Byly doby, kdy se v souvislosti s děním na internetu hodně mluvilo o anonymitě uživatelů a o tom, že tato jim umožňuje chovat se tak, jak by se normálně nechovali. Sledujeme-li však, jak dnes funguje internet, ukazuje se, že toto pojetí z velké části již přestalo platit.
Ano, skutečně byly doby, kdy mohl člověk, třeba na internetových fórech, experimentovat, hrát si se svou identitou a vystupovat jako někdo jiný, třeba i jako osoba opačného pohlaví. Starší vědí, sám jsem si kdysi také takto hrál. Stejně tak byla anonymita a vytváření velkého množství účtů běžná v případě diskusí pod články na zpravodajských portálech, a umožňovala různé sociálně patologického jednání. Nicméně, jak uvidíme dále, nebyla vulgarita a prezentace extremistických názorů spjata s anonymitou tak silně, jak se předpokládalo.
Sociální sítě, respektive především Facebook, to všechno ale začaly měnit. Částečně ta změna byla vynucená různými technikami jak omezit vytváření falešných účtů (k čemuž došlo i v případě diskusí na webech různých médií), ale dle mého soudu k té změně napomohla především sama filosofie Facebooku zaměřená na narcistní opečovávání vlastní identity uživatele. Facebook neustále rozvíjí způsoby, jak uživateli usnadnit sebeprezentaci (občas je s tím až vlezlý), a lidé to ochotně přijímají. Samozřejmě stále existují platformy, kde může být člověk zcela anonymní nebo si vytvářet umělé identity, ale kvůli Facebooku výrazně ztratily na popularitě. Ukazuje se také, že lidé jsou ochotni zveřejnit nenávistné a vulgární výroky či se dopoutět kyberšikany i pod svým vlastním jménem; zpravodajské weby stále hledají způsoby, jak takové jednání potírat, Facebooku, zdá se, je to vesměs spíše jedno. A nyní si položme otázku – co vlastně vidíme z druhého člověka v zrcadle jeho facebookového profilu?
Odpověď, která se nabízí, totiž že přikrášlenou verzi daného jedince, ve skutečnosti není pravdivá. To, co vidíme, je naopak přesné a nepřikrášlené více, než bychom leckdy chtěli. Je zde možné zmínit poznatek týkající se reakcí lidí na pozorovatele v rámci sociologického či sociálně-psychologického průzkumu nebo třeba v rámci různých reality show založených na průběžném natáčení zúčastněných osob. V takové situaci se lidé nějakou dobu chovají nepřirozeně s ohledem na přítomnost pozorovatele, ale po poměrně krátké době (maximálně v řádu dnů) si na něj zvyknou a začnou se chovat svým obvyklým způsobem. Což je mimochodem možná i důvod, proč lidé v podstatě neprotestují pokud jde zavádění různých forem sledování obyvatelstva vudypřítomnými kamerami i jinak – lidé si prostě zvykají tak rychle, že vůle k protestu ochabne dříve, než je schopna vyburcovat je k nějakému činu.
Vraťme se ale k Facebooku. Je nepochybné, že pokud si tam člověk zakládá účet, nějak se stylizuje, ale s postupem času se jeho profil stává čím dál přesnějším obrazem jeho skutečné identity, a to nejen vzhledem ke zvykání si na pozorovatele, ale i proto, že jej k tomu Facebook permanentně vybízí otázkami na oblíbené filmy a knihy, otázkami na upřesnění údajů o minulých zaměstnáních, studiu apod.
Mnohem ďábelštější je ale to, že nám Facebook umožňuje spatřit bližního v situacích, v nichž bychom jej normálně neviděli a nejspíš ani vidět nechtěli, v podstatě v jeho nahotě. Facebook odráží život dotyčného nejen při setkání s přáteli, ale také, v podstatě doslova, v koupelně, v ložnici, v kuchyni… Díky němu vidíme, jak náš bližní komunikuje v jiných kontextech, než v jakých jsme s ním komunikovali ve „vnějším světě“.
Pokud se člověk s někým vídá čas od času třeba v hospodě nebo na návštěvě a jsou zvyklí se věnovat určitým tématům, může být snadno zaskočen, když zjistí, že ten fajn kamarád, s nímž se tak dobře povídá třeba o filmech nebo hudbě, sdílí na Facebooku hoaxy o Cikánech, o židovských spiknutích nebo něco podobně nechutného. Internet kdysi sice zastíral identitu, ale dnes ji naopak odkrývá možá i víc, než je zdrávo, což může vést, a leckdy i vede, k ochlazení různých mezilidských vztahů. Člověk prostě ztratí chuť jít si příjemně popovídat do hospody s člověkem, který na Facebooku propaguje ty či ony zhůvěřilosti. Ale nejde jen o zásadní názorové rozpory. I jen prostá skutečnost, že se dotyčný na internetu chová hloupě, například šíří spamy, dovede značně zahýbat představou, kterou o druhém máme.
Nalézt s druhým společnou řeč, pakliže o sobě navzájem víme příliš mnoho, je paradoxně velmi obtížné. Důsledkem toho je, že se lidé sbližují s lidmi rozesetými po světě, s nimiž se sice osobně neznají, ale shodují ve s nimi spoustě faktorů, a naopak se z výe uvedených důvodů oslabují jejich původní sociální vazby.
Toto všechno jsou samozřejmě hypotézy, nicméně jsou to hypotézy založené na dlouhodobém (ovšem jen kvalitativním, nikoli kvantitativním) pozorování a jsem přesvědčen, že si zaslouží další, především kvantitativní, zkoumání a testování.
Z výše uvedeného neplyne, že by v současnosti neexistovali uživatelé, kteří využívají Facebook k cílené a předem promyšlené prezentaci nějaké hodně přikrášlené identity, například pokud jde o profily politiků, je to evidentní, nicméně se mi zdá, že výše uvedené o významném množství uživatelů Facebooku skutečně platí a z někdejšího fiktivní internetové identity se stává identita až hyperrealistická.
Samozřejmě je zbytečné si na tyto věci stěžovat a tesknit po starých dobrých časech, tedy po jakémsi „Facebookem nezkaženém světě“. Žijeme v kyberpunkové době, kterou předjímala klasická díla tohoto žánru, tedy v době závratného technického pokroku v oblasti počítačových sítí, v době obrovských sociálních rozdílů a moci korporací, v době kybernetické války a kybernetických anarchistů, v době fascinující i děsivé zároveň. Facebook k takové době neodmyslitelně patří ať se nám to líbí nebo ne a je proto třeba se nad ním důkladně zamýšlet.