Úvahy o (post)moderním totemismu

Na rozdíl od některých jiných forem spirituality či náboženství nepotřebuje duchovní práce se zvířecími totemy postulovat žádné nadpřirozené síly či složité filosofické konstrukce. Stačí se spolehnout na sílu metafory, která je, na rozdíl od podobenství, bezprostředně pravdivá.

Je ovšem také třeba říci, že duchovní práce se zvířecími totemy je vždy atavistická a tudíž potenciálně nebezpečná, pakliže není korigována mravně, což je typicky lidská záležitost a ze zvířecího totemu (ale ani třeba z archaického božstva apod.) ji prostě nevydolujete. Člověka činí lidským to, že dokáže transcendovat sama sebe z pout přírodní kauzality a tedy se kupříkladu vzdát svého osobního blaha či dokonce života ve chvíli, kdy jde o dobro, krásu či lidskou důstojnost.

Někteří lidé, kteří se věnují práci s totemy, obdivují na zvířatech jejich pud sebezáchovy a úsilí o přežití. Skutečného obdivu je však dle mého názoru naopak schopnost obětovat sám sebe a to nikoli ve prospěch příbuzných (takové oběti jsou zvířata schopna), ale ve jménu určitého principu, nikoli schopnost rvát se o život za každou cenu. To není lidská slabost, to je naopak největší lidská síla.

Ve jménu této ideje, nesené v našem kulturním okruhu zejména křesťanstvím a posléze některými osvícenci, byla však zvířata vytlačována z duchovního povědomí a mnohá byla i fyzicky likvidována a často i vyhubena či se ocitla na pokraji zániku. Myslím, že to byla chyba nikoli jen z etického a enviromentálního hlediska, ale i z hlediska duchovního. Mnoho starých legend hovoří v různých variantách o něčem ve smyslu dobrého a zlého anděla, kteří nám našeptávají, co máme dělat. Ta metafora je ale dle mého soudu zkreslená – ve skutečnosti se jedná o metaforu přírody a kultury, kauzality a svobodné vůle apod. Nelze položit rovnítko typu „přírodní, animální = zlé“ a „kulturní, duchovní = dobré“ a vice versa. Nemůžeme se zříci ani jedné z těchto dvou složek, které nás utvářejí, ale můžeme je – obě! – kultivovat. Proto se domnívám, že návrat k totemismu vyvažovaný úsilím o sebetranscendenci je dobrá životní volba pro člověka, jehož osudem je být rozkročen mezi přírodním a duchovním světem. Pakliže volíme jen jednu stranu, stáváme se ideou bez těla nebo tělem bez ideje. Dle mého názoru není sebemenší problém skloubit totemistickou praxi s přísně racionálním pohled na svět (protože nevyžaduje víru v cokoli nadpřirozeného) a myslím, že je tato praxe kompatibilní i s různými náboženstvími, v podstatě asi záleží na míře osobního dogmatismu toho kterého věřícího.

Hovořím-li pak o duchovním světě, to je třeba zdůraznit, nemám na mysli něco esoterního, mám na mysli svět, který vytváříme a na kterém participujeme svou kulturou a morálním smyslem; je to svět nadsmyslových skutečností, které jsou teoreticky nepoznatelné, ale k nimž se vztahujeme, kantovsky řečeno, prostřednictvím „praktického rozumu“. Pokud jde o numinózní prožitky setkání s Posvátnem, ty pak zažíváme vůči oběma světům, přírodnímu i duchovnímu.

Moderní totemismus je ovšem něco poněkud jiného než totemismus tradiční, jak jej známe u přírodních národů (kde je totemové zvíře mýtickým předkem celého kmene a tato víra je tradicí přenášena z generace na generaci). Moderním totemismem (a dále tak budu pojem „totemismus“ používat) myslím zvláštní vztah některých lidí s určitým zvířetem či zvířaty, kdy dotyčný vnímá sounáležitost s daným zvířetem a přejímá některé jeho vlastnosti, respektive je transformuje pro potřeby svého lidského života. Obvykle se jedná o zvířata divoká, nikoli tedy o zvířata v péči daného člověka, nicméně i chovatel zvířat může mít takový vztah k druhu zvířete, který chová. Je to tedy vztah k druhu či ke „kolektivní duši“ nebo „egregoru“ toho kterého zvířete, nikoli ke konkrétnímu zvířeti. Podstatným rysem moderního totemismu je to, že – jak bývá tradičně uváděno – zvíře si vybírá člověka, nikoli naopak. To ovšem neznamená, že je nutné postulovat nějaké skutečné vnější entity, prakticky je tím řečeno to, že se jedná o volbu nevědomou, emocionální a intuitivní, podobně jako v případě zamilovanosti (s tím rozdílem, že vztah důvěrný s totemem obvykle přetrvá na celý život). Člověk, který se o tyto věci zajímá, může takové zkušenosti vyjít vstříc (například formou meditací a kontemplací či zkoumáním snů) a doufat, že si ho nějaké totemové zvíře „všimne“, ale je prostě nemožné, aby si řekl „Mně se líbí orel, je silný, vznešený a cool, takže budu mít totem orla.“

To, jestli dané zvíře je vaše totemové zvíře, lze zjistit velmi snadno: Člověk to prostě ví stejně, jako ví, po kom touží, je-li zamilován.

Dále už pak záleží na tom, jak tento vztah rozvíjí, přičemž toto rozvíjení obvykle zahrnuje studium informací o daném zvířeti, studium mýtů, které se k němu vztahují, výlety do přírody s nadějí v setkání s daným zvířetem (pakliže ovšem nežije na druhém konci světa, v takovém případě často zbývá jen návštěva zoologické zahrady), používání obrázků zvířete jako tapetu na ploše či v telefonu apod. – a především snaha aplikovat skutečné i mýtické vlastnosti totemového zvířete v životě. V podstatě na to není třeba žádné příručky, člověk to dělá víceméně intuitivně a spontánně. Možné je také praktikovat nějaké (neo)šamanské rituály.

Funguje to velmi uspokojivě, život to obohacuje a má to i užitečné praktické aplikace pokud jde o řešení některých životních situací. Na druhou stranu hrozí, že se vztah vyvine v posedlost, přičemž člověk už s totemem nespolupracuje, ale je jím ovládnut, což může vést ke kolizím v mezilidských vztazích. Jako všechny účinné léky, je i totemická „medicína“ potenciálním lékem i jedem. Proto je třeba, jak jsem předeslal v úvodu, atavistickou sílu totemu vyvažovat silou lidského ducha a rozumu.

Vzhledem k tomu, že tento článek nepíši na základě nějakého objektivního výzkumu, ale na základě vlastních zkušeností a pozorování některých jiných lidí, bude poctivé, když uvedu totemická zvířata, s nimiž mám vztah. Jsou to Kojot, Puma a Los, přičemž mám určitý vztah (daný archetypickým příbuzenstvím) s Liškou. Mimochodem: Totemy nejsou žárlivé, není problém mít jich několik, nicméně musejí samy přijít, nelze si seskládat nějaký vlastní „totemický pantheon“ na míru. Z lidí, které znám, má největší počet takový vztah s Vlkem (dokonce u nás existuje aktivní Vlčí kult, zvířecí mystice se věnují například také lidé kolem Pohanského kruhu atd.).

Tyto okolnosti mne dovedly k úvahám o totemech psovitých šelem. Nejprve si vyjasněme jednu věc: Psi domácí jsou nejatypičtější psovité šelmy bez ohledu na skutečnost, že všechny ostatní druhy předčí svým absolutním počtem. Pes je sice potomkem vlka (možná s přimíchaným šakalem), ale v současné podobě je to domestikované zvíře, jehož duše se od divokých šelem výrazně liší. Samozřejmě je možné znovu přikřížit vlka a vytvořit svébytné (a úctyhodné) plemeno jako je československý vlčák, ale psí povaha, kterou jsme díky tisícům letům šlechtění vytvořili, je ze své podstaty povaha služebná. A mimochodem: Pokud psi zdivočí a mají čas se nadále vyvíjet, nestanou se znovu vlky, ale svébytným druhem divoké psovité šelmy (viz australský dingo).

Pes domácí jako totem, s nímž by se měl člověk nějak duchovně identifikovat, mi připadá jako protimluv. Je to lidský výtvor a když už hledat inspiraci ve zvířecí říši, je lepší hledat nějakou svébytnější bytost, jež nás může obohatit svou jinakostí. To pes, jakkoli můžeme a máme mít psy rádi, nedokáže.

Vlk, coby velmi typické totemové zvíře pokud jde o psovité šelmy, je ušlechtilé zvíře schopné vytvářet kooperující skupiny atd., je však třeba vzít v potaz, že kdekoli došlo k setkání vlka a lidské společnosti, vlk prohrál. Pokud se dnes někdo hlásí k vlčímu totemu, měl by akceptovat skutečnost, že na mnoha územích vlci žijí pouze z milosti lidí, a to navíc namnoze aktivisticky, levicově a ekologicky orientovaných lidí, kteří jsou někdy hanlivě označováni jako „pravdoláskaři“, zatímco lidé dávající přednost starání se o sebe a své bližní a dalším pragmatickým a na přežití orientovaným (či přímo sociálně-dawinistickým) cílům, mají sklon vnímat vlky prostě jako škodnou. Kdo čteš, rozuměj.

Zatímco však vlci, pakliže nežijí v nejrůznějších vzdálených a lidmi jen řídce obydlených končinách, přežívají jen díky specificky lidských etickým hodnotám, jako je například přesvědčení o etické hodnotě životního prostředí a biodiverzity (přičemž je nutno podotknout, že zvířata tyto hodnoty nesdílejí), žijí v sousedství člověka jiné divoké psovité šelmy, šelmy, které prakticky nikdo nechrání, šelmy, jež jsou vnímány jako škodná, šelmy sloužící jako cvičné cíle, zvířata, nad jejichž smrtí se, na rozdíl například od zastřeleného rysa, nikdo nijak zvlášť neustrne. Šelmy, jimž právě tato skutečnost, tedy že prosperují bez ohledu na to, zda na nich lidem záleží, či nikoli, dodává v moderní společnosti významný totemistický potenciál – mluvím o kojotech, šakalech a liškách. Jak jsem uvedl výše, neznamená to, že si čtenář těchto řádků může záměrně takové efektivní zvíře zvolit, nicméně se může vůči impulsům z této strany stát senzitivnější.

V tomto eseji jsem se záměrně věnoval pouze totemům psovitých šelem, chtít zahrnout všechny další perspektivní zvířecí druhy by vyžadovalo formát knihy. Přesto lze na tyto úvahy navázat a zamýšlet se nejen nad původním způsobem života daného zvířete, ale i nad jeho koexistencí s lidskou civilizací. V této souvislosti je možné poznamenat, že mnoho lidí se identifikuje s kočkami. Kočka je rozhodně (alespoň pokud nejde o vysloveně přešlechtěný druh) méně služebnou bytostí než pes, je mnohem autonomnější a dá se z ní čerpat mnoho inspirace. Přesto – pokud člověk zažije nedomestikovanou šelmu, pozná ten rozdíl. Ano, i kočky jsme vytvořili k našemu obrazu. Pokud jde o divoké kočkovité šelmy, jedná se o skvělá totemová zvířata, tedy já jsem kupříkladu s Pumou velmi spokojen.

Připadá mi poněkud zvláštní, jak málo populární šelmou je z totemického hlediska rosomák. Jeho vlastnosti jej přímo předurčují k tomu, aby byl totemem individualistických šamanů vyznávajících třeba některé formy staroseverského či laponského šamanismu. Rosomák je úspěšné a nebezpečné zvíře s obrovským potenciálem, nicméně patrně také velmi náročné na koexistenci s člověkem v totemickém smyslu.

Jak jsem již uvedl, zvířata ve smyslu druhů a rodů nesdílejí naše etické normy, sledují své druhově dané cíle. Ať už hledáme inspiraci v jakémkoli „totemu“, je důležité, abychom vždy zůstali především lidmi. Přesto však má smysl otevírat se těmto archaickým vlivům a vnášet je do moderního života; pokud se o praktickou spiritualitu jedná, máme zde co do činění s našimi nejhlubšími kořeny – možná i předcházejícími historii druhu Homo sapiens.

— 

Doporučená literatura:

Pokud jde o práci se zvířecími totemy, mohu s výhradou doporučit knihu Zvířecí magie amerického autora Teda Andrewse (vydal Ivo Železný v roce 1999). Pokud jde o teoretickou stránku věci, kniha staví na různých esoterických a New Age klišé, nicméně pokud jde o praktickou stránku je znát, že si to autor necucá z prstu a vychází z hlubokých osobních zkušeností. Užitečné jsou jeho úvahy o jednotlivých zvířatech v encyklopedické části knihy. Dále pak už se nabízí literatura ke konkrétním zvířatům a to jak zoologická, tak mytologická (například sbírky indiánských mýtů, mytologie sibiřských národů atp.).

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úvahy o (post)moderním totemismu

Filed under Magie-mystika-víra

Komentáře nejsou povoleny.