Poznámky k článku Marka Pichy „Argument dvojího metru“

Brněnský filosof Marek Picha zveřejnil na svém blogu článek nazvaný „Argument dvojího metru“ v němž se obul do věřících, respektive do nedůslednosti jejich myšlení. Vzbudil tím menší debatu a rozhodl jsem se, že k této věci také zaujmu stanovisko.

Bylo by vhodné, aby si čtenář této úvahy originální článek i sumář odpovědí na časté výtky nejprve prostudoval, oba texty jsou únosně dlouhé a bylo by bezúčelné, abych je zde kompletně parafrázoval.

Zaměřím se jen na některé námitky, které mne v této souvislosti napadly.

Pominu-li osobní vyznání autora, jenž hned v první větě prohlašuje, že mu představa, že by existoval bůh popisovaný kterýmkoli z významnějších náboženství, připadá směšná, což je z mého pohledu příliš konfrontační a snižuje to pravděpodobnost, že by se nad textem nábožensky založený člověk chtěl zamýšlet (otázkou samozřejmě je, koho vlastně autor chtěl oslovit), je to text, nad nímž stojí za to se zamyslet.

Autor de facto tvrdí, že věřící mají zmatek ve svých epistemologických závazcích, protože dodržují dva různé epistemologické standardy: Pokud jde o jiné bohy, než je ten, v něhož věří, jsou ateisté, tedy popírají jejich existenci, ale svého vlastního boha, i když důvody pro víru v něj jsou srovnatelné s důvody pro víru v ostatní bohy, z této kritiky vynechávají, měří mu jiným metrem.

Argument Marka Pichy samozřejmě není něčím novým "spadlým z nebe", to však ani nikdo netvrdí.

Argument Marka Pichy samozřejmě není něčím novým „spadlým z nebe“, to však ani nikdo netvrdí.

S takovým tvrzením v zásadě nemám problém – to se skutečně děje, i když rozhodně ne v případě všech věřících. Je to totiž fenomén spojený s náboženským exkluzivismem, který ale není každému náboženství vlastní. Polyteisté ve starověku neměli obvykle sebemenší problém akceptovat existenci bohů jiných národů, dokonce i judaismus byl zpočátku henoteistický (uznával existenci jiných bohů, ale pokládal je za nepřátelské), buddhismus hovoří o existenci bohů, ale jsou mu ukradení. Dokonce i v případě exkluzivistických monoteistických náboženství, jakými jsou vrcholný judaismus, křesťanství a islám, se setkáváme se vzájemným uznáním biblického boha (někteří křesťané odmítají uznat „Alláha“, někteří nikoli).

Současně se u liberálně laděných současných křesťanů setkáváme s ekumenismem přesahujícím dokonce i hranice abrahámovských náboženství a s uznáváním duchovnosti a společného spirituálního cíle různých tradic. Z těchto důvodů pokládám Pichou předložený argument za poněkud slabší, než jak se na první pohled zdá. Jeví se mi, že je ve skutečnosti trefný především pokud se jedná o určitou specifickou odrůdu věřících, kteří se na svých diskusních fórech vzájemně poplácávají po zádech a chodí trollovat na diskusní fóra ateistů, případně v tomto smyslu exhibují v médiích.

Nicméně i s tímto omezením je dobré, že takový argument zaznívá, protože je odpovědí na skutečně existující intelektuální nepoctivost části věřících. Ti by samozřejmě mohli argumentovat tím, že třeba příběh o únosu Európy není tak dobře doložen jako příběh o Kristu (setkal jsem se dokonce s bizarním tvrzením, že Ježíšova existence je lépe doložena než existence Julia Caesara), nicméně by bylo snadné jim namítnout, že v tom případě by měli uznat, že třeba Muhammadova činnost je zdokumentována mnohem lépe než ta Ježíšova. Taková srovnání příliš neobstojí. Z faktu, že nějaký Ješua ben Josef skutečně žil a kázal (což pokládám za téměř jisté), nevyplývá, že by příběh o jeho vzkříšení byl hodnověrnější než jiné mýty (bylo prokázáno, že z reálné události se stává legenda velice rychle).

Věřící by proto měli tyto skutečnosti akceptovat a nepouštět se do nesmyslných diskusí. Jejich víra je založena ryze subjektivně a snažit se ji racionalizovat působí hloupě. Nicméně Marek Picha činí krok, s nímž již souhlasit nemohu. V komentáři je mu namítnuto: „Náboženství je víra a jako taková u velké většiny lidí (včetně mne) není podložena racionálními argumenty. Někteří si to nepřiznají, ale je to tak.“ Soudím, že autor komentáře chtěl sdělit, že ne všichni věřící se pouštějí do takových debat, kde by byli nuceni k epistemologickým závazkům, o nichž Picha píše. Ten však odpovídá: „víra tohoto typu je hloupá. Lidé, kteří si to přiznávají, jsou hloupí a alibističtí. Lidé, kteří si to nepřiznávají, jsou jen hloupí.“

Osobně mám vážný problém s označením skupiny lidí nějakou nálepkou jen pro jeden aspekt jejich života či osobního přesvědčení. Jak jsem napsal již jinde, náboženská víra uspokojuje jiné než intelektuální potřeby a člověk, který takové potřeby uspokojuje a současně ví, „kam to patří“ (tedy že se jedná o subjektivní záležitost, s níž nemůže vstupovat do racionální diskuse založené na kritickém myšlení), nemusí být nutně hlupák. Lidé se věnují spoustě aktivit, které nelze obhajovat na půdě kritického myšlení: Jsou fanoušky různých umělců či sportovních klubů atd. Problém je v tom, že fanoušek fotbalového klubu, na rozdíl od mnoha věřících, nemá obvykle potřebu vstupovat do racionálních diskusí a debatovat s filosofy o tom, proč je Sparta lepší než Slávie (to by totiž bylo opravdu hloupé).

Myslím si tedy, že Marek Picha nepřípustně rozšířil svůj argument na všechny věřící, i když se jeho tvrzení týkají pouze určité podmnožiny věřících (netroufám si odhadnout, jak velké).

Dále mě v článku zarazil tvrdý útok na agnostiky.: „Všimněte si, že tentýž argument je namířen i proti agnosticismu. Pokud se v jednom případě nezdráháme odmítnout existenci D na základě u, proč se zdráhat odmítnout existenci B na stejném základě? Agnostik je zbabělec, který obětoval kritické myšlení na oltář krátkodobého sociálního smíru.“

To jsou vskutku silná slova a měl jsem potřebu na ně zareagovat. Naneštěstí na autorově blogu nějak blbnou komentáře, takže i když mi bylo odpovězeno, můj příspěvek ani odpověď na něj nejsou zobrazeny.

Napsal jsem: „Trochu mě zarazila ta věta o agnosticích, nezdá se mi fér. Nemyslím, že agnostik je člověk, který nevěří v existenci Peruna, ale zdržuje se úsudku pokud jde o křesťanského boha. Agnostika si obecně představuji jako člověka, který na Peruna i křesťanského boha pohlíží stejně. Nebo, abychom byli aktuální, na Krista i Kršnu, Alláha i Šivu apod. Nezdá se mi korektní připisovat agnostikovi to, že si vybírá bohy, o jejichž existenci se zdržuje úsudku, a v ostatní nevěří.“

Na to mi Marek Picha odpověděl: „Nepřipisuji agnostikovi, že si vybírá bohy. Připisuji mu to, že když dojde na připisování existence či neexistence bohům, nastaví jiné standardy než při připisování existence či neexistence jiným objektům. Zatímco u vlkodlaků se nebojí, u bohů se bojí.“

Ale tak to přece není. Agnostik je agnostikem pokud jde o neempirické či transcendentní entity, zatímco entity jako je vlkodlak, jsou entity empirické. Pokud prohlásím něco o existenci či neexistenci vlkodlaků, bude to smysluplné a testovatelné empirické tvrzení. V případě, že bych tvrdil, že vlkodlaci existují, bylo by to velmi odvážné tvrzení vyžadující velmi silnou evidenci, ale pořád by to bylo tvrzení jiného druhu, než prohlášení o existenci transcendentní entit (která osobně pokládám za smysluprázdná). Agnostik tudíž může velmi odůvodněně pochybovat o existenci vlkodlaků a současně se zdržovat úsudku, pokud jde o božstva.

Nicméně Marek Picha má v něčem pravdu: Agnostik může zůstat mimo pokud jde o debaty týkající se existence transcendentních entit, ale nemůže zůstat mimo, pokud jde o empirická tvrzení spojená s různými náboženstvími.

Například pokud někdo hovoří o Bohu, který skrytě působí v dějinách a dává jim nějaký smysl, aniž by to ale bylo možné prokázat apod., může agnostik pokrčit rameny.

Pokud ale dojde na zázraky v běžném smyslu tohoto slova, pak už se nezaujetím stanoviska agnostik proti kritickému myšlení prohřešuje, protože v té chvíli došlo na empirická tvrzení srovnatelná s tvrzeními o vlkodlacích.

Tudíž nevidím důvod, proč zatracovat agnostika za to, že se zdržuje úsudku co se neempirických entit týče a současně nevěří v existenci nepravděpodobných empirických tvorů, to pokládám za zcela legitimní postoj; ale je dobré agnostikům připomínat, že je to ovšem nezprošťuje povinnosti zaujmout stanovisko k empirickým tvrzením různých náboženství. To se týká mimo jiné i „exponentů Sisyfa“, jež autor zmiňuje na konci svého textu.

Shrnuto: Pichou přednesený argument pokládám přínosný, ale rozhodně se netýká (diachronně ani synchronně) všech tzv. „věřících“, a soudím že je třeba věnovat větší péči agnostikům, než jaké se jí od autora dostalo. Pokud jde o konfrontační styl textu, nelíbí se mi, ale to je ovšem opravdu jen můj problém.

EDIT – Další reakce na Pichův článek:

Pavel Materna k Pichovu argumentu

Antonín Dolák: Můj postoj k diskuzi Materna-Picha

David Černý: M. Picha – druhé kolo

Mně osobně připadá jako zajímavá připomínka reakce Sama Zajíčka u Marka Pichy:

ad „Kdybyste zkušenost druhého posuzovali jiným měřítkem než vaši zkušenost.“ – proc je toto spatne? O druhych nevim vubec nic, ani, ze vubec neco jako zkusenost maji. Pouze o sobe jiste vim, ze ziju, pochybuji, myslim, jsem. Mam k sobe privilegovany pristup, ne ze ne. Navic pokud se mi Buh zjevi s takovou silou, ze to jine pojeti Boha vylucuje, o to vetsi duvod zpravam o zkusenostem jinych neverit.
Tedy: neposuzuji jinym metrem svou zkusenost a zkusenost druheho, ale svou zkusenost a zpravu o zkusenosti druheho, coz je imho ok.

Advertisements

Comments Off on Poznámky k článku Marka Pichy „Argument dvojího metru“

Filed under Filosofie a religionistika

Komentáře nejsou povoleny.