Co měl vlastně Marx na mysli, když použil „opium“ jako metaforu pro náboženství? Jakou roli hrálo opium v tehdejší společnosti – bylo vnímáno jako lék či jako droga? / Pozn. Čísla v závorkách odkazují na poznámky na koneci textu.
——————————————————————————————————————
„Opium lidu“ jako filosofická metafora
„Alkohol vyvolává záchvaty šílenství. Opium vyvolává záchvaty moudrosti.“ Jean Cocteau
„Opium otevírá vesmír bez hranic.“ Charles Baudelaire
„V malém množství rozveseluje mysl, posiluje tělo a zvyšuje vnímavost. Ve větším množství vyvolává otravu a působí ochablost, ztuhlost a smrt.“ Erasmus Darwin(1)
„Zahání melancholii, dodává sebevědomí, strach ve smělost obrací, tichého hovorným činí a zbabělého odvážným. Kdo ocitl se na pokraji zoufalství a nechuť k životu pocítil, pakliže požil dávku opia, nikdy na sebe nevztáhl ruku a nikdy tak neučiní.“ John Brown(2)
„Určujícím rysem metafory je, že je skutečná.“ Sarah Kane(3)
Úvod
„Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.“ (Karl Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva)(4)(5)
Pomineme-li skutečnost, že Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva je jedním z nejlépe napsaných filosofických textů všech dob a zaslouží si být čten celý a v kontextu, je věta o náboženství jako opiu lidu celosvětově patrně vůbec nejznámější citací z celého Marxova díla. Přesto, nebo spíš právě pro to, si můžeme položit otázku, zda naše intuice ohledně opia coby metafory, odpovídají tomu, co měl na mysli Marx, když to na počátku svého již ryze marxistického uvažování psal. Měl na mysli opium jako drogu způsobující závislost? Nebo chápal opium spíše jako sedativum a analgetikum? Napsal by dnes „Opium je heroin lidu.“ nebo spíše „Opium je Lexaurin lidu.“, případně „Prozac(6) lidu“?
Jakou roli hrálo opium v době kolem poloviny 19. století? Na tyto otázky se pokusím nalézt odpovědi a poté dále rozvinout další dimenze opia coby metafory pro náboženství.
Sade, Novalis, Heine, Marx – geneze výroku
Text, o kterém zde pojednáváme, byl napsán mezi prosincem roku 1843 a lednem 1844(7) krátce poté, co Marx emigroval do Paříže (konec října 1843)(8), a byl zveřejněn v prvním (a posledním) čísle časopisu Deutsch-Französische Jahrbücher v roce 1844(9).
Relevantní se tedy zdá být otázka, jaké mělo opium postavení v evropské společnosti první poloviny devatenáctého století. Nicméně Marx nebyl historicky první, kdo tento typ metafory použil. Markýz de Sade (1740-1814) v knize Julietta (z roku 1797) přirovnává k opiu nevědomost, když vkládá do úst Julietty tato slova určená králi: „Obáváš se mocného oka génia, proto podporuješ nevědomost. Je to opium, jímž krmíš svůj lid, aby pak, otupělý uspávacím prostředkem, necítil bolest z ran, které mu uštědřuješ.“(10) Zde je „opium“ zjevně (a doslovně – „somnifère“) chápáno jako hypnotikum a lék tlumící bolesti.
Dalším slavným autorem, který již před Marxem použil „opium“ jako metaforu, tentokrát již přímo pro náboženství, byl německý básník a prozaik, představitel raného romantismu Novalis, vlastním jménem Georg Friedrich Philipp svobodný pán von Hardenberg (1772-1801). V roce 1798 poprvé vydává pod jménem Novalis sbírku filosofických pojednání Zrnka pylu (Blüthenstaub), kde píše: „Jejich takzvané náboženství působí jen jako opiát: Vábící, umrtvující, tišící bolest způsobenou slabostí.“(11) Zde si již můžeme všimnout, že se zde vyskytuje jak rovina léku, tišícího prostředku, tak, možná, už i aspekt drogy („vábící“).
A konečně v roce 1840 vydal německý básník a Marxův přítel Heinrich Heine knihu O Ludwigovi Börnemu (Über Ludwig Börne: Eine Denkschrift) v níž píše: „Sláva náboženství, jež vlilo do hořké číše trpícího lidstva sladké uspávací kapky duchovního opia, pár kapek lásky, naděje a víry.“(12) Tato pasáž je pokládána za bezprostřední zdroj Marxovy definice náboženství jako opia lidu.(13)
Znal Marx tato díla? V případě Heina je to prakticky jisté. Případně mohla z Heinových úst tato metafora zaznít. Je třeba vzít v potaz, že Heine, který do Paříže emigroval již v roce 1931, byl v počátcích Marxova pobytu ve Francii jeho častým hostem.(14)
V případě Novalise je to pravděpodobné, vzhledem k tomu, že se Marx ve svém mládí pokoušel o psaní poesie v romantickém duchu(15) a bylo by zvláštní, kdyby se s dílem svého krajana nesetkal. Docela dobře mohl znát i Sada, který ostatně reflektoval ducha francouzské revoluce.
Totéž o to víc platí o básníku Heinovi, u něhož lze znalost Novalise i Sada předpokládat. Z toho důvodu je třeba jít o něco hlouběji do minulosti a vzít v potaz i společenskou roli opia ve století osmnáctém.
Opium ve společnosti 18. a první poloviny 19. století
Účinky šťávy z máku setého jsou známy již od starověku a stejně tak staré je léčebné využití opia. I v Evropě se užívalo jako přísada do zklidňujících prostředků. S příchodem 16. století se nicméně počet léčebných přípravků s jeho obsahem začal zvyšovat. Lékaři a lékárníci vymýšleli bezpočet nových opiových tinktur, z níž nejznámější se stalo laudánum, alkoholová tinktura obsahující 10% opia (tj. cca 1% morfinu). V téže době začaly do Evropy přicházet zprávy o orientálním užívání opia jako drogy a opium také začali zkoumat první vědci.(16)
V roce 1700 se začala psát nová epocha opiových dějin poté, co vyšlo odborné pojednání velšského lékaře Johna Jonese Záhady opia rozřešeny. Toto pojednání si kladlo za cíl podpořit užívání drogy a nastala doba odklonu od klasického řecko-římského pojetí medicíny, začínalo se více experimentovat, přičemž někteří z tehdejších experimentátorů jako by vůbec neznali opatrnost.
Užívání opia jako léku během 18. století narůstalo a přibývalo závislostí, nicméně v 18. století v Evropě ještě nenacházíme opiovou subkulturu. Ta naopak existovala na Středním východě a tvořila se v Číně, kam Britové ve velkém dováželi opium z Indie, což znepokojovalo čínského císaře a vedlo k četným, leč marným zákazům a v druhé polovině 19. století pak k tzv. Opiovým válkám. Současně se stále více dostávaly do povědomí vyprávění cestovatelů, kteří navštívili Střední východ, přičemž u některých výpovědích se setkáváme s tvrzením, že se poživači opia považují za majetnější, než ve skutečnosti jsou. Užívání drog se tak začíná dávat do spojitosti se sociálně či ekonomicky znevýhodněnými skupinami. Užívání opia v Evropě postupně vedlo k rostoucí nedůvěře u vzdělaných lidí a začalo být považováno za past na zranitelné.
S nástupem roku 1800 už v Evropě rizika spojená s dlouhodobým užíváním opia lidé znali stejně dobře, jako jeho sedativní účinky. Existovala již dobře zavedená mezinárodní síť, po které se opium v Evropě šířilo. Drogová subkultura se stále ještě nestala součástí evropské civilizace, ale hovořilo se o ní v souvislosti s islámskými zeměmi. Nicméně s opiem jako narkotikem chudých Evropa ještě vlastní zkušenost neměla, závislost na opiu převažovala u středních a vyšších vrstev.(17)
Zde se nacházíme v okamžiku, kdy metaforu založenou na opiu použili Sade a Novalis. Přestože v té době bylo v Evropě opium stále ještě především tlumivým lékem, je třeba vzít v potaz zprávy cestovatelů o orientálních drogových subkulturách, které tito spisovatelé jistě znali. Podívejme se nyní na proměny vnímání opia v Evropě během první poloviny 19. století, abychom uvážili, jak tuto záležitost nahlížel ve čtyřicátých letech Karl Marx.
Západní postoje ke drogám se změnily ve dvacátých letech 19. století, kdy vyšla De Quinceyho kniha Zpověď anglického poživače opia, nedávno objevený alkaloid morfin získal širokou oblibu jak mezi lékaři, tak mezi pacienty, a spory, týkající se obchodů s opiem v Číně, se vyhrotily.
Držení drog pro jiné než léčebné účely se v této době (a vesměs až do 20. století) neposuzovalo jako trestný čin, nicméně užívání narkotik bylo v tradičních komunitách považováno za společensky nepřístojné, což fungovalo jako omezující faktor. Jinak tomu ale bylo v přelidněných chudinských čtvrtích velkoměst, kde takový sociální tlak nebyl, dále v případě umělců, bohémů a rebelů a v neposlední řadě v případě bohatých a mocných příslušníků elit.
Pokud jde o ohlas v tisku a v literatuře, byly v té době, ostatně stejně, jako i v dnešním bulváru, nejvděčnějšími terči lidé mocní a bohatí, a dále pak umělecky činní „zhýralci“. Tak si získalo oblibu přepjaté „zpovídání se“ De Quinceyho, známými literáty závislými na opiu byli v této době na britských ostrovech například Samuel Taylor Coleridge a Edward Bulwer-Lytton, a třicátá léta 19. století zrodila proslulou pařížskou bohému, která kromě opia objevovala ve čtyřicátých letech také „kouzlo hašiše“. Pokud jde o mocenské elity, nejznámější „celebritou“ byl anglický král Jiří IV. (1762-1930), z něhož se ještě před třicátým rokem jeho života stal „prostopášník“. Užívání laudána u něho začalo bít do očí v roce 1811, kdy byl ještě princem z Walesu. Když v roce 1820 usedl na královský trůn, už svůj návyk, spojený i s nadměrným pitím alkoholu, vůbec neovládal. Politici a dvořané se k jeho bezuzdnosti stavěli s pohrdavým úžasem. Po jeho smrti The Times napsaly, že zosobňoval „všechny neřesti, jimiž je zamořená celá pokroková, blahobytná i prohnilá společnost“(18). Opusťme ale nyní sféru bohémů a vyšších vrstev a podívejme se na užívání opia v případě neprivilegovaných lidí té doby.
Chudí a prostí lidé té doby, především v Británii a ve Francii, začínali ve zvýšené míře užívat a zneužívat léčivé prostředky na bázi opia. Zpráva továrního komisaře Leonarda Hornera z roku 1833 hovoří o tom, že „na jediné ulici v Manchesteru se uživí hned tři apatykáři, kteří týdně prodají pět galonů těchto léků.“(19)
Počty uživatelů drog zvyšovaly i války. Lze se domnívat, že s návykem se domů vraceli vojáci, kteří se účastnili napoleonských válek, protože opiáty se na bojištích podávaly jako utišující prostředek.(20)
Významnou okolností je skutečnost, že „s nástupem čtyřicátých let 19. století se o narkomanech v lékařských studiích hovořilo jako o provinilcích „neschopných sebevlády“, jejichž „směřování, jež sami a dobrovolně si zvolili“, nemohlo mít dobrého konce.“(21) Společnost vnímala narkomany negativně, zvláště pak ty z neprivilegovaných tříd (nicméně, jak bylo řečeno výše, ani král Jiří IV. se nevyhnul všeobecnému zatracení).
Přestože i další dějiny narkotik v Evropě jsou nesmírně zajímavým tématem, zde je třeba se zastavit, neboť jsme se dostali ke společenské situaci jak ji recipoval Marx, když psal Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva. Všimněme si, že zde píšeme o Anglii a Francii, nikoli o Německu. Laudánum bylo jistě v té době i v policích německých lékárníků, nicméně kromě toho, že o opiu v Německu první poloviny 19. století nepíše Davenport-Hines, nepodařilo se mi na toto téma najít ani žádnou jinou odbornou studii. Zdá se, že rozšíření užívání opiátů a závislost na nich jde ruku v ruce s industrializací a nástupem rozvinutého kapitalismu a obchodu, Německé zpoždění zde nepochybně hrálo roli.
Opium coby Marxova metafora
Přestože bylo opium metaforicky použito již více než 40 let před Marxem, je nesporné, že Marxův kontext je mnohem hlubší než v případě Sada, Novalise i Heina. Klíčová jsou slova, jež prohlášení o opiu předcházejí: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů.“(22)
Pokud bychom uvažovali v rovině drogové metafory, tak Marx vlastně říká o náboženství to, co říká většina odborníků na závislosti na adresu války proti drogám, totiž že válku proti drogám nelze vyhrát prohibicí a represí.(23) Užívání a zneužívání (nemetaforických) drog je sociální fenomén a pokud se nezmění společenské podmínky, nezmění se ani problém s drogami, kriminalitou s nimi spojenou atd., a to bez ohledu na míru razantnosti represivních opatření, ta situaci obvykle spíše zhoršují. Statistiky jsou v tomto směru zcela nekompromisní.(24)
Vrátíme-li se k opiu, pak, vzhledem k tomu, jak bylo v Marxově době užíváno, Marx vlastně říká: Pakliže lidé trpí velkými a chronickými tělesnými i duševními bolestmi, budou se sami pídit po nějakém léku, který jim uleví, bez ohledu na jeho nežádoucí účinky – takovým lékem bylo v té době právě opium. Náboženství dle Marxe funguje obdobně. Náboženství tudíž není (jen) něco, co by bylo na lid uvaleno shora jako nástroj jeho ovládnutí (viz Sadovu metaforu), ale něco, co celá neblahá sociální situace generuje. Náboženství je na lid „uvaleno“ spíše neosobními silami, než konkrétními elitami, i když ty samozřejmě vzniklý stav i jeho iluzorní řešení podporují.
Pokud jde o to, jak na Marxe zapůsobila Paříž, byl to jistě mocný dojem. Francouzská metropole nabízela jedinečnou možnost studia třídních rozporů a srážek a žila bouřlivým společenským a politickým životem.(25) Setkal se zde Marx po měsíčním pobytu v Paříži i s problémem závislosti na opiu, například u francouzských vysloužilců? Vyloučit to samozřejmě nelze a je navíc velmi pravděpodobné, že se s opiem takto setkal Heine, pakliže žil v Paříži již od roku 1931, nicméně soudím, že Marx svou metaforu použil především jako odkaz na literární a mediální pokrytí opiové problematiky té doby, přičemž je pravděpodobné, že jako pilný čtenář zajímající se o svět kolem sebe byl informován dobře.
Z výše uvedeného usuzuji, že Marx vnímal opium především jako pochybný a zneužívaný tlumící lék způsobující závislost a schopný člověka degradovat na lidskou trosku, a pokládám za možné, že registroval i nárůst zneužívání opia mezi pracující chudinou či vojenskými vysloužilci. Na otázku, zda by dnes jako příměr použil spíše Prozac či heroin, lze říci, že něco mezi tím, ale s reputací blížící se spíše heroinu než antidepresivům.
Dost možná, že by i dnes zůstal u „opia“. Zdá se totiž, že i dnes metaforickému opiu rozumíme zhruba stejně jako lidé ve čtyřicátých letech 19. století, tedy jako omamujícímu prostředku vyvolávajícímu pasivitu a závislost. Oba aspekty, tedy aspekt léku i aspekt drogy jsou zde přítomny, přičemž je kladen důraz na negativní konotace s opiem spojené. Vítězslav Gardavský v těchto intencích interpretuje Marxovo „opium“ jako formu fiktivního úniku a poznamenává, že „únik je negativní, pasivní a zpasívňující forma kritiky společenské mizérie.“(26)
Popusťme však trochu uzdu své fantazii a zkusme se zamyslet nad různými významovými rovinami pojmu „opium“ a jejich aplikaci na fenomén náboženství. Učiníme tak nyní bez apriorní negativní konotace.
Možné významové roviny opia jako metafory
V zásadě lze říci, že opium mělo v průběhu historie čtyři hlavní způsoby použití, přičemž každý z nich je metaforicky relevantní a i dnes nám pomůže hlouběji se zamýšlet nad náboženskou vírou.
1. Droga chudých
Droga ve smyslu, jak je obecně chápána dnes, tj. droga vyvolávající závislost, spojená s chudobou a beznadějí lidí na okraji společnosti nebo k okraji společnosti směřujících. Dnes jsou nejčastěji takto užívanými drogami heroin, crack (forma kokainu), methamfetamin (u nás známý jako „pervitin“) a samozřejmě také alkohol, který se suverénně drží na prvním místě. Droga v tomto smyslu je vpravdě nástrojem „honby za zapomněním“, formou ulehčení těžko snesitelného života.
Ve prospěch této podoby „opiové metafory“ není třeba žádného složitého bádání. Stačí pohlédnout do statistik a uvidíme, že míra náboženskosti je nepřímo úměrná k míře spravedlivě rozdělovaného bohatství. Většinou, ale ne vždy, lze najít nepřímou úměru i mezi mírou religiozity a výškou průměrné životní úrovně, ale příklad velmi religiózních Spojených států ukazuje, že v případě široce rozevřených „nůžek“ mezi bohatými a chudými nehraje prostý hrubý domácí produkt roli.
Náboženství viděno prizmatem takto pojaté metafory je pak náboženství ve svých nejtemnějších podobách – náboženství fanatické, vedoucí k nutkavému jednání, bezohlednosti a pokřivenému vnímání reality. Je to také náboženství v té podobě, kdy nejvíce vydělává na svých „ovečkách“, náboženství jako špinavý kšeft.
2. Lék zmírňující bolesti a nervové obtíže, případně hypnotikum
Opiáty v současné době již nejsou tak rozšířené jako v 19. století, nicméně stále zůstávají neodmyslitelnou součástí lékařského „arzenálu“ pokud jde o tišení vážných bolestí. Dnes obvykle užíváme analgetika a léky na uklidnění s menším potenciálem vyvolat závislost, ale stále jsou v oběhu anxiolytika, na nichž je obtížně odhadnutelné množství lidí těžce závislé: Jedná se o benzodiazepinové léky jako je Lexaurin, Xanax, Neurol a další. Dalšími léky, které jsou dnes užívány v původně „opiové indikaci“ jsou antidepresiva. Ta nemají neblahé účinky léků na uklidnění, ale je alarmující, v jak velké a neustále rostoucí míře jsou v současné západní společnosti užívána. Vzhledem k tomu, že mnoho depresí vzniká jako reakce na stres a počet diagnostikovaných depresí koreluje s mírou sociální nejistoty, jak píše Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus(27), je metafora opia i v tomto směru zcela aktuální. Představit si náboženství jako „antidepresivum lidu“ je dle mého soudu velice dobře možné.
Toto „užívání“ náboženství úzce souvisí s výše uvedenou metaforou náboženství jako drogy chudých, ale přesto zde nacházíme jistý významový posun, který spočívá v tom, že opium bylo jako lék lékařsky indikováno a řádně předepsáno. Hovořme tedy o terapeutické roli náboženství.
Není pochyb o tom, že v minulých staletích to byli právě duchovní, kdo hrál ve společnosti roli, jíž dnes ve vyspělých společnostech zastávají především psychoterapeuti a psychiatři. Terapeutické sezení je sice teoreticky sofistikovanější než vyznání hříchů ve zpovědnici, ale jejich funkce je obdobná. V archaických společnostech pak vidíme, že šamani coby specialisté na posvátno jsou současně primitivními lékaři („medicinmany“).
V současném vyspělém světě již náboženství nehraje tuto roli v té míře, jako ji hrálo ještě v Marxově době, ale nabízí se nám otázka: Jak by tomu bylo v sociálně spravedlivé společnosti s duševními nesnázemi? Zcela jistě bych jich ubylo, ale rozhodně by nezmizely, protože existuje množství psychických problémů způsobených čistě biologicky a mnoho dalších ovlivněných chybami ve výchově. Z toho také plyne, že i v sociálně spravedlivé společnosti bude možná existovat poptávka po náboženství jako léku na bolavou duši, neboť kupříkladu pokud jde o pokání a odpuštění, je takové křesťanství stále nedostižné. Kromě toho je třeba brát tuto roli náboženství v potaz pokud jde o země třetího světa, kam moderní psychoterapie dosud nepronikla.
Náboženství vnímané prostřednictvím této metafory může pomáhat i škodit. Škodí tehdy, pokud tiší následky „nemoci“ a odvádí pozornost od jejích příčin. Typickým příkladem je odvádění pozornosti od nespravedlivého rozdělování statků ve společnosti prostřednictvím akcentování charity. Na druhou stranu jsou situace, kdy nic lepšího, než tlumící lék prostě není k dispozici. Náboženství jako lék tedy není vysloveně zhoubné, nicméně je velmi ambivalentní.
3. Droga bohatých či úspěšných, případně středních vrstev
Zatímco u sociálně vyloučených nebo sociálním vyloučením ohrožených lidí umožňují drogy zapomenout na situaci, v níž se nacházejí, motivem užívání drog u úspěšných a často i slavných lidí je obvykle nuda, kterou mají drogy rozptýlit, případně nervové vypětí spojené s byznysem (například u burzovních makléřů). Kromě všudypřítomného alkoholu sem dnes patří zejména kokain a spousta takzvaných „lehkých drog“ jako jsou konopné drogy či MDMA („Extáze“).
Pomiňme nyní deklarovanou religiozitu politiků, jíž lze chápat jako součást technik působení na voliče (ovšem kupříkladu George W. Bush je nepochybně autentický co se jeho víry týče). V tomto segmentu lidí se často setkáváme s vyznáváním různých exotických věr jako je třeba scientologie, různé východní nauky apod. Sem často spadá i víra v různé konspirační teorie.
Nutno ale říci, že mezi bohatými a úspěšnými lidmi je výrazně více ateistů než v běžné populaci; náboženstvím si tudíž „koření život“ jen část těchto lidí, podobně, jako jen část těchto lidí úžívá rekreačně drogy. I toto platí pro opium a náboženství v 19. století (kdy mimo jiné došlo i k rozmachu různých forem okultismu), a platí to i dnes. Je otázkou, zda to měl Marx na mysli, když svou slavnou větu psal; domnívám se, že ne, z logiky jeho textu to nevyplývá, přesto můžeme tento aspekt pohledu na náboženství zcela konzistentně myslet a zamýšlet se nad ním.
V souvislosti s tzv. postmoderní společností se hovoří o „trhu s náboženstvím“, kdy víra již není tradována od rodičů k dětem v takové míře jako byla kdysi (a v méně vyspělých společnostech stále je). Dokonce, jak poukázal Ivan Štampach, lze v současné době vnímat náboženství jako stavebnici, z níž si někteří lidé sestavují vlastní eklektickou, často nepříliš konzistentní, „věrouku“, a rezignují na vytváření organického celku nauky a praxe.(28) Nedostižným příkladem takové spirituální „New Age“ koláže je název (skutečně existující) knihy Andělé, meridiány a čakry v praxi. Osobně si myslím, že bychom si s takto pojatou náboženskostí blízkou zejména příslušníkům středních vrstev měli dělat aspoň trochu starosti, protože dokáže účinně odvádět pozornost lidí od reálných problémů světa k problémům fiktivním.
4. Múza
Opium se stalo, spolu s hašišem, oblíbenou drogou básníků a jiných umělců, kteří v něm hledali inspiraci. Přestože šlo z hlediska počtu uživatelů oproti ostatním typům užití o zanedbatelnou skupinu, měli tito uživatelé velký a nutno dodat, že často i zasloužený, kulturní vliv.
Je zjevné, že se v v případě této metafory ocitáme v tom nejpozitivnějším, co bylo a je s náboženstvím spjato. Náboženství vždy inspirovalo a stále inspiruje vznik hodnotných uměleckých děl všech žánrů a stylů, a také dokáže inspirovat velkou a nezištnou lásku k lidem a soucit s nimi (to samozřejmě neznamená, že by náboženství bylo v tomto směru nezbytné). Platilo to v Marxově době a platí to i dnes, nicméně tuto roli náboženství Marx patrně na mysli neměl.
Přesto i tuto metaforu můžeme (a měli bychom) začlenit do svých úvah o náboženství. Jednou z chyb, jíž se dopouštějí kritikové náboženství, je přesvědčení, že všichni lidé mají stejné racionální, emocionální, percepční a jiné schopnosti, tudíž že pokud někdo může být vynikajícím ateistickým umělcem či filantropem, je v tomto směru náboženství zbytečné.
Jenže tak jednoduché to není – existují různé typy osobnosti a zdaleka ne všechny jsou založeny na racionálním pohledu na svět. Někdo se řídí rozumem, jiný citem, další intuicí. Pakliže uznáme právo na existenci všem lidem, musíme uznat právo na existenci i různým způsobům uchopování světa, tedy nejen racionálnímu. I z tohoto důvodu se domnívám, že ani v případné sociálně spravedlivé společnosti náboženskost zcela nevymizí, nicméně by v takovém případě zřejmě došlo k její kultivaci a k vymizení negativních aspektů náboženské víry.
Zde polemizuji se sedmou Marxovou tezí o Feuerbachovi, v níž píše: „Feuerbach nevidí, že samo ‚náboženské cítění‘ je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.“(29) Nemám problém s tvrzením, že náboženství jako sociální fenomén je společenský produkt, to bezesporu je, nicméně se domnívám, že pokud jde o náboženské cítění, není toto produktem pouze společenským, ale i evolučně-biologickým, je v té či oné míře „zadrátováno“ v každém lidském mozku, jak přesvědčivě ukazují současné výzkumy neurovědců.(30)
Závěr
Pohlédneme-li do historie, shledáme, že Marx měl svou metaforou nejblíže k představě pochybného, zneužívaného a zhoubnou závislost způsobujícího léku sloužícího k symptomatické léčbě bolesti (včetně duševní) a „opium lidu“ v jeho metafoře je třeba chápat někde na půl cesty mezi lékem a drogou.
Nicméně i další metaforické asociace spojené s opiem se nabízejí jako zajímavé úhly pohledu na fenomén náboženství v dějinách i v současnosti.28 Zcela jsem zde pominul otázku, zda je oním „opiem“ jen náboženství, nebo jím může být i jiné iracionální chování s kultickými aspekty, jako je uctívání celebrit a posedlost bulvárem, sportovní fanouškovství, zapálené vyznávání nějaké ideologie a jiné podobné fenomény. Jsem spolu s Vítězslavem Gardavským(31) přesvědčen, že rozhodně ano, ale toto téma je třeba rozvinout v samostatném eseji.
Literatura
DAVENPORT-HINES, R. Honba za zapomněním: světové dějiny narkotik : 1500-2000. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, 503 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7341-202-0.
FEDOSEJEV, Petr Nikolajevič. Karel Marx: životopis. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981, 741 s., fot. na příl.
FISHER, Mark. Kapitalistický realismus. V Praze: Rybka, 2010, 107 s. ISBN 978-80-87067-69-7.
GARDAVSKÝ, Vítězslav. Bůh není zcela mrtev: úvaha o křesťanském teismu a marxistickém ateismu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967, 205 s.
GEMKOW, Heinrich. Karel Marx: životopis. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1973, 384 s., obr. příl.
KANE, Sarah. 4.48 psychóza. 1. vyd. V Praze: Divadelní ústav, c2002, 33 s. ISBN 80-7008-130-9.
MARX, Karl a Friedrich ENGELS. O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957, 368, [5] s.
NOVALIS,. Blüthenstaub. [vid. 2014-05-09] Dostupné z: http://www.zeno.org/Literatur/M/Novalis/Fragmentensammlung/Bl%C3%BCthenstaub
PENDELL, Dale. Pharmako/Poeia, čili, Jedovarnictví, aneb, Moc rostlin, jedy a bylinkářství. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1998, 364 s. ISBN 80-7207-212-9.
SADE, Donatien Alphonse François. Histoire de Juliette ou les Prospérités du vice. [vid. 2014-05-09] Dostupné z: http://www.sade-ecrivain.com/juliette/juliette.htm
ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Na nových stezkách ducha: přehled a analýza současné religiozity. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2010, 261 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7429-060-2.
Poznámky
