Nenápadnou knížku mně zcela neznámé evangelické farářky jsem objevil náhodou a koupil si ji kvůli názvu, neboť jsem očekával, že by mě mohla oslovit. Očekával jsem správně.
„A v pekle přece není Bůh, říká nám naše zkušenost, tam se v neděli ráno nechodí do kostela, pro Boha se nehodí být v pekle… Tam bychom ho nehledali. Ano, my bychom ho tam nehledali. Ale Bůh tam hledá nás.“ (s. 38)
Než přistoupíme k recenzi vlastního textu, je třeba říci několik slov o autorce. Naneštěstí opravdu jen několik; zatímco o některých lidech, včetně například mně, je na internetu informací až ad nauseam, o Johanně Zbořilové lze v tomto moři vylovit pouze smuteční oznámení a pak již jen nabídky její knížky na stránkách knihkupců. Ani z knížky samotné se nedozvídáme mnoho: Johanna Zbořilová, rozená Šimerová (26. 8. 1974 – 8. 9. 2006), dcera farářky Jany Šimerové, byla v letech 2001-2006 farářkou Českobratrské církve evangelické v Krabčicích. Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu, nedokončila doktorská studia a dala přednost práci v terénu. Zemřela po těžké nemoci a zanechala po sobě syna Tomáše. O jejím manželovi nikde ani slovo, ani na smutečním oznámení. A to je vše. Dvaatřicetiletý život na pár řádcích. Ani žádná fotka k nalezení.
Už to samo vede k různým existenciálně laděným kontemplacím, ale vraťme se k recenzované knize. „…nakonec bude spasen i ďábel“ je sbírkou kázání, liturgických textů a biblických výkladů, které z pozůstalosti autorky vybral její kolega Štěpán Brodský. Jak uvádí editor, kdyby autorka žila, tyto texty by tak brzo a v této podobě nevyšly, protože jsou to povětšinou koncepty ke kázáním a autorka by jim jistě chtěla dát vyzrálejší literární podobu.
Jejich jazyk se pohybuje na hranicích a občas i za hranicemi jak pravidel spisovnosti, tak i za hranicí tradiční představy o formě církevní promluvy z kazatelny. Nikoli přesto, ale právě proto mne knížka tak oslovila. Dokonce mě oslovila natolik, že ji, spolu s Exupéryho Citadelou, Marxovým a Engelsovým Manifestem komunistické strany a Marxovým Úvodem ke kritice Hegelovy filosofie práva, pokládám za nejdůležitější knihu v mém životě za posledních 10 let.
„Jenže já jsem se narodil v chlívku, víš, řekl Ježíš. Jsem jen Bůh s vámi, lidmi. Ať máte v sobě vzorně uspořádané šuplíky pro hříchy a pro dobré skutky – nebo jen chaos a Augiášův chlív. A ani vám nezbývá, než se vydat na cestu nevyzbrojení, chudí a s prázdnýma rukama. Zkuste to taky – být s lidmi. Být blízko těm, kteří trpí. Lhostejno jací jsou.“ (s- 13-14)
Je skutečně pravda, že knížka působí poněkud „neučesaným“ dojmem a texty by si možná zasloužily větší redakční péči, nicméně pakliže tuto redakci neprovedla autorka, pokládal bych, patrně stejně jako editor, za chucpe snažit se texty jakkoli „učesávat“.
Podstatné je, jak texty promlouvají – promlouvají zcela bezprostředně, nejspíš skoro tak, jako z kazatelny v Krabčicích. Sdělují podstatné věci současným jazykem a bez příkras, činí to, co má činit každá dobrá a smysluplná teologie – aktualizují biblické poselství tak, aby nebylo jen historickým dokumentem, ale živým slovem tady a teď.
Slova Johanny Zbořilové jsou prodchnuta láskou k lidem takovým, jací jsou, tedy i s jejich nedostatky, s jejich „kostlivci ve skříni“, s jejich hříchy. Autorka lidi nesoudí a nabádá je k témuž, včetně toho, aby se nesnažili být spravedlivější než Bůh v tom smyslu, že by své vlastní hříchy pokládali za neodpustitelné.
Leitmotivem všech textů je důraz na to, že mluvíme-li o tom, že se Bůh stal člověkem, znamená to, že se jím stal „až do nejhlubších průserů všeho lidství.“ Johanna Zbořilová se nesnaží lidi jakkoli násilně „vylepšovat“, ale přesto čtenář (stejně jako předtím posluchač) cítí, že se s ním na základě přečtených slov něco podstatného děje, že vnitřně směřuje k hlubší a bezpodmínečnější lásce k lidským bytostem.
„Ani jako služebníci a přisluhovači hospodáře nemáme patent na rozlišení dobrého a špatného, natož pak dobrých a špatných…
Prvním hříchem člověka bylo , že chtěl, jako Bůh, znát a rozlišit dobré a špatné. Základní hřích nás všech…
A naše podobenství [o pšenici a plevelu, pozn. JP] nám k těmhle ambicím říká: Třídit a rozhodovat a oddělovat se nebude teď. To za a). A za b) – nebudete to dělat vy. Nemáte totiž na to!!! Není to vaše věc. Nemůžete být nad zlou i dobrou setbou jako soudci.
Můžete a máte být jen – dobrou setbou… A ničím víc.“ (s. 53-54)
Komu je tato knížka vlastně určena? Evangelíkům? Křesťanům vůbec? Věřícím vůbec? Nebo i ateistům? Myslím, že komukoli. Například ateista, pakliže by se oprostil od předsudků, by si díky ní uvědomil, že křesťanství nemusí být – a není – nutně spojeno se strašením pekelnými tresty a vnucováním starověkých etických schémat. Znám spoustu lidí, kteří o sobě hovoří jako o křesťanech, a odsuzují druhé jako na běžícím pásu – ti by si měli tuto knížku přečíst rozhodně, i když se obávám, že tak neučiní.
„Budete-li soudit, budete odsouzeni. Budete odsouzeni podle stejného zákona, podle kterého jste soudili. Ty druhé.
A to není možná ani varování a možná už vůbec ne výhrůžka. Je to jen jedna Ježíšova oznamovací věta. O tom, jak to je, jak to funguje, a jak to fungovat bude.“ (s. 87)
Ale nejvíce bych knížku doporučil lidem, kteří tak či onak hledají duchovní povzbuzení, je to skutečně „pramen vody živé“ pro žíznivou duši. A to pramen, který není banální a nesnaží se zalíbit.
Johanna Zbořilová žila dobrý život a zanechala po sobě něco krásného a důležitého. Věřím, že nebude zapomenuta.
„Vyznání (…) víry v Boha, který netrůní na nebesích, naprosto nekonečně vzdálen od lidské bídy a utrpení. Vyznání víry v Boha, ke kterému se dá volat i z těch nejhlubších hlubin, i z pekla, i z té největší vzdálenosti od jeho nebeského trůnu. Vyznání víry v Boha, k němuž lze volat i tehdy, když se náš život stal peklem. A který pozorně naslouchá našemu hlasu. Ne že by náš hlas byl tak silný, ne že bychom snad byli schopni překonat tuhle absolutní vzdálenost mezi boží svatostí a lidským hříchem. Jen z toho jednoho důvodu, že tenhle Bůh, ke kterému volal už žalmista, sám sestoupil dolů. Stal se člověkem až do nejhlubších průserů všeho lidství.
Že i z pekla, kam se dostáváme konec konců obvykle po zásluze – lze volat k Hospodinu. Že i do tohoto pekla za ním přišel Ježíš, tenkrát, když přišel na tuhle zem, když sestoupil. I do toho jeho vlastního peklíčka a za jeho soukromými ďáblíky. A snad ani ne proto, aby je vymetl a vyhnal a zrušil.