Shrnutí mé zkušenosti se skupinou Islám v České republice nechceme

Minulý týden jsem zde zveřejnil tři sondy do myšlenkového světa lidí hlásících se k Czech Defence League potažmo ke skupině Islám v České republice nechceme. Nyní chci celou záležitost ukončit závěrečným shrnutím.

Předně je třeba, abych objasnil svou vlastní pozici. Obávám se islámských extremistů stejně, jako se obávám jakýchkoli extremistů. Nemám ani problém uznat, že islámský extremista je v prvním plánu nebezpečnější, než třeba extrémista ateistický nebo než typický extremistický islamofob, nicméně jsem schopen uvažovat o těchto věcech v širších souvislostech a právě v nich se ukazuje, jakou potenciální hrozbu protiislámští fanatici představují. Tím kontextem je živná půda pro jakékoli fanaticky pojímané náboženství, jíž je společnost sama, respektive existenční a existenciální frustrace, které vyvolává u marginalizovaných osob, tedy že: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě.“ (Marx)

U islámských extrémistů v Evropě je to do očí bijící – to, co pohání jejich extrémismus není nějaká poťouchlá zlomyslnost či zlovolnost, ale přirozená lidská potřeba lidské důstojnosti a potřeba být součástí něčeho většího, než je člověk sám. Pakliže jim společnost nedokáže nabídnout uspokojení těchto potřeb (byť na základní úrovni dokáže uspokojit potřeby existenční), hledají jinde – a pokud mají islámské kořeny, je přirozené, že se k nim vracejí a činí tak radikálně (radix=kořen). Důvody, proč se lidé stávají islámskými extremisty v mimoevropských zemích jsou podobné, ale vyžadují hlubší analýzu, jíž se zde nyní věnovat nebudu.
Některé další marginalizované skupiny, které nemají silné náboženské kořeny, tak činí jinými způsoby, například formou pouličního vandalismu (viz např. nepokoje v Londýně v roce 2011) a nebo vyznáváním nacionalistických postojů. Je logické, že člověk, jemuž naše společnost nedokáže nabídnout důstojnou identitu, hledá svou identitu jinde. A to se týká i islamofobů!
Ano, radikální islamofobové tvoří spolu s radikálními islamisty dvě strany jednoho jediného groše. Jak jsem v předchozích článcích ukázal, jsou posedlí nenávistí, zlobou, záští a nutkáním kohokoli, kdo nezastává jejich pozici uřvat, zdupat a ponížit. O tom snad vskutku nemůže být sporu. Je nebezpečnou iluzí si myslet, že jejich aktivita jakýmkoli způsobem oslabuje extremistický islamismus. Naopak jej posiluje – a jedná se o zpětnovazebný vztah spirály nenávisti, jež nemůže skončit jinak, než špatně, protože taková spirála má potenciál vtahovat do sebe jako vír lidi dosud nezúčastněné.
Může si snad soudný člověk myslet, že se cokoli změní k lepšímu urážkami? Může si snad soudný člověk myslet, že cokoli zlepší nadávky, vulgarismy, zesměšňování?
Pro koho to vlastně píši? Samozřejmě ne pro ty, kdo v tomto víru již jsou. Stejně, jako není možné bojovat proti náboženskému šílenství, pakliže nebojujeme proti jeho společenským zdrojům, není možné takto bojovat ani proti šílenství islamofobnímu. Nicméně je, snad, užitečné ukázat nezúčastněným lidem, že to, čemu se lidé ze skupiny Islám v České republice nechceme věnují, není kritika islámu, ale prachsprosté nadávání, ponižovaní oponentů, trapné vtipkování a „self support system“, tedy vzájemné poplácávání se po zádech a ujišťování se o své vlastní, na nenávisti založené identitě, to všechno podloženo špatně skrývaným nízkým sebevědomím.
Nutno říci, že tito lidé často vůbec nejsou hloupí. Tedy, je mezi nimi významné množství lidí rozumu spíše mdlého, ale jsou tam i lidé chytří a vzdělaní. V této souvislosti mi přichází na mysl jeden rozhovor s mou psychiatričkou (ó ano, moji milí „islamoklasti“, vím, že to proti mně použijete, a je mi to fuk): Řekla mi o jednom příbuzném, který se stal členem jedné sekty, a přitom je inteligentní a vzdělaný. Poukázal jsem na to, že bludem přeci může trpět i inteligentní člověk. Plácla se do čela a řekla „No jo, to je fakt!“ Ano, bludem může trpět i inteligentní člověk, to znamená, že může propadnout i islamofobní obsesi.
Smutné na tom všem je, že opravdu potřebujeme kritiku islámu, stejně jako potřebujeme kritiku všech významných sociálních fenoménů. Jenže kritika, aby byla kritikou, nesmí být založena na nenávisti, ale na porozumění danému fenoménu.
Minule jsem slíbil i krátkou reportáž o reakcích těchto lidí na mé články; není v nich sice nic, co zde už nebylo, ale svůj slib splním. Zde ale zveřejním jen pár výňatků, kompletní diskuse vyexportované do PDF si můžete v případě zájmu stáhnout ZDE (a posoudit, zda náhodou nevytrhávám něco z kontextu, jak je mi poněkud absurdně předhazováno).
Lidé mi také znovu a znovu předhazují, že jsem zbabělec, když nepovoluji diskuse, což je ovšem rovněž poněkud absurdní zvláště v této záležitosti, kdy dávám tento typ komentářů takto k dispozici. Ne, opravdu mě netrápí, že o mně lidé píší takové věci a klidně to zveřejním. Kdybych však povolil diskusi, měl bych úplně stejnou žumpu pod článkem a musel bych řešit dilema: Mám to ignorovat? V tom případě bych byl opět prohlášen za zbabělce. Mám na to reagovat? A to jako fakt? Na tohle?

ukazka01.JPG

ukazka02.JPG

Tož co myslíte? Vykašlali se na mě? Ale kdepak! 😀

ukazka03.JPG

ukazka04.JPG

A tak dále, a tak podobně 😉

Fakt po mně nemůžete chtít, abych se něčím takovým zabýval komentář po komentáři. Opravdu mám důležitější věci na práci než se hádat s lidmi, kteří mi nadávají.
Abych udělal jasno v nekonečných spekulacích ohledně mé osoby: Je mi 39, živí mě práce a invalidní důchod 2. stupně (na bipolární afektivní porucha), rodiče mě neživí, protože jsou už hodně dlouho mrtví. Byl jsem 4 roky ženatý, aktuálně jsem rozvedený a ženskou nemám. Docela by mě zajímalo kolik z těch, kteří mi to předhazují, ženskou opravdu má – působí to totiž jako projekce…
V diskusích o mně se také objevují hlasy, že asi nemám co na práci, když mám čas na psaní takových článků. Vskutku úsměvné od lidí, kteří jsou ochotni každodenně prosedět hodiny u Facebooku a donekonečna diskutovat o tom, jak jsou muslimové zlí a jaký je ten Polák kokot.
Já jsem této své aktivitě věnoval i s dneškem tři dny, každý z nich tak cca 2 hodiny. Toho času nelituji, protože už mám zpětné vazby od lidí, kteří se k islámu staví kriticky, ale o tom, jak lidé z IVČRN fungují neměli ponětí.
Uvědomuji si ale, že toto volání po zdravém rozumu má jen omezený dosah. Pokud budou existovat podmínky, jež v současné společnosti generují nenávist k muslimům či Romům, budeme se zde potýkat s nenávistí k muslimům a Romům. Čeští anarchisté rozjeli velmi sympatickou kampaň nazvanou „Cikáni nemůžou za vaše posraný životy“, já k tomu dodávám, že ani muslimové nemůžou za vaše posraný životy, ale dokud ty životy budou posraný, je těžké očekávat nějakou výraznější sebereflexi.
Naše společnost (nejen česká, ale i evropská) je nemocná a islamofobie, anticikanismus, xenofobie, nacionalismus či uctívání sportovních týmů jsou u nás tím, o čem Marx hovořil jako o opiu lidu. Jsou opiem, jež tlumí leckteré bolesti, ale současně překáží uzdravení.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Shrnutí mé zkušenosti se skupinou Islám v České republice nechceme

Filed under Úvahy a postřehy

Komentáře nejsou povoleny.