„A vy zase bijete černochy!“ u dnešních komunistů a antikomunistů

Snad i nyní ještě obecné povědomí zná starý vtip ze sovětské éry o tom, jak na otázku lidských práv či ekonomické síly obyvatelstva odpovídá americkému delegátovi vysoce postavený komunista větou „A vy zase bijete černochy!“.

V této anekdotě se hovoří o argumentačním klamu zvaném „úhybný manévr“ nebo (anglicky) „red herring“, což znamená „uzený sleď“ – na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psy ze stopy.
Tento způsob pseudoargumentace je rozšířený i dnes, je k vidění v prakticky každé internetové diskusi, kde přijde na řeč o nějaké to „my versus oni“: „My se chováme k bližním tak či onak, ale co teprve oni!“ Klamem, který je v tomto způsoby myšlení obsažen, je snaha podsunout oponentovi myšlenku, že to, že se někdo chová stejně nebo hůř než my, je nějak ospravedlňuje naše vlastní problematické jednání. Třeba „Ano, v našich velkochovech zvířata trpí, ale třeba v egyptských velkochovech trpí ještě víc!“ Je to jakoby vrah říkal: „No dobře, já jsem zabil dva lidi, ale Čikatilo třiapadesát!“
V tomto článku se chci zaměřit na podobu této pseudoargumentace, jak se s ní setkávám v případě některých (vskutku se to netýká všech) českých komunistů, mezi nimiž se pohybuji, a v případě jejich odpůrců, tedy natikomunistů. V podání zástupců obou skupin se jedná o srovnávání diachronní, tedy o srovnávání různých období, konkrétně minulého a současného režimu.

Hádka komunistů s antikomunistou, která probíhala přesně v intencích tohoto článku :-)

Hádka komunistů s antikomunistou, která probíhala přesně v intencích tohoto článku 🙂

V podání komunisty to mívá zhruba tuto podobu:
Antikomunista: „Za vašeho režimu bylo popraveno 248 lidí z politických důvodů a dalším tisícům byl ukrácen život pobytem v pracovních táborech. Jak se k tomu stavíte?“
Komunista: „Ano, ale od roku 89 u nás v důsledku kapitalismu zemřelo mnohem víc bezdomovců a to jsou oběti současného režimu.“

nebo:

Antikomunista: „Během normalizace přišlo o možnost vykonávat svou práci množství lidí jen kvůli svým názorům, a skončili v kotelnách nebo v jiných nekvalifikovaných profesích a nemohli se realizovat. Jak se k tomu stavíte?“
Komunista: „Ale aspoň měli nějakou práci, dnes je mnohem víc lidí zcela bez práce a bez jakékoli perspektivy a bez minimálních existenčních jistot.“

nebo:

Antikomunista: „Lidé se báli říci svůj názor.“
Komunista: „Ale dnes se mnohem víc lidí bojí o práci a nechají si od zaměstnavatele srát na hlavu.“
atp.

Co je podstatné? Uvedené odpovědi jsou pravdivé v tom smyslu, že v důsledku současného režimu opravdu zemřelo víc lidí v důsledku své sociální situace než kolik jich zemřelo za minulého režimu z politických důvodů, a že je dnes je postiženou úplnou ztrátou zaměstnání postiženo víc lidí, než kolik lidí bylo postiženo ztrátou kariéry v období „reálného socialismu“. Nicméně tyto odpovědi nejsou čestnými odpověďmi na uvedené otázky.

Na otázku perzekucí za minulého režimu lze konzistentně odpovědět pouze dvěma způsoby. Tím prvním je zaujetí postoje, že perzekvovaní lidé byli skutečně vinni a to, co se jim stalo, se jim stalo po zásluze. Takové tvrzení mi připadá stejně absurdní a nelidské, jako dnes třeba tvrzení některých pravičáků, že umrzlý bezdomovec si svůj osud svobodně zvolil, nicméně je to tvrzení, které se neprohřešuje proti své vlastní vnitřní logice (to platí i o pravičákovu tvrzení o umrzlých bezdomovcích). Nicméně logice se následně může vzpírat další argumentace ve prospěch takové teze.

Druhou, a dle mého názoru nejen vnitřně konzistentní, ale i poctivou, odpovědí je prosté uznání faktu, že během minulého režimu byly na lidech spáchány větší i menší křivdy. Lidé byli ve stalinské fázi našich dějin popravováni a (i později) vězněni za své názory odlišné od oficiálních, v některých případech dokonce i představitelé vládnoucí strany a to jen proto, že na někoho to „padnou“ muselo (Slánský), nebo pro názory zastávané v předválečném období (Kalandra). Lidé byli připraveni o možnost uplatnit svou profesi nebo tvůrčí potenciál a to i v případě marxistických filosofů (Gardavský). Duchovní museli autocenzurovat svá kázání, aby nepřišli o státní souhlas. Lidé byli pruzeni i kvůli úplným pitomostem; například podle maximy „Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ bych měl patrně za minulého režimu problém i já a to i v případě, že bych se nijak jinak „závadně“ neprojevoval (což bych se asi projevoval).

Jakkoli jsem přesvědčen o platnosti Marxových myšlenek, skončil bych v padesátých letech nejspíš jako Záviš Kalandra a v sedmdesátých jako Vítězslav Gardavský.

Vnitřně poctivý komunista by to měl prostě uznat – a věřím, že mnozí lidé by to pochopili. Z mnoha různých důvodů, z nichž některé byly i vzhledem k historickému kontextu pochopitelné (byť ne omluvitelné) bylo za minulého režimu některým lidem ukřivděno a je třeba se k tomu postavit čelem. Říci: „Ano, dělo se to, bylo to špatné, nechceme něco takového opakovat. Ale je třeba se zabývat také zločiny režimu současného, protože ty se můžeme pokusit napravit nebo aspoň zmírnit.“

A nyní přistupme k „bití černochů“ u antikomunistů, které je zrcadlovým obrazem předchozího.

Vypadá asi takto:
Komunista: „V současné době se blížíme k milionu lidí bez práce!“
Antikomunista: „Za minulého režimu mnoho lidí nemohlo vykonávat své zaměstnání.“

nebo:

Komunista: „Lidé přicházejí o střechu nad hlavou a někteří na ulici i umrznou.“
Antikomunista: „Za vás zase lidi končili ve vězení pro své názory na politiku a přes dvě stovky jich bylo popraveno!“

nebo:

Komunista: „Lidé žijí ve strachu ze ztráty zaměstnání, ve strachu z exekutorů atd.“
Antikomunista: „V době komunismus žili lidé ve strachu z StB a báli se říkat veřejně, co si myslí!“

Ani v tomto případě nejde o poctivou diskusi. To, že byli někteří lidé za minulého režimu perzekvováni, ani v nejmenším neospravedlňuje to, že někteří lidé trpí nyní – a že je třeba to jednoznačně odsoudit stejně, jako je třeba jednoznačně odsoudit křivdy způsobené v době vlády komunistické strany. Pravičáci se nám někdy snaží podsouvat, že současné utrpení lidí, současný strach z budoucnosti, který lidi tíží, současná předčasná úmrtí „neúspěšných“, mnohé ze sebevražd spáchaných na základě bezvýchodné životní situace atd. jsou něčím normálním a nevyhnutelným, že si za to tito lidé, díky své takzvané „neschopnosti“, mohou sami. Osobně takové tvrzení pokládám za stejně nepřijatelné, jako tvrzení, že si svůj osud zasloužily oběti Stalinových či stalinistických čistek. Žádný poukaz na minulost nezbavuje kapitalismus jeho viny za současné do nebes volající lidské utrpení.

Neboli: Minulost je třeba řešit v kontextu minulosti, přítomnost v kontextu přítomnosti. Současné zlo nelze bagatelizovat poukazem zlo minulé a vice versa. Komunista, který si to uvědomí, může do diskuse o vstoupit s čistým štítem tím, že akceptuje temné stránky historie svého vlastního hnutí, zřekne se jich a odmítne přistoupit na úhybný manévr svého oponenta. Pakliže tak neučiní, bude nevyhnutelně zatažen do debaty týkající se minulosti, což je přesně to, oč obhájci současného režimu jde.

Advertisements

Comments Off on „A vy zase bijete černochy!“ u dnešních komunistů a antikomunistů

Filed under Úvahy a postřehy, Politika

Komentáře nejsou povoleny.