Možná jste už na ně narazili, na „bojovníky proti utrpení zvířat“ bojující proti halal porážkám a demonstrativně si pomlaskávajícím při konzumaci vepřo-knedlo-zela. Je to tak strašně pokrytecké, že skoro nemám slov!
Nejprve si vyjasněme situaci: Muslimové a židé mají určitá potravní tabu, mezi něž patří i to, že zvíře, které mohou jíst (a které už samo musí odpovídat pravidlům), je třeba rituálně porazit, což konkrétně znamená podříznout mu krk bez předchozího omráčení.
Hned zpočátku si položme otázku, jak to v takovém případě s utrpením zvířete je. Zastánci košer a halal porážek tvrdí, že zvíře hned po podříznutí ztrácí vědomí. Osobně si ale dovoluji podotknout, že už samo zavěšení zvířete za zadní nohy jistě není z hlediska zvířecího utrpení zrovna, ehm, „košer“. Každá porážka přináší zvířeti utrpení a lze předpokládat, že košer či halal porážka asi přeci jen o něco větší než běžná.
V zásadě tedy úsilí o lepší zacházení se zvířaty může zahrnovat i poukazování na problematiku muslimských a židovských rituálních porážek. Budiž. Ale jen v případě, že si dotyčný kritik napřed zamete před vlastním prahem!
Předně je na těch „Stop halal!“ aktivitách nápadné už to, že košer porážky jsou přecházeny mlčením, i když z hlediska poráženého zvířete jsou zcela identické (rozdíly mezi halal a košer porážkou jsou pouze teologické). Už z toho lze soudit, že „stop halal“ aktivistům jde patrně o něco jiného než o soucit se zvířaty.
Další, a tou nejzásadnější, ukázkou jejich pokrytectví je pak ona nadšená masožravost, především ve formě vepřožravosti, těchto „zvířata milujících dobráků“.
Prase (následující text vychází z článku na blogu Záchrana zvířat, jedná se o informace, které není těžké doložit i jinými zdroji) je inteligentní (více než pes nebo tříleté dítě) sociální tvor s dobrými hygienickými návyky – v přirozeném prostředí vylučují diskrétně stranou od ostatních, nikdy nevylučují na místech určených ke spánku, ani v blízkosti prostoru, kde jedí. Prase je hravé a miluje pohyb.
Prasata mají velmi dobré schopnosti pro poznávání identity a sociální organizaci a rozpoznání ostatních jedinců. Stejně jako lidé, se spoléhají na vizuální podněty při rozlišování mezi přáteli a cizinci.
V přirozeném prostředí prasata žijí v matriálchální, velmi sociálních společenstvích s jasnou hierarchií, která mohou mít 6 až 30 členů (v Evropě byla dokonce evidována společenství, která měla až 100 členů). Většinu dne prasata stráví sháněním potravy, přičemž za noc mohou nachodit až 15 km a obejít plochu 10 000 hektarů za půl roku. Sociální vazba mezi prasnicí a jejími dětmi je velmi silná.
Velkochovy odsuzují prasata k nehybnosti, špíně, smradu, bolesti a utrpení. V těchto místech jde o to, v co nejkratší době vyprodukovat co nejvíce masa, a to co nejlevněji, aby byl co největší zisk. Majitelé farem se toho snaží dosáhnout tím, že chov prasat zintenzivňují drastickými prostředky. Prasata jsou vězněna v co nejmenších prostorech v co největším počtu, což je příčinou mnoha poruch chování, zvýšené agresivity, vzájemného okusování, vytrhávání štětin, pojídání trusu nebo hryzání mříží.
Prasata na farmách nemají možnost vylučovat jinam než sobě pod nohy a do míst, kde spí, protože jim nejsou poskytovány odpočinkové, výkalové, ani aktivní prostory. Nemají možnost očisty těla, stavění hnízd nebo rytí a dalších přirozeností. Přežívají v bezstelivových systémech ustájena s celoroštovou nebo částečně zaroštovanou podlahou. V jednom výkrmu bývá 400 až 1000 prasat, přičemž na jedno prase připadá prostor 0,3 až 1 m2. Výživové tekuté krmivo neuspokojuje kousací návyky prasat, zůstává po něm pocit hladu, přestože potřeba živin je uspokojena.
Po měsících strávených v prostředí absolutně chudém na podněty, kdy se prasata mohla sotva pohybovat, jsou odvezena na porážku v přeplněných nákladních vozidlech. Pokud se prase zdráhá nastoupit do transportu smrti (například když se bojí stoupat po rampě), dostane ránu elektrickým bodcem. Transport je pro ně obrovskou zátěží, která se ještě často vystupňuje neodborným převozem a velmi necitlivým přístupem. Často se dokonce používají profylakticky uklidňující prostředky, aby prasata během transportu nezešílela.
Na jatkách je usmrceno každých třicet sekund jedno prase. Prasata se ohromují velmi bolestivým elektrickým výbojem pomocí speciálních kleští. Tyto kleště se pokládají na krk. Když elektrický výboj projde jeho tělem, prase zůstane ve strnulém stavu. Takto prase zůstává zhruba 30 sekund. Během tohoto času musí být zabito. Je pověšeno za nohu hlavou dolů. Další pracovník na jatkách mu rozřízne krk. Prase umírá tak, že vykrvácí. Ostatní prasata všechnu hrůzu vidí nebo přinejmenším slyší. Podle studie britské organizace VIVA! před smrtí nabývá vědomí nejméně 11% prasat (takže v průměru každá desátá šunka, kterou si dáte, pochází ze zvířete, jež bylo de facto poraženo halal způůsobem!). Jen se pěkně podívejte, moji milí!
Pokud člověk podporuje svými nákupy tento „masný průmysl“, tak dle mého soudu nemá ani to nejmenší právo vůbec otázku utrpení zvířat otevírat. Ano, halal a košer porážky lze kritizovat, nicméně ve srovnání s dlouhodobým utrpením zvířat ve velkochovných koncentrácích je posledních pár minut života zvířete přeci jen třešničkou na dortu.
Co proti tomu dělám? Nekupuji žádné maso původem z koncentráku, čas od času, mám-li chuť na maso, si koupím zvěřinu nebo hovězí z ekofarmy. Vajíčka kupuji pouze z biofarem (slepice s venkovním výběhem), mléčné výrobky také z biofarem, pakliže je to aspoň trochu možné (nejsem tak skalní, že bych si nekoupil zmrzlinu či pizzu, byť vím, že použité mléčné produkty z biofarem nejsou). Většina mé potravy je rostlinného původu. Výjimkou jsou situace, kdy jsem hostem. V takovém případě sním jakékoli jídlo, jež je mi nabídnuto, pokládám to za projev úcty k hostiteli.
Z hlediska striktního vegana tedy „hřeším“ poměrně dost, nicméně jsem přesvědčen, že etický horizont člověka musí zahrnovat více ohledů, nikoli se soustředit na jednu oblast a zpronevěřit se v jiných. S tím je spojeno i to, že svůj postoj nikomu agresivně nevnucuji, pouze jej vlastním příkladem nabízím jako možnost.
Jsem si jist, že svým nákupním chováním dělám ve věci utrpení zvířat víc, než užvanění jurodiví vepřožrouti trapně maskující svou islamofobii zájmem o blaho jatečných zvířat.
Shrnuto: Milí islamofobové, pardon, bojovníci za blaho našich čtyřnohých bratrů, nejdřív přestaňte financovat utrpení prasat a dalších zvířat, a pak teprve kritizujte halal porážky. V této chvíli je vaše chování jen odporným pokrytectvím!