc líto toho psa.
Před patnácti lety. To mi bylo dvanáct. Ten poslanec potom zešílel a…
To přece nemůže být pravda!
Konečně jsem se úplně probudil, umyl se studenou vodou a marně jsem se snažil na sen zapomenout.
Šel jsem do práce, listoval horory ale nechtělo se mi číst. Stále jsem musel myslet na dívku a na svou sousedku, na mrtvé pohledy. Je to nesmysl, čteš moc hororů, uklidni se, uklidni se!
Nikdo nepřišel.
Přemýšlel jsem, přemýšlel, a pomalu jsem začínal věřit v neuvěřitelné.
Zabušil jsem na sousedku. A co  se jí zeptám? Kdy  se jste se narodila? Kdy jste zemřela?
„Víte, promiňte, že vás ruším, ale nemáte doma nějaké knihy? Už nemám co číst a…“
„Pojďte dál.“
Šel jsem dovnitř  a snažil se odolávat  všudypřítomnému žlutému světlu. Dovedla mě ke knihovně a zůstala stát vedle mě. Tiše, bezhlesně. Bez dechu?
Můj byt byl oproti jejímu moderní.
Přelétl jsem pohledem tři řádky knih pokryté vrstvou prachu. Zajímavé knihy, většinou cestopisy. Nejmladší knihou byl Korán  ze vydaný v šedesátých letech minulého století.   
„Ten jsem dostala k sedmdesátinám,“ zašeptala. „Zajímala jsem se o Arábii a tak.  Nikdy jsem ho nečetla.“
To přece nemůže být pravda.
Požádal jsem ji o trochu vody. Následoval jsem ji do kuchyně. Odpojenou lednici, nádobí i dřez pokrývala vrstva prachu.
To přece…
Půjčil jsem si namátkou jednu knihu a  šel domů. Stmívalo se. Chvíli jsem bezcílně listoval  půjčenou knihou, ale pak mě takřka proti mé vůli zaujala. Jmenovala se Černá sfinga a popisovala cestu italského fašisty po Africe. Sugestivní popisy Maria Appelia  mi připomněly Lovecrafta. A Lovecraft mě zase vrátil do reality toho hrůzného pentagonálního sídliště. Lovecraft  mě vrátil do reality… už ta věta zní děsivě.
Z kuchyně se ozvalo rádio. Ztuhl jsem. Bez dechu jsem se přisunul ke dveřím pokoje a nahlédl do chodby vedoucí ke kuchyni. Svítilo se tam. A pak do ní vkročila postava  starého muže. Pohlédl na mě prázdným pohledem. Začal jsem řvát.
Nevím už, jak jsem se dostal z bytu.  Vzpomínám si, jak jsem seděl v autě a zoufale se snažil nastartovat. Nakonec motor naskočil. Sotva jsem však vyjel na výpadovku, přemohla mě nevolnost. Zastavil jsem a dlouho pak zvracel  na opuštěné silnici.
„Odjedu,“ šeptal jsem do ticha. „Hned zítra.“
Točila se mi hlava.
Vjel jsem zpátky mezi staré paneláky a nevolnost ustoupila.
Drží si mě, pomyslel jsem si. Ale zítra mě nezastaví.
Přespal jsem v kanceláři.

***
Probudil jsem se celý rozlámaný  v nepohodlném křesle. Tak to nebyl sen.  Rozhodně jsem nemínil zůstat v úřadovně až do konce pracovní doby. A také jsem neměl v úmyslu vracet se pro své věci do toho šíleného bytu. I když mi některé budou chybět, hlavně knížky.
„Odsud nikdo neodejde.“
Opět se zjevila jako přízrak.
„Nezastavíš mě,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo odhodlaně.
„Odsud nemůžeš.“
Jako bych v jejích očích zahlédl jakýsi vzdálený odlesk života. Ale možná se mi to jen zdálo.
„Musím pryč!“ vyhrkl jsem.
„Je pozdě,“ řekla.
Plamínek zmizel. Otočila se a odešla za svým mrtvým psem, který  na ni poslušně čekal venku.
Pobral jsem pár věcí, které se daly odnést, zamkl kancelář  a nasedl do auta. Po dívce se slehla zem.
Vyrazil jsem  na silnici a sešlápl plyn. Opět  se dostavila nevolnost, ale rozhodl jsem se ji ignorovat. Auto zrychlovalo. Roztřásla se mi kolena a před očima jsem měl mžitky. Blížil jsem se k hranici  sídliště. Kousek přede mnou se vypínal nadjezd, za nímž, jak jsem věřil, končila moc toho děsivého města duchů. Najednou jsem před sebou uviděl tu dívku. A také svou skoro stotřicetiletou sousedku  a muže z mého bytu a další a další přízraky, jež žily mezi šedivými  panely toho betonového podsvětí. Zavřel jsem oči a přidal plyn. Mrtvé už  zabít  nemůžu. Nakonec jsem však přece jen pohlédl dopředu. Šedý dav se slil v jednolitou betonovou zeď a pak už nebylo nic.

Advertisements

Comments Off on HÁDÉS 2020 (povídka)

Filed under Povídky a příběhy

Komentáře nejsou povoleny.